ECLI:CZ:US:1997:4.US.244.97
sp. zn. IV. ÚS 244/97
Usnesení
IV. ÚS 244/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. září 1997 ve věci ústavní stížnosti B.B., zastoupené advokátem JUDr. P.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 1997, čj. 20 Co 80 a 81/97-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 1996, čj. 25 C 95/95-37, ve znění usnesení ze dne 10. 10. 1996, jímž žaloba s návrhem na určení povinnosti žalovaným vydat stěžovatelce nemovitosti v k. ú. H., ve výroku tohoto rozsudku blíže uvedené, byla zamítnuta, stěžovatelka považuje za mylný názor Městského soudu v Praze, že nárok podle §24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nevznikal přímo okamžikem účinnosti dekretu, ale teprve jeho uplatněním. Pokud by totiž zákonodárce měl toto na mysli, tuto skutečnost by v zákoně definoval, v něm však vyžaduje pouze vznik nároku, nikoli jeho uplatnění. Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
2 - IV. ÚS 244/97
Z obsahu spisu 25 C 95/95 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u tohoto soudu žalobu na vydání předmětných nemovitostí s odůvodněním, že je osobou oprávněnou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 1 již citovaným rozsudkem žalobu zamítl, a to rovněž z toho důvodu, že jakkoli novela zákona č. 87/1991 Sb., provedená zákonem č. 116/1994 Sb., přinesla určitou možnost uplatnění nároku, vyplývající ze skutečnosti, že dřívější nárok oprávněné osoby či jejího právního předchůdce, jako osoby v době nesvobody rasově perzekuované, opírající se o dekret č. 5/1945 Sb., nebo zákon č. 128/1946 Sb., nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona, zůstalo podmínkou restitučního řízení podle uvedených předpisů alespoň jeho zahájení . Protože tento předpoklad není splněn, nelze stěžovatelku považovat za oprávněnou osobu podle tohoto zákona. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl, že jestliže nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb., nebyl vůbec uplatněn, resp. toto uplatnění není řádně prokázáno, nelze považovat za naplněnu skutkovou podstatu uvedenou v článku I bod 1 zákona č. 116/1994 Sb., rozšiřující okruh oprávněných osob vložením nového odst. 2 a 3 za §3 odst. 1.
Tyto závěry obecných soudů jsou zcela ve shodě s konstantní soudní judikaturou, jak ji představuje kupř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 352/93, v jehož důvodech se konstatuje, že ze žádného z ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., ani zákona č. 128/1946 Sb. nelze dovodit, že by přímo ze zákona, bez rozhodnutí soudu, došlo k obnovení vlastnických práv původního vlastníka k věcem, které převedl v rozhodné době a za podmínek stanovených těmito právními předpisy. Ani Ústavní soud nemá důvod k pochybnostem o správnosti uvedených závěrů, neboť tomu nasvědčuje nejen znění ustanovení §1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, ale i ustanovení §10 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů, upravující způsob uplatnění nároku. Novela zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, provedená zákonem č. 116/1994 Sb. rozšířila sice článkem I bod 1 okruh oprávněných osob podle tohoto zákona i na fyzické osoby, které splňují podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona a které v den přechodu
- 3 - IV. ÚS 244/97
věci na stát podle §6 měly na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce, nicméně za předpokladu, že tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona, tedy za předpokladu uvozujícího jako základní podmínku neuspokojení uplatněného nároku v rozhodném období.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. září 1997
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj