ECLI:CZ:US:2014:4.US.2392.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2392/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti UNI LEGAL, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem náměstí Republiky 1079/1a, 110 00 Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Tomášem Uličníkem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 1079/1a, 110 00 Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 610/2013 ze dne 16. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označené usnesení, proti němuž stížnost směřuje a určil, že postupem a rozhodnutím Městského soudu v Praze v tomto řízení bylo zasaženo do jejích základních práv. Stěžovatelka brojí na ochranu svých základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se především domnívá, že návrh Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 928/2013 ze dne 24. 9. 2013 obsahoval vady, pro něž se jím Městský soud v Praze neměl zabývat a následné řízení, kterým mělo být zasaženo do práv stěžovatelky, ani nezahajovat. Vadu návrhu spatřuje stěžovatelka v nedostatečném označení "zájmových" listin, tedy listin ve smyslu §85b zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále též "tr. ř."), ohledně kterých měl být nahrazen souhlas zástupce České advokátní komory (dále též "Komora"). Stěžovatelka argumentuje, že žádostí Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014 zaslanou Obvodnímu soudu v Praze 5 o sdělení přiměřeného počtu klíčových slov se navrhovatel vyzývá k doplnění návrhu, který byl tímto neurčitý a vlastně vadný, a to po patnáctidenní zákonné lhůtě k podání návrhu podle §85b odst. 5 tr. ř. Stěžovatelka se dále domnívá, že ve vzpomínaném návrhu absentuje vylíčení skutečností svědčících o tom, proč má být nesouhlas zástupce Komory nahrazen rozhodnutím Městského soudu v Praze, respektive, že navrhovatel požadoval nahrazení souhlasu zástupce Komoru vůči všem zajištěným listinám, aniž by svůj návrh dostatečně zdůvodnil, což shledává jako další skutečnost působící jeho vadnost.
Dále stěžovatelka namítla, že Městský soud v Praze při zkoumání listin, které byly zajištěny při prohlídce podle příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 k prohlídce jiných prostor ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 37 Nt 679/2013, konané ve dnech 12. a 13. 9. 2013, použil filtr klíčových slov jen ve vztahu k listinám v elektronické podobě a nikoliv i k listinám v písemné podobě. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že předmětný seznam klíčových slov, který byl dodán Městskému soudu v Praze na základě jeho žádosti o součinnost, měl být obsažen již ve zmíněném příkazu k prohlídce, neboť takto proběhlé prohlídce prostor chyběla cílenost. Cílenosti prohlídky by však dle názoru stěžovatelky ani v případě seznamu klíčových slov obsažených v příkazu k prohlídce nebylo učiněno za dost, neboť seznam klíčových slov shledává jako nevhodně vymezený s ohledem na obecnost použitých slov či použitých jmen osob, které s činností stěžovatelky již nemají nic společného. Stěžovatelka rovněž vytkla použití nesprávného předpisu v řízení před Městským soudem v Praze, neboť tento nařídil veřejné projednání návrhu na nahrazení souhlasu zástupce Komory podle §85b a násl. tr. ř. a nepostupoval podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Konečně shledává stěžovatelka celé řízení před Městským soudem v Praze jako nepřiměřeně dlouhé, když o návrhu obvodního soudu ze dne 24. 9. 2013 bylo rozhodnuto až na veřejném zasedání dne 16. 5. 2014, což je dle stěžovatelky porušením práva na spravedlivý proces.
Před vlastním zvážením argumentace stěžovatelky je nezbytné předeslat, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ochrana ústavnosti je vykonávána mimo obecné soudnictví, proto nelze Ústavní soud pojímat jako další soudní instanci, u které by neúspěšní účastníci předchozích řízení mohli bez dalšího opakovaně vznášet svoji argumentaci v rovině podústavního práva. Ústavní soud není oprávněn do činnosti obecných soudů zasahovat, ledaže zjistí porušení základních lidských práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Pokud jde o namítané vady návrhu Obvodního soudu pro Prahu 5 ohledně nedostatečného vymezení listin, u nichž měl být nahrazen souhlas zástupce Komory, je třeba vyzdvihnout, že s identickou problematikou se již Ústavní soud vypořádal jak v usnesení sp. zn. I. ÚS 1542/14 ze dne 12. 8. 2014 (bod 17), tak zejména v usnesení sp. zn. III. ÚS 3988/13 ze dne 24. 3. 2014. Obě rozhodnutí jsou stěžovatelce známa, a proto na jejich odůvodnění postačí v podrobnostech zcela odkázat. Totéž platí jak ve vztahu ke stěžovatelčině argumentaci stran nesprávné aplikace právního předpisu, neboť Ústavní soud aplikaci v posledně citovaném usnesení jako ústavně konformní aproboval (sub VI a VII), tak i ve vztahu k opětovně tvrzené nepřiměřenosti délky řízení. K tomu lze poznamenat, že ze spisového materiálu i z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že se Městský soud v Praze vypořádal se všemi listinami v papírové podobě v souladu s požadavky práva na spravedlivý proces, když dostatečně odlišil listiny, které s advokacií nesouvisí, od listin, na něž se institut advokátní mlčenlivosti vztahuje. Přičemž každou listinu individuálně posoudil jak z hlediska seznamu klíčových slov, tak i advokátního tajemství. Vzhledem k paušálnímu a neodůvodněnému odmítnutí souhlasu zástupce Komory k seznámení se orgánů činných v trestním řízení se zajištěnými listinami a materiály získanými při prohlídce Ústavní soud připomíná, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené ‚procesní‘ hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010, N 237/59 SbNU 405).
Konečně pak nelze přisvědčit ani námitce, jíž se stěžovatelka opět vrací k již jednou před Ústavním soudem rozporované prohlídce realizované na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 k prohlídce jiných prostor ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 37 Nt 679/2013, konané ve dnech 12. a 13. 9. 2013 (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3435/13 ze dne 26. 2. 2014). Tentokrát stěžovatelka namítá, že v příkazu chyběl seznam klíčových slov, čímž stěžovatelka napadá cílenost provedené prohlídky. K tomu nezbývá než dodat, že seznam klíčových slov pouze představoval určité pomocné vodítko pro Městský soud v Praze, aby z enormního množství listin vyselektoval ty, jež měl v řízení o nahrazení souhlasu zástupce Komory přezkoumat.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu