ECLI:CZ:US:2012:4.US.2530.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2530/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. P. M., advokátky, zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 934/2012-28 ze dne 13. dubna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků zakotveného v čl. 1 Listiny a dále hodnot zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 3 a čl. 4 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prachaticích usnesením č. j. 6 Nc 1638/2008-21 ze dne 23. února 2012 určil stěžovatelce jako opatrovnici odměnu za zastupování R. B. v exekučním řízení v částce 1.679,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 19 Co 934/2012-28 ze dne 13. dubna 2012 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že odměnu a náhradu hotových výdajů za uvedené zastupování stěžovatelce určil ve výši 1.499,50 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citované usnesení je v rozporu s čl. II. přechodného ustanovení vyhlášky č. 399/2010 Sb., podle něhož bylo-li řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, náleží ustanovenému opatrovníkovi v občanském soudním řízení za úkony právní služby poskytnuté v souvislosti s tímto řízením do dne nabytí účinnosti této vyhlášky mimosmluvní odměna podle dosavadních právních předpisů. V předmětné věci bylo řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti citované vyhlášky, když dne 22. prosince 2008 došlo k převzetí a přípravě zastoupení a dne 13. ledna 2009 došlo ke studiu spisu na Okresním soudě v Prachaticích. Podle stěžovatelky je tedy zřejmé, že odvolací soud neoprávněně zkrátil odměnu stěžovatelky o 30 %, čímž porušil výše uvedená práva stěžovatelky a výše uvedené hodnoty, neboť soudy by měly při rozhodování o nákladech opatrovníka rozhodovat ve stejných případech stejným způsobem a nikoli svévolně diskriminačně.
Dále stěžovatelka namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil výši odměny podle ust. 9 odst. 5 a ust. §7 bod 1. advokátního tarifu, když vůbec nevzal v úvahu její právní argumentaci uvedenou v návrhu na vydání rozhodnutí o vyúčtování odměny opatrovníka a náhrady hotových výdajů ve smyslu ust. §151 občanského soudního řádu, když ust. §9 odst. 5 advokátního tarifu je podle stěžovatelky v rozporu s ust. §1 odst. 2 zákona o advokacii i s čl. 1 Listiny, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta, a nelze je proto aplikovat, když není žádný rozumný důvod pro to, aby odměna opatrovníka byla oproti odměně advokáta, ustanoveného podle ust. 30 odst. 2 občanského soudního řádu, určované podle ust. §7 advokátního tarifu, zásadně snížena.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, dle které výše odměny stěžovatelky měla být posuzována dle ust. §7 advokátního tarifu, když posuzování dle ust. jeho §9 odst. 5 má zakládat neodůvodněnou nerovnost v odměňování za shodnou práci advokáta. Krajský soud v Českých Budějovicích k tomu ve v záhlaví citovaném rozhodnutí uvedl, že jestliže advokátní tarif má ustanovení o výši tarifní hodnoty při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat (§9 odst. 5 a §12), je třeba dle tohoto ustanovení postupovat. Dále uvedl, že důvody pro ustanovení opatrovníka jsou odlišné od důvodů, pro které je účastníku ustanoven opatrovník (dle smyslu je zřejmé, že se zde jedná o písařskou chybu a je myšlen ne opatrovník, ale zástupce z řad advokátů dle ust. §30 odst. 2 občanského soudního řádu), a proto i odměna tato specifika zohledňuje.
Ústavní soud k tomu dodává, že obsahově i právně shodnou problematikou se již v minulosti mnohokrát zabýval, a to například ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 1292/10, či. II. ÚS 881/11, kdy ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ústavní soud v těchto případech předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 1292/10), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (např. sp. zn. III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10 a III. ÚS 1292/10).
Závěry učiněné v uvedených věcech pak lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje, aniž považuje za nutné, aby je znovu opakoval.
Pokud pak jde o první námitku stěžovatelky, dle které neměla sazba její odměny být krácena o 30 %, když úkony právní služby byly poskytnuty přede dnem účinnosti vyhlášky č. 399/2010 Sb., dospěl Ústavní soud k závěru, že sazba odměny skutečně krácena být neměla a měla být přiznána stěžovatelce v plné výši, tedy ve výši 2 krát 300,- Kč, nikoli 2 krát 210,- Kč. Ústavní soud však již v minulosti též opakovaně zdůraznil, že každá věcná nesprávnost rozhodnutí nebo každý zásah do práv účastníků neznamená vždy zároveň zásah do ústavně zaručených práv a svobod či principů. Aby věc nabyla ústavněprávní roviny, musí pochybení či zásah orgánu veřejné moci do práv účastníka řízení mít určitou intenzitu. Právě uvedené pochybení Krajského soudu v Českých Budějovicích však podle náhledu Ústavního nepochybně takové intenzity, aby bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, nedosahuje.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu