ECLI:CZ:US:2017:4.US.2453.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2453/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Jaromíra Peštála, zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída 349/71, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017, č. j. 17 Co 205/2016-152, a Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 5. 2016, č. j. 7 C 56/2015-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíčí rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 7 C 56/2015-118, částečně vyhověl žalobě o náhradu škody za neoprávněné užívání pozemku vedlejším účastníkem Bohumilem Vávrou a částečně ji zamítl. Okresní soud přiznal stěžovateli (žalobci) nárok na náhradu škody ve výši 4477 Kč s příslušenstvím za účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve věci vyklizení předmětného pozemku (výrok I.), co do částky 43 350 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Částečné zamítnutí žaloby odůvodnil nalézací soud tím, že cestovné z Třebíče do Hodonína a zpět vzniklé v souvislosti s právním zastoupením nepředstavovalo účelně vynaložené náklady, totéž konstatoval ohledně nákladů vzniklých z důvodu konzultace se znalkyní z oboru geodezie, neboť o průběhu hranic mezi spornými pozemky nebylo pochyb. Nárok na ušlý zisk ve výši 36 150 Kč, který měl stěžovateli ujít tím, že nemohl na předmětném pozemku v období od 13. 12. 2013 do 7. 10. 2014 pěstovat brambory soud prvního stupně zamítl s tím, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní; předně netvrdil, kolik brambor ročně vypěstuje, na jakých pozemcích je pěstuje, kolik jich ročně má pro vlastní potřebu a kolik prodá jako přebytky.
Krajský soud v Brně rozhodnutí v napadeném výroku II. a III. potvrdil rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 17 Co 205/2016-152, s odůvodněním, že soud prvního stupně postupoval ve věci správně, dostatečně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. Námitky stěžovatele, které opakovaně ve svém odvolání uváděl, zhodnotil odvolací soud jako nepřiléhavé a dříve již okresním soudem vypořádané. Stejně tak nevyhověl námitce ohledně opomenutého důkazu, neboť i kdyby manželka žalobce potvrdila záměr pěstovat v roce 2014 na předmětném pozemku brambory, k prokázání existence reálného ušlého zisku by to nestačilo.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 4 Ústavy, neboť má za to, že obecné soudy opomenuly provést jím navržené důkazy a celkově nesprávně posoudily podmínky odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud v rámci posuzování věci zohlednil, že předmětem sporu před obecnými soudy byla z hlediska dovolacího řízení tzv. bagatelní částka ve výši 43 350 Kč s příslušenstvím. Přitom v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [§202 odst. 2 o. s. ř.] či dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], tedy ve věcech, jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena pro její zjevnou neopodstatněnost (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04). Spor o bagatelní částku není až na výjimky způsobilý zasáhnout do ústavně chráněných práv.
Bez ohledu na výše uvedené ústavní stížnost představuje částečně polemiku se závěry obecných soudů, zejména co do posouzení podmínek odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však podle čl. 83 Ústavy nepřísluší.
Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
K opomenutým důkazům Ústavní soud odkazuje na nález ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, z něhož jednoznačně vyplývá, že: "nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu." Navíc odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedl - nepostačovaly by k prokázání existence reálného ušlého zisku. Není tedy pravdou, že by o navržených důkazech obecné soudy nerozhodly.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu