ECLI:CZ:US:2001:4.US.241.01
sp. zn. IV. ÚS 241/01
Usnesení
IV. ÚS 241/01
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti F.T., zastoupeného JUDr. I.R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2001, čj. 29 Co 607/2000-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze stěžovatel mimo jiné uvádí, že tímto rozsudkem krajský soud zcela popřel zásadní dispozitivní charakter soukromoprávních vztahů, a porušil tak stěžovatelovo právo podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Předmětnou smlouvou o přepravě se žalobce nevzdal předem svého nároku na zaplacení přepravného, nýbrž podmínkou existence tohoto nároku bylo pouze řádné provedení přepravy, a to řádné dodržení termínu přepravy. Sjednání této podmínky je umožněno mimo jiné dispozitivností §625 obchodního zákoníku, který otázku vzniku nároku na přepravné upravuje. Ze samotné logiky věci plyne, že ujednání, podle kterého, nedodrží-li dopravce smlouvu o přepravě, jeho nárok na přepravné zanikne, nikterak duchu zákona o přepravě odporovat nemůže. Pokud by dopravce přepravu provedl s řádnou péčí včas, byl by jeho nárok na přepravné dle uzavřené přepravní smlouvy nepochybný. Takto však dopravce nejednal, a tím nesplnil smluvní podmínky existence nároku na přepravné. Z těchto, jakož i dalších důvodů, domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Kutné Hoře 5 C 237/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 3. 2000, čj. 5 C 237/99-45, byla zamítnuta žaloba K., proti stěžovateli na zaplacení částky 47 000,-- Kč s odůvodněním, že podle uzavřené dohody mezi účastníky termín vykládky musel být bezpodmínečně dodržen, a protože se tak nestalo, dopravce ztratil nárok na zaplacení přepravy. K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Praze usnesením z 13. 7. 2000, čj. 29 Co 344/2000-56, tak, že rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, dospěv k závěru, že vzhledem k tomu, že šlo o přepravu zboží ze Š. do ČR, měl soud prvého stupně hodnocení právního vztahu provést podle vyhlášky č. 11/1975. Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl poté rozsudkem z 28. 8. 2000, čj. 5 C 237/99-63, tak, že žalobu opětovně zamítl, když konstatoval, že mezi účastníky bylo konkludentně mimo jiné ujednáno, že v případě nedodržení termínu vykládky nemá žalobce nárok na přepravné. Pokud tedy účastníci se takto dohodli, nestalo se tak v rozporu s Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční, nákladní dopravě (CMR), publikovanou pod č. 11/1975 Sb. (dále jen "Úmluva"), jestliže termín vykládky evidentně dodržen nebyl. K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že zamítavý rozsudek změnil ve vyhovující a uložil stěžovateli zaplatiti žalobci částku 47 000,-- Kč s přísl. Podle názoru krajského soudu Úmluva nemá žádné zvláštní ujednání o formě a náležitostech přepravní smlouvy, a proto s odkazem na ustanovení §756 obchodního zákoníku stanovujícího přednost mezinárodní smlouvy, ustanovení obchodního zákoníku se použije, jen pokud mezinárodní smlouva neobsahuje odlišnou úpravu. Ani zde není předepsaná písemná forma, zákon předpokládá dohodu o podstatných náležitostech (místo odeslání, věc, která má být přepravena, místo určení a úplatnost). V daném případě byla mezi účastníky konkludentně uzavřena smlouva o přepravě, v nákladním listě nebyla vyznačena žádná výjimka ke lhůtě provedení přepravy [čl. 6 odst. 2 písm. f), čl. 9 odst. 1 Úmluvy], žalobce přepravu provedl, i když se zpožděním, a vznikl mu tak nárok na přepravné. Stěžovatel totiž nedoložil ani záznamem v nákladním listu, ani jiným písemným dokladem, že by překročení dodací lhůty reklamoval a vyvodil z toho důsledky (čl. 17 odst. 1, 2, čl. 19, čl. 30 odst. 3, čl. 41 Úmluvy). Za tohoto stavu tedy žalobci vznikl nárok na přepravné v plné výši.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pomíjí tu základní skutečnost, že vzhledem k ustanovení §756 obchodního zákoníku již citovaná Úmluva má přednost při aplikaci vztahů, a to rovněž z přepravy, za podmínky, že tato smlouva je pro Českou republiku závazná (viz též ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb.) a že byla uveřejněna ve Sbírce zákonů. V tomto směru považuje i Ústavní soud za rozhodující skutečnost, na kterou poukázal v napadeném rozhodnutí již krajský soud, že stěžovatel kupř. neuplatnil nárok na náhradu za překročení dodací lhůty ve smyslu čl. 30 odst. 3 Úmluvy, jak se musí stát způsobem, že dopravci je zaslána písemná výhrada do 21 dnů poté, kdy byla zásilka dána k dispozici příjemci. Závěry krajského soudu jsou v tomto směru zcela v souladu se skutkovými zjištěními, když ze spisu je navíc patrno, že žalovaný vystavil již dne 23. 10. 1998 stěžovateli fakturu na zažalovanou částku s poukazem na to, že ze strany stěžovatele došlo k hrubému zanedbání podmínek smlouvy a že to byl právě stěžovatel, který se pokoušel vyřešit věc pouhou smírnou dohodou. Za tohoto stavu věci tedy ztrácí zcela opodstatnění hlavní námitka stěžovatele, pokud se týče popření zásadního dispozitivního charakteru soukromých právních vztahů, neboť právě kupř. ustanovení čl. 30 odst. 3 Úmluvy má kogentní povahu (čl. 1 odst. 5, čl. 41 odst. 1 Úmluvy), a to nepochybně mimo jiné proto, aby nároky z mezinárodní přepravy byly včas a bez průtahů vyřizovány. Ze strany krajského soudu nešlo tedy o popření dispozitivního charakteru soukromoprávních vztahů, ale o pouhé konstatování, že stěžovatelův nárok z nedodržení dodací lhůty zanikl jen proto, že nebyla splněna již citovaná podmínka Úmluvy.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu