ECLI:CZ:US:2020:4.US.2428.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2428/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky L. L., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti 1) mimořádnému opatření Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě ze dne 14. srpna 2020 č. 20/2020, 2) mimořádnému opatření Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě ze dne 14. srpna 2020 č. 21/2020, 3) mimořádnému opatření Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě ze dne 28. srpna 2020 č. 22/2020, 4) mimořádnému opatření Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě ze dne 28. srpna 2020 č. 23/2020, 5) opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. srpna 2020 č. j. MZDR 15757/2020-28/MIN/KAN, 6) opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 24. srpna 2020 č. j. MZDR 15757/2020-31/MIN/KAN a 7) opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. září 2020 č. j. MZDR 15757/2020-33/MIN/KAN, za účasti Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě, sídlem Na Bělidle 724/7, Ostrava, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených aktů
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proti v záhlaví uvedeným aktům účastníků řízení, v jejichž důsledku podle ní mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 31 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a doručených písemností se podává, že stěžovatelka je matkou čtyř dětí a žije ve městě K. v Moravskoslezském kraji. Krajská hygienická stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě (dále jen "KHS") vydala dne 14. 8. 2020 v záhlaví uvedené akty 1) a 2) při epidemii koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2) s odkazem na §82 odst. 2 písm. m) ve spojení s §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"),
3. KHS v záhlaví uvedeným aktem 1) nařídila na území 16 správních obvodů obcí s rozšířenou působností, včetně města K., povinnost provádět testování při přijmu nových pacientů ve zdravotnických zařízeních s lůžkovou péčí, zákaz přijímání nových osob v tzv. domovech pro seniory bez aktuálního testu, povinnost provozovatelů maloobchodních prodejen zajistit pravidelné provádění desinfekce a Vězeňské služby České republiky zajistit, aby osoby zdržující se v detenčních zařízeních udržovaly alespoň dvoumetrový odstup. KHS odůvodnila uvedené opatření potřebou omezit vybrané činnosti v oblasti poskytování zdravotních a sociálních služeb, neboť v rozmezí ode dne 30. 7. 2020 do dne 12. 8. 2020 evidovala 119 nových lokálních ohnisek nákazy koronaviru, u kterých nebyla objasněna cesta přenosu.
4. V záhlaví uvedeným aktem 2) KHS nařídila na území čtyř jiných správních obvodů obcí s rozšířenou působností (Frýdek-Místek, Frýdlant nad Ostravicí, Třinec a Jablunkov) shora uvedená omezení, nadto nařídila další omezení např. zákaz pohybu a pobytu osob bez ochrany úst a nosu mimo stanovené výjimky, omezení provozu koupališť nebo provádění zvýšené desinfekce míst se zvýšenou koncentrací shlukování osob. KHS odůvodnila vydání opatření zvýšeným nárůstem výskytu ohnisek koronaviru, přičemž zdůraznila zvýšený počet nakažených v okrese Frýdek-Místek (správní obvod čtyř shora uvedených obcí).
5. Dne 19. 8. 2020 Ministerstvo zdravotnictví v záhlaví uvedeným aktem 5) zavedlo se stanovenými výjimkami povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest ve vnitřních prostorech staveb z důvodu zvýšených hodnot reprodukčních čísel nákazy koronaviru, a to podle §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví s účinností od 1. 9. 2020. Dne 24. 8. 2020 Ministerstvo zdravotnictví vydalo v záhlaví napadený akt 6), kterým zrušilo v záhlaví uvedený akt 5). Současně jím znovu zavedlo povinnost ochrany úst a nosu s odkazem na stejná zákonná ustanovení, avšak s vyloučením a úpravami některých výjimek uvedených v napadeném aktu 5).
6. Dne 28. 8. 2020 KHS v záhlaví uvedeným aktem 3) zrušila v záhlaví uvedený akt 1), neboť v období ode dne 13. 8. 2002 do 26. 8. 2020 došlo k úbytku lokálních ohnisek nákazy bez objasněné cesty přenosu a došlo k zavedení celoplošných opatření. KHS stejného dne v záhlaví uvedeným aktem 4) zrušila v záhlaví uvedený akt 2) z obdobných důvodů.
7. Dne 9. 9. 2020 Ministerstvo zdravotnictví vydalo v záhlaví uvedený akt 7), kterým zrušilo v záhlaví uvedený akt 6). Současně znovu zavedlo povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest s vyloučením či úpravami některých výjimek a odkazem na stejná zákonná ustanovení.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka se v prvé řadě vyjadřuje k povaze napadených aktů 1) a 2), přičemž poukazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020 č. j. 3 A 76/2020-104, podle kterého jsou mimořádná opatření KHS právním předpisem sui generis, s čímž se ztotožňuje. Uvádí, že takový akt není přezkoumatelný ve správním soudnictví. Přesto stěžovatelka tvrdí, že podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je lid zdrojem veškeré moci ve státě, a proto by to měl být především jednotlivec, kdo je aktivně legitimován k podání návrhu na přezkum mimořádných opatření. Uvádí, že si je vědoma judikatury Ústavního soudu, podle které nemá jednotlivec možnost brojit proti právním předpisům sui generis, avšak to podle ní odporuje čl. 13 Úmluvy, neboť nemá k dispozici účinný prostředek nápravy. Přitom generální tajemník rady Evropy zdůraznil, že nouzová opatření musí podléhat soudnímu přezkumu. Současně tvrdí, že její stížnost "podstatně přesahuje její zájmy", neboť se opatření týkají všech obyvatel kraje, kde žije přibližně 1,2 milionu lidí.
9. Samotným napadeným aktům vytýká zaprvé chybějící zákonné zmocnění pro jejich vydání. Napadená opatření KHS měla být vydána jako opatření obecné povahy, KHS proto jedná mimo svou pravomoc.
10. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že přijatá opatření jsou neodůvodněná, nepřiměřená a nepřezkoumatelná. K tomu cituje judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a poukazuje na princip přiměřenosti omezení ústavně zaručených práv a svobod.
11. Zatřetí, stěžovatelka uvádí příklady rozhodnutí, ve kterých soudní orgány jiných zemí označily určitá opatření přijatá v souvislosti s epidemií koronaviru za neústavní (Spolková republika Německo, Kosovo, Bosna a Hercegovina). V Bulharsku a na Slovensku byla obdobná řízení zahájena.
12. Doplněním ze dne 25. 8. 2020 stěžovatelka k ústavní stížnosti přikládá články ústavních právníků Jana Wintra s názvem "Jsou české zákony a soudy připravené na druhou vlnu?", zveřejněný dne 13. 8. 2020, a Zdeňka Koudelky s názvem "Rouška a právo", zveřejněný dne 22. 8. 2020.
13. Doplněním ze dne 4. 9. 2020 stěžovatelka rozšířila svoji ústavní stížnost o v záhlaví uvedené akty 3), 4), 5) a 6). Ani z nich není jasné, proč jsou opatření zaváděna. Jsou vydána v rozporu s metodickým nástrojem tzv. semaforem Ministerstva zdravotnictví. Stěžovatelka tvrdí, že jde-li o v záhlaví uvedené akty Ministerstva zdravotnictví, je si vědoma principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, avšak správní soudy nejsou schopny "nastavit jakékoli hranice", úspěšný byl dosud jen návrh "právníka Ondřeje Dostála". Dále, k důkazu navrhuje rozhovor s vedoucí oddělení virologie Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě, Hanou Zelnou.
14. Doplněním ze dne 9. 9. 2020 stěžovatelka rozšiřuje svou ústavní stížnost o v záhlaví uvedený akt 7). Nadto uvádí, že přijatá opatření Ministerstva zdravotnictví mají být vydaná prostřednictvím hlavního hygienika, nikoli ministra zdravotnictví.
15. Doplněním ze dne 24. 9. 2020 stěžovatelka k ústavní stížnosti přikládá prohlášení lékařky Jiřiny Vrajíkové, podle kterého je stěžovatelka sledována a léčena pro alergickou rýmu, ekzem a intermitentní astma, a proto "nemůže zvládnout nošení roušky". Stěžovatelka v souvislosti s tím tvrdí, že napadená opatření jsou diskriminační, neboť stanoví výjimku nosit roušku lidem s psychiatrickým onemocněním či mentálním postižením, avšak její zdravotní stav je jimi neodůvodněně ignorován.
16. V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 6. 10. 2020 stěžovatelka zaprvé tvrdí, že podstatný přesah jejich zájmů pro přípustnost ústavní stížnosti je dán a k tomu přikládá "petici několika lékařů, kterou v době odeslání tohoto doplnění podepsalo více než" 40 000 lidí, nazvanou "Otevřený dopis lékařů vládě, parlamentu a médiím ohledně tzv. koronavirové krize", jehož autory jsou Ladislav Fiala, Radkin Honzák, Jan Hnízdil, Kateřina Lucká, David Petrásek, Jan Pirk, Roman Šmucler, Jiří Urbánek a Ivan Vondřich. Zadruhé, stěžovatelka přikládá článek "Očkování proti chřipce" od Markéty Kastnerové a Kvetoslavy Kotrbové. Zatřetí, stěžovatelka přikládá článek "Korona vydláždila cestu radikálům" od Bohumila Pečinky.
17. Doplněním ze dne 8. 10. 2020 stěžovatelka přikládá rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo pro nedostatek věcné příslušnosti zastaveno řízení o jejím návrhu na vydání předběžného opatření, kterým se zakazuje Ministerstvu zdravotnictví diskriminovat stěžovatelku z důvodu jejího zdravotního stavu tím, že nestanoví adekvátní výjimky při zákazu pohybu a pobytu bez ochrany úst a nosu.
18. Doplněním ze dne 10. 10. 2020 stěžovatelka přikládá "Prohlášení z Great Barringtonu", které "sepsali skuteční odborníci" a požaduje "ukončení koronavirové hysterie a paniky a hlavně šílených restrikcí společnosti." Prohlášením stěžovatelka dokládá tvrzení o "podstatném přesahu" svých zájmů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
20. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost formuluje tak, že brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v "důsledcích" v záhlaví uvedených aktů účastníků řízení. Odkazem na postup podle §74 zákona o Ústavním soudu se domáhá jejich zrušení. V ústavní stížnosti stěžovatelka označuje v záhlaví uvedené akty KHS za právní předpisy sui generis a v záhlaví uvedené akty Ministerstva zdravotnictví za opatření obecné povahy. Kromě v záhlaví napadených aktů stěžovatelka v ústavní stížnosti neoznačuje žádné jiné akty aplikace práva, jiné právní akty, ani jiné skutečnosti, se kterými spojuje zásah do svých ústavně zaručených práv.
21. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv výslovně spojuje přímo s důsledky v záhlaví uvedených aktů a domáhá se jejich zrušení, Ústavní soud považuje formulaci označující "důsledky" v záhlaví uvedených aktů za tzv. zásahy za účelovou a ústavní stížnost podle jejího obsahu posoudil jako brojící přímo proti v záhlaví napadeným aktům (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Je třeba upozornit, že připustil-li by Ústavní soud, že ústavní stížnost, tak jak ji stěžovatelka formuluje, skutečně míří proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", nic by to nezměnilo na výroku tohoto usnesení (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1297/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III. A.
Povaha napadených aktů
22. Zaprvé, stěžovatelka brojí proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví vydaným podle §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví vydaná podle uvedeného ustanovení jsou přezkoumatelná jako opatření obecné povahy podle §101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), týkají-li se obecně vymezeného okruhu adresátů [srov. §94a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, popř. body 50 až 54 usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20 či body 30 až 41 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2020 č. j. 6 As 88/2020-44]. I v záhlaví uvedené akty Ministerstva zdravotnictví se týkají obecně vymezeného okruhu adresátů (jsou určeny "všem osobám"), a proto jde o opatření obecné povahy.
23. Zadruhé, stěžovatelka ústavní stížností míří proti mimořádným opatřením KHS vydaným podle §69 odst. 1 písm. i) ve spojení s §82 odst. 2 písm. m) zákona o ochraně veřejného zdraví. Ustanovení §94a zákona o ochraně veřejného zdraví rovněž výslovně označuje opatření přijatá podle §82 odst. 2 písm. m) stejného zákona za opatření obecné povahy. Proto Ústavní soud i v nyní posuzované věci vychází primárně z toho, jak mimořádná opatření označuje zákon.
24. Nutno podotknout, že stěžovatelka, přestože dochází ve své ústavní stížnosti k závěru, že jde o právní předpisy sui generis, klade důraz na to, aby byl k přezkumu mimořádných opatření oprávněn především jednotlivec. S tím se Ústavní soud ztotožňuje; potenciální omezení práva na přístup k soudu bylo konec konců důvodem, proč se Ústavní soud přiklonil k výkladu upřednostňujícímu povahu mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví podle zákona o ochraně o veřejném zdraví jako opatření obecné povahy podle §101a a násl. s. ř. s. (viz bod 54 usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20). Právní rámec, ani obsah v záhlaví uvedených aktů KHS se od dříve posuzovaných a v záhlaví uvedených mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví zásadně neliší, Ústavní soud nespatřuje důvod, proč by se měl od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit. I v záhlaví uvedené akty KHS se týkají obecně vymezeného okruhu adresátů, a proto jsou jako opatření obecné povahy přezkoumatelná.
25. Na uvedeném závěru nic nemění ani odkaz stěžovatelky na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020 č. j. 3 A 76/2020-104, jímž byl odmítnut návrh na zrušení mimořádných opatření Hygienické stanice hlavního města Prahy. Městský soud v Praze v něm sice uvedl, že tam napadená mimořádná opatření jsou právním předpisem sui generis. Avšak Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky nepřísluší hodnotit závěry Městského soudu v Praze v citovaném rozhodnutí, nadto je podle veřejně dostupných zdrojů citované rozhodnutí předmětem řízení o kasační stížnosti, o které dosud nebylo rozhodnuto.
26. Nutno podotknout, že byl-li by připuštěn výklad, jenž by v záhlaví uvedené akty KHS považoval za právní předpisy sui generis, čehož se stěžovatelka domáhá, ústavní stížnost stěžovatelky by byla rovněž odmítnuta, a to jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (srov. např. body 18 až 25 usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 13/20).
III. B.
Přípustnost ústavní stížnosti
27. Jsou-li v záhlaví uvedené akty přezkoumatelné podle §101a a násl. s. ř. s., je nutné posoudit ústavní stížnost stěžovatelky jako ústavní stížnost směřující proti "opatření" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Je proto dále nutné posoudit, zda je ústavní stížnost stěžovatelky přípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka uvedené procesní prostředky (srov. body 55 a 56 usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20).
28. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ochrana základních práv jednotlivce provedená Ústavním soudem nastupuje až jako prostředek ultimae rationis, tj. pouze byly-li vyčerpány ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem nebo selhávají-li jako nezpůsobilé či nedostatečné, a nebyla-li základní práva respektována ostatními orgány veřejné moci [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ústavní soud však neodmítne přijetí ústavní stížnosti, přesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla-li podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je jejím předmětem, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
29. V nyní posuzované věci je ústavní stížnost nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyužila jí dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, návrh na zrušení opatření obecné povahy ve správním soudnictví podle svých slov nepodala. V souvislosti s tím stěžovatelka tvrdí, že její ústavní stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť "se dotýkají všech obyvatel", tj. velkého počtu osob.
30. "Podstatný přesah" vlastních zájmů je nutno jako každou výjimku vykládat restriktivně. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mezi relevantní aspekty pro posouzení "podstatného přesahu" patří např. ojedinělost napadeného postupu [viz např. nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)], procesní hospodárnost [viz např. nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1837/16 (N 243/83 SbNU 767)], potřeba zrušení neústavního právního předpisu [srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325)] či aplikační nejednotnost [srov. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)]. Proto nemůže postačit argument, že se v záhlaví uvedené akty týkají velkého množství subjektů, za situace, kdy o žádném z nich není Ústavnímu soudu známo, že by neústavnost napadeného ustanovení namítal a ani stěžovatelka žádný další subjekt kromě sebe neuvádí (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04 či usnesení ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1743/17).
31. Stejně tak nic nenasvědčuje tomu, že správní soudy nejsou s to poskytnout stěžovatelce účinnou ochranu jejich subjektivních práv, budou-li splněny procesní předpoklady řízení před správními soudy. Stěžovatelčino tvrzení, že "správní soudy dosud moci výkonné nebyly vůbec schopny nastavit jakékoli hranice pro vydávání protiepidemických opatření" s poukazem na skutečnost, že úspěšný byl zatím navrhovatel jen v jedné věci před správními soudy, takovou skutečností bez dalšího není. Ze skutečnosti, že byla úspěšná jen jedna žaloba, bez dalších údajů o počtech podaných žalob a znalosti konkrétních okolností, které stěžovatelka nepředkládá, nelze učinit závěr, že prostředky právní ochrany selhávají jako nezpůsobilé nebo nedostatečné. Naopak, lze poukázat např. na shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2020 č. j. 6 As 88/2020-44, kterým bylo zrušeno jako nezákonné rozhodnutí správního soudu, kterým odmítl návrh na zrušení mimořádného opatření, či probíhající řízení o kasační stížnosti proti stěžovatelkou citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020 č. j. 3 A 76/2020-104. Uvedené značí, že správní soudy se věcmi zabývají. Nesouhlasí-li stěžovatelka nebo kdokoli jiný s některými rozhodnutími, neznamená to samo o sobě, že je soudní soustava "nefunkční".
32. Skutečnosti, že jiní jednotlivci namítají neústavnost v záhlaví napadených aktů, nenasvědčuje ani prohlášení (petice), které stěžovatelka předkládá (viz bod 16 shora). Z prohlášení sice vyplývá, že její autoři "z medicínského hlediska" nevidí důvod k "prohlubování restriktivních opatření", v elektronické formě má uvedené prohlášení více než 30 000 podpisů. Prohlášení je však obecné, není určeno žádnému orgánu veřejné moci, který je oprávněn k přezkumu v záhlaví uvedených aktů, ani nepředkládá argumenty o jejich neústavnosti. Uvedené rovněž platí pro "Prohlášení z Great Barringtonu". Úlohou Ústavního soudu nadto není usměrňovat společenskou či odbornou debatu o závažnosti dopadů koronaviru za situace, kdy skutečně bezprostředně není ohroženo fungování institucí demokratického právního státu. Ústavní soud si je vědom závažnosti současné situace, která může oprávněně v lidech vyvolávat různé obavy o sebe a své blízké. Nemůže to však být důvodem pro obcházení daných procesních pravidel či jejich extenzivní výklad tam, kde není třeba. Takový postup se totiž může "vymstít" právě v situacích, kdy bude skutečně dána pravomoc Ústavního soudu a jeho zásah potřeba.
33. Co do námitky stěžovatelky o porušení čl. 13 Úmluvy (viz bod 8 shora), nutno uvést, že stěžovatelka ji vznáší v souvislosti se svým tvrzením, že v záhlaví uvedené akty KHS jsou právními předpisy sui generis. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shora dospěl k opačnému závěru, námitka je dále bezvýznamná, má-li stěžovatelka sama možnost iniciovat řízení před správními soudy. Nesplnila-li stěžovatelka v nyní posuzované věci procesní podmínky řízení před Ústavním soudem, bez dalšího nelze úspěšně tvrdit, že jí vnitrostátní právo neposkytuje účinné prostředky nápravy. Ze shora uvedeného plyne opak.
34. Proto soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj