ECLI:CZ:US:2014:4.US.240.14.1
sp. zn. IV. ÚS 240/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Fl Holding, a. s., se sídlem Modřice, Brněnská 404, zastoupené Mgr. Pavlem Šmídem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 940/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 2259/2013-174 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2013 č. j. 8 Cmo 130/2013-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu.
II.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012 č. j. 35 Cm 471/2011-78 byla prvnímu žalovanému jako dlužníkovi a stěžovateli jako ručiteli (v postavení 2. žalovaného) uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 448 360,66 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozhodnutí podali oba žalovaní odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2012 byli žalovaní vyzváni k úhradě soudního poplatku za podané odvolání, a to ve výši 2x 122 420 Kč. První žalovaný soudní poplatek dne 23. 11. 2012 zaplatil. Stěžovatel požádal soud o osvobození od soudního poplatku. Krajský soud v Brně dne 5. 12. 2012 rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznává a zároveň opravil výzvu k úhradě soudního poplatků, když nahradil výraz "2 x 122 420 Kč" výrazem "122 420 Kč".
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2013 č. j. 8 Cmo 22/2013-109 byl stěžovatel vyzván, aby do 15 dnů od doručení uhradil soudní poplatek za odvolání. K této výzvě, doručené dne 22. 2. 2013, zaslal stěžovatel vyjádření, ve kterém upozornil na rozdílné rozhodnutí Krajského soudu v Brně o opravě výše soudního poplatku a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10, avšak soudní poplatek nezaplatil. Krajský soud v Brně dne 8. 3. 2013 usnesením č. j. 35 Cm 471/2011-117 řízení o odvolání stěžovatele zastavil. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 11. 4. 2013 č. j. 8 Cmo 130/2013-125 rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl dne 23. 10. 2013 jako nepřípustné.
Stěžovatel zaplatil soudní poplatek dne 30. 4. 2013, Krajský soud v Brně však usnesením ze dne 6. 5. 2013 rozhodl o vrácení soudního poplatku na bankovní účet stěžovatele. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém žádal o prominutí zmeškání lhůty. Usnesením krajského soudu č. j. 35 Cm 471/2011-151 ze dne 17. 6. 2013 nebylo žádosti vyhověno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu z důvodu rozdílného rozhodování jednotlivých soudů o povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání byl odepřen přístup k soudní ochraně. Došlo k porušení principů tvořících právo na soudní ochranu, a to práva na odůvodnění rozhodnutí a zákaz svévole a práva na předvídatelné rozhodování. Dále stěžovatel spatřuje vady i v postupu soudního exekutora v navazujícím exekučním řízení.
Stěžovatel soudům vytýká, že jejich rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, a to zejména rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, a rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení. Krajskému soudu vytýká, že nevzal v potaz vyjádření stěžovatele k výzvě k zaplacení soudního poplatku, které adresoval vrchnímu soudu. Dostatečně podle stěžovatele ani není odůvodněno rozhodnutí o jeho odvolání proti rozhodnutí o vrácení soudního poplatku.
Stěžovatel dále vysvětluje, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu spatřoval v tom, že Nejvyšší soud dosud neřešil problematiku soudních poplatků. Námitku Nejvyššího soudu, že ohledně dané problematiky existuje ustálená rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, stěžovatel považuje za neopodstatněnou, neboť judikáty, na něž Nejvyšší soud odkazuje, nejsou veřejně dostupné.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a příslušný soudní spis z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti, a proto při jejím posuzování byl oprávněn se zabývat pouze ústavností napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013.
Ústavní soud neshledal, že by při vyměřování poplatkové povinnosti došlo k procesním vadám, v jejichž důsledku by stěžovateli byl odepřen přístup k soudu. Přes částečnou počáteční nevyjasněnost v přístupu krajského soudu k poplatkové povinnosti na straně žalovaných bylo stěžovateli přinejmenším ode dne doručení výzvy vrchního soudu k zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb.) známo, že odvolací soud spojuje možnost projednání odvolání stěžovatele pouze se zaplacením soudního poplatku ve stanovené výši. Výzva k zaplacení poplatku přitom obsahovala odkaz na ustanovení, podle kterého byl poplatek vyměřen, jeho výši a poučení o důsledcích jeho nezaplacení.
Krajský soud následně v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení řádně uvedl, na základě jakého ustanovení byl soudní poplatek vyměřen, na základě jakého ustanovení bylo řízení z důvodu jeho nezaplacení zastaveno a poučil stěžovatele o možnosti zaplatit soudní poplatek do konce lhůty pro podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí nereagoval na vyjádření stěžovatele zaslané vrchnímu soudu k výzvě k zaplacení soudního poplatku nezakládá za dané situace neústavnost rozhodnutí krajského soudu.
Vrchní soud pak v odůvodnění rozhodnutí, kterým bylo usnesení krajského soudu o zastavení řízení potvrzeno, velmi podrobně rozvedl, z jakých důvodů byla poplatková povinnost vyměřena oběma žalovaným. Odkázal přitom na judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, podle níž ustanovení §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb. neplatí ve všech případech, kdy odvolání podá více subjektů, ale pouze v případě tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), přičemž i solidárně zavázaní dlužníci mohou být samostatnými účastníky ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci se na straně žalovaných jednalo právě o samostatné společenství, nikoliv o nerozlučné společenství. Poplatková povinnost tak vznikla každému z žalovaných samostatně. Ústavní soud dodává, že tento právní názor zhodnotil ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 339/06 či I. ÚS 224/11 a III. ÚS 1711/12) jako ústavně konformní a neshledává důvod, pro který by se od tohoto názoru v nyní posuzované věci, a to i s ohledem na konkrétní okolnosti případu, měl odchýlit.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku mohou představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž však dané věci nedošlo. Ústavní soud tak v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud rovněž připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Kasační pravomoci uplatňuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá (resp. neměl k dispozici) jiné procení prostředky nápravy. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces by mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by mu bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě zjevně nenastala, neboť jak je shora zřejmé, řízení bylo zastaveno, protože stěžovatel svou poplatkovou povinnost přes výzvu vrchního soudu nesplnil, a to ani ve lhůtě pro podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost v řízení u příslušných soudů uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu