ECLI:CZ:US:2011:2.US.881.11.1
sp. zn. II. ÚS 881/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky Mgr. L. G., jako advokátky, zastoupené JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem tamtéž, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2010 č. j. 38 Co 240/2010-140 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 8. 2010 č. j. 4 C 102/2008-132, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2011, se nynější stěžovatelka, která byla v řízení před obecnými soudy podle §29 odst. 3 o. s. ř. ustanovena opatrovnicí žalované Z. L., domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o její odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavou zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně namítala, že ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), je v rozporu s §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), ustanovením §31 o. s. ř. a v rozporu s čl. 1 a čl. 28 Listiny, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta, a proto navrhla také zrušení uvedeného ustanovení.
Z ústavní stížnosti a k ní připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 11. 2009 č. j. 4 C 102/2008-70 ustanovena opatrovnicí osobě neznámého pobytu, žalované Z. L., v řízení o zaplacení částky 52.900,56 Kč s příslušenstvím. Po pravomocném ukončení řízení, podáním doručeným okresnímu soudu dne 10. 5. 2010, vyúčtovala stěžovatelka fakturou náklady zastoupení v celkové výši 14.080,- Kč s tím, že takto vyčíslené náklady opírala o aplikaci ustanovení §7 a 11 odst. 1 písm. b) a g) advokátního tarifu, nikoli o ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu. Poukázala přitom na podle jejího názoru průlomová rozhodnutí Městského soudu v Praze, podle kterých příslušný senát zaujal názor, že ustanovení §9 odst. 5 nelze v obdobné věci na odměnu advokáta aplikovat.
Napadeným usnesením ze dne 3. 8. 2010 č. j. 4 C 102/2008-132 okresní soud přiznal stěžovatelce odměnu za zastupování v tomto řízení ve výši celkem 2.400,- Kč, když vycházel z ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, které podle jeho názoru není rozporné se zákonem či ústavním pořádkem. Okresní soud konstatoval, že s právním názorem uvedeným v poukazovaných rozhodnutích Městského soudu v Praze se neztotožnil, naopak se domnívá, že advokát ustanovený jako opatrovník má oproti advokátovi, který byl ustanoven jako zástupce podle §30 odst. 2 o. s. ř., svoji pozici zvýhodněnou, neboť vychází toliko z obsahu spisu a odpadá mu tak komunikace se zastoupeným, v důsledku čehož advokát ani nemůže své služby poskytnout ve vztahu ke skutkovým okolnostem věci.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí okresního soudu odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 22. 12. 2010 č. j. 38 Co 240/2010-140 s tím, že uvedené rozhodnutí změnil pouze tak, že stěžovatelce přiznal za výkon funkce odměnu ve výši celkem 3.000,- Kč, aniž by se jinak ztotožnil s její právní argumentací.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práva a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné věci posoudil a shledal neodůvodněným.
Ústavní soud konstatuje, že obsahově i právně shodnou problematikou se již v minulosti mnohokrát zabýval, a to například ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10 či III. ÚS 2160/10, kdy ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10).
Závěry učiněné v označených rozhodnutích lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje, aniž by považoval za nutné, aby je znovu doslovně opakoval.
Ústavní soud podotýká, že neústavnost napadených rozhodnutí nelze dovodit z toho, že jiný soud v obdobném případě ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu neaplikoval. Jak Ústavní soud judikoval v bodu 36 nálezu ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 87/06 (dostupném in http://nalus.usoud.cz): "Specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, je přitom nezávislost". Z uvedeného plyne, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování a stěžovatelce nelze přisvědčit, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 647/10, dostupné in http://nalus.usoud.cz).
Lze proto v projednávané věci shrnout, že obecné soudy použily při rozhodování o stěžovatelčině odměně a náhradě hotových výdajů náležitý právní předpis (advokátní tarif), a v jeho rámci aplikovaly správné ustanovení §9 odst. 5 účinné ode dne 1. 9. 2006, které výslovně stanoví konkrétní tarifní hodnotu (500 Kč) pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám (na tento právní předpis pak rovněž odkazuje ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř.. účinné ode dne 1. 7. 2009, které upravuje tutéž otázku). Svým postupem tak neporušily žádné z tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu. Jak již Ústavní soud dovodil dříve (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usnesení č. 22), je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení příslušného ustanovení advokátního tarifu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu