ECLI:CZ:US:2005:4.US.241.04
sp. zn. IV. ÚS 241/04
Usnesení
IV.ÚS 241/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 241/04
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. L. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, čj. 62 Co 131/2004-33, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 11. 2003, čj. 8C 44/2002-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soud s tvrzením o porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v návaznosti na čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 3 Protokolu č. 7 Úmluvy.
V ústavní stížnosti uvádí, že byl v roce 1986 rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal. Tato rozhodnutí byla usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci z ledna 1991 zrušena ve výroku o trestu a následným rozsudkem z téhož dne sp. zn. 2 T 1/91 vojenský obvodový soud při nezměněném výroku o vině rozhodl o upuštění od potrestání. Usnesením Okresního soudu v Olomouci z 18. 4. 2001, sp. zn. Nt 203/2001, byla podle ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, zrušena všechna shora uvedená rozhodnutí a rozsudkem ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 2 T 67/2001, byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. b) tr. řádu.
Stěžovatel uvádí, že byl částečně odškodněn v roce 1992 a dodatečně v roce 2001 ve výši 1 256,- Kč za náklady původního trestního řízení a náklady obhajoby v původním řízení, Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany mu však nepřiznal náhradu v žádané výši 600 000,- Kč za morální a citovou újmu ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy s odůvodněním, že jde o plnění nad rámec zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Stěžovatel se tedy této náhrady domáhal žalobou, kterou Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, kteréžto rozhodnutí potvrdil k odvolání stěžovatele i Městský soud v Praze.
Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a tvrdí, že podle čl. 41 Úmluvy v návaznosti na čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 3 Protokolu č. 7 Úmluvy má nevinně odsouzený občan právo na spravedlivé zadostiučinění, které se má podle výkladu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") sestávat z nákladů právního zastoupení, náhrady za materiální újmu a náhrady za nemateriální újmu. Stěžovatel poukazuje případ Krejčíř, kdy Městský soud v Praze přiznal náhradu škody za nemateriální újmu způsobenou neoprávněným vězněním, na případ Pinc a Pincová proti České republice, kdy Evropský soud zdůraznil, že žalobcům sice bylo vyplaceno odškodné, avšak nepřiměřeně nízké, a nebylo vyplaceno žádné odškodné za nemateriální újmu a dovolává se rozhodnutí Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, který je srovnatelný s jeho věcí a ve kterém bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění.
Stěžovatel má za to, že čl. 41 Úmluvy přiznává právo na spravedlivé zadostiučinění nejen tehdy, když není přiznáno žádné odškodnění, ale i v případě, kdy vnitrostátní právo dotčené strany umožňuje pouze částečnou nápravu. Z těchto důvodů žádá, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2005, podepsaném příslušnou samosoudkyní, zcela odkázal na obsah napadených rozsudků.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 2. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 62 Co, uvedl, že soudy obou stupňů shledaly požadavek stěžovatele neoprávněným, pokud jde o podrobné důvody, odkázal na obsah odůvodnění napadených rozsudků. Městský soud v Praze odmítl tvrzení o porušení práva na přiměřenou náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím soudu, stejně jako porušení práva na spravedlivé zadostiučinění, a poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž argumenty, jež uváděl v řízení před obecnými soudy, vč. odkazů na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Z tohoto důvodu navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 44/2002, Ústavní soud zjistil, že tento soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 600 000,- Kč po žalované České republice, Ministerstvu obrany, jako nedůvodnou, když z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ustanoveními §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. v celkové výši 48 785,- Kč. Výraz "zejména" použitý v citovaném ustanovení je třeba podle soudu vykládat tak, že se použijí i další nároky podle zákona o soudní rehabilitaci, avšak nelze konstituovat nový právní důvod. Obvodní soud vyložil, že požadavek stěžovatele na odškodnění citové a morální újmy nový právní důvod vytváří, ten však podle zákona o soudní rehabilitaci odškodnit nelze. Nelze rovněž postupovat podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jak se stěžovatel domnívá, neboť podle jeho ustanovení §20, pokud není stanoveno jinak, právní vztahy upravené tímto zákonem se řídí občanským zákoníkem, přičemž nemateriální újmu upravuje ustanovení §13. Občanský zákoník však nelze ve stěžovatelově případě použít, protože zákon o soudní rehabilitaci je zákonem speciálním.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil, když plně odkázal na rozhodovací důvody v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, kterým bylo zamítnuto dovolání žalobce, jenž se stejně jako stěžovatel domáhal zaplacení konkrétní částky za citovou a morální újmu způsobenou vězněním. Nejvyšší soud ČR v citovaném rozsudku řešil otázku obecného a zvláštního předpisu na věc dopadající tak, že " vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy."
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel argumentoval porušením čl. 36 odst. 3 Listiny, čl. 41 Úmluvy, čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.
Podle relevantních ustanovení čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen ..., je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu.
Podle čl. 41 Úmluvy, jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o upření odškodnění za nemateriální újmu způsobenou nezákonným vězněním. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již otázkou nároku na odškodnění citové a morální újmy osobě rehabilitované a odškodněné podle zákona o soudní rehabilitaci (§23 odst. 1) zabýval. V usnesení ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. IV.ÚS 533/03, kterým odmítl ústavní stížnost zaměřenou proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, o jehož rozhodovací důvody opřely svá rozhodnutí i obecné soudy v projednávané věci, uvedl, že "snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s ústavně zaručenými právy."
Ve shora citovaném usnesení Ústavní soud dal tedy jasně najevo, že právní názor obecných soudů o tom, že nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá v zákoně č. 119/1990 Sb. ani v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu, je názorem ústavně konformním. Tento závěr plně dopadá i na projednávanou věc.
Ke stěžovatelově argumentaci Listinou a Úmluvou Ústavní soud uvádí, že pokud na konkrétní osobu dopadá zákon o soudní rehabilitaci, náleží jí nárok na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Zákon o soudní rehabilitaci řeší podmínky a výši odškodnění, a je tedy právním předpisem, na nějž odkazuje čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, přičemž zákonem č. 58/1969 Sb., se řídí pouze postup při uplatnění nároku podle §23 zákona o soudní rehabilitaci. Poukaz stěžovatele na čl. 41 Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) podle něj nemohou postupovat (stejně viz i usnesení ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. IV.ÚS 91/04).
Co se týče odkazů stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu, Ústavní soud je považuje za nepřípadné. Ve věci Pinc a Pincová proti České republice šlo o posouzení majetkové újmy, a nikoliv úhrady nemajetkové újmy v penězích, jak se domáhá stěžovatel. Ve věci Tsirlis a Kouloumpas šlo o uvěznění z důvodu náboženského přesvědčení, které Evropský soud shledal v rozporu s Úmluvou i tuzemským řeckým právem, a proto oběma osobám přiznal spravedlivé zadostiučinění, neboť tyto nebyly tuzemskými orgány vůbec odškodněny. Stěžovatel však na rozdíl od "řeckého" případu odškodněn byl, i když podle jeho názoru v nedostatečné výši.
Z důvodů výše uvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu