ECLI:CZ:US:2019:4.US.2411.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2411/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Kyprého se sídlem v Brně, Palackého třída 908/119, insolvenčního správce dlužníka Miroslava Ťoka, zastoupeného JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova 891/15, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 45 ICm 2451/2017-39, 18 VSOL 577/2019 (KSBR 45 INS 5735/2017) ze dne 22. května 2019, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace ERGO pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1481/4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výrokem I. usnesení č. j. 45 ICm 2451/2017 ze dne 29. 4. 2019 zastavil Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") řízení, jehož předmětem bylo určení pravosti vykonatelné pohledávky vedlejší účastnice přihlášené do majetkové podstaty dlužníka Miroslava Ťoka. Takzvanou incidenční žalobu podal stěžovatel, který ji následně vzal zpět, takže soud řízení podle §96 odst. 2 o. s. ř zastavil. Výrokem II citovaného usnesení rozhodl nalézací soud podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. K odvolání vedlejší účastnice proti nákladovému výroku II usnesení nalézacího soudu rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením tak, že usnesení nalézacího soudu změnil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů nalézacího řízení 6 800 Kč a na náhradě nákladů řízení odvolacího 1 850 Kč.
3. Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo uloženo stěžovateli nahradit náklady incidenčního řízení vedlejší účastnici, podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž zejména uvádí, že napadeným rozhodnutím byla neodůvodněně a bezdůvodně prolomena "nákladová imunita insolvenčního správce". Stěžovatel odkazuje v této souvislosti na "nález" Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2739/12 ze dne 5. 3. 2013 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), je přesvědčen, že mu byla povinnost hradit náklady řízení vedlejší účastnici uložena protiústavně a bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná. Po seznámení s obsahem napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Především je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku, a navíc je výše přiznaných nákladů řízení bagatelní. K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Nic takového Ústavní soud nezjistil.
6. Při posuzování jednotlivých tvrzených pochybení orgánů veřejné moci dále Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele (jeho majetkové poměry). Výše předmětné částky v souzené věci bagatelní je a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí vrchního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což neshledal, především proto, že jde o takzvanou bagatelní částku, navíc stížnost směřuje proti nákladovému rozhodnutí.
7. Odvolací soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky odůvodnil a vysvětlil, proč v posuzovaném případě postupoval podle §202 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a uložil stěžovateli, jenž podal "neuváženou" incidenční žalobu, kterou následně s vědomím, že může být ve věci neúspěšný, vzal zpět, nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.
8. Stěžovatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2739/12 ze dne 5. 3. 2013 není případný. V nyní posuzované věci postupoval nalézací soud, podle odvolacího soudu nesprávně, podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., zatímco odvolací soud podle speciálního ustanovení insolvenčního zákona, které umožňuje uložit insolvenčnímu správci nahradit náklady řízení ostatním účastníkům řízení, jestliže vznikly jeho zaviněním. Právě taková situace podle přesvědčivě odůvodněného rozhodnutí odvolacího soudu nastala a Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl napadené rozhodnutí rušit.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu