infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.09.2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06 [ nález / LASTOVECKÁ / výz-1 ], paralelní citace: N 139/46 SbNU 313 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.87.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K pravomoci prezidenta republiky jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu

Právní věta Prezident republiky je podle čl. 62 písm. f) Ústavy České republiky státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu; tato jmenovací pravomoc prezidenta republiky se vztahuje nikoliv k okruhu soudců přidělených k jakémukoliv soudu, ale pouze k okruhu soudců přidělených k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, vydaným po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. Pokud prezident republiky nejmenuje místopředsedu Nejvyššího soudu ze soudců Nejvyššího soudu, je rozhodnutí prezidenta republiky v rozporu s čl. 62 písm. f) Ústavy České republiky, jakož i s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.87.06.1
sp. zn. Pl. ÚS 87/06 Nález Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 12. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ve věci návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu na zrušení rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. I. Prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu z řad soudců přidělených k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. II. Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu, se ruší. Odůvodnění: I. 1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“), doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2006, se navrhovatelka – předsedkyně Nejvyššího soudu – domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Současně navrhla odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky za použití §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a rozhodnutí o naléhavosti věci dle §39 tohoto zákona. 2. Navrhovatelka žádá, aby Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, rozhodl podle zásady o přímé aplikovatelnosti Ústavy o návrhu učiněném s odkazem na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a za analogického použití §120 a násl. zákona o Ústavním soudu. 3. Navrhovatelka tvrdí, že rozhodnutím o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše dalším místopředsedou Nejvyššího soudu překročil prezident republiky své kompetence, neboť pouhá aplikace čl. 62 písm. f) Ústavy respektování kompetence a ústavnost nezaručuje. Citovaný článek Ústavy stanoví, že prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v §15 počítá jen s jedním místopředsedou Nejvyššího soudu, a to proto, aby byla eliminována možnost ovlivňování Nejvyššího soudu jmenováním vždy dalšího místopředsedy tím kterým prezidentem. Od roku 1993 byl právě tak čl. 62 písm. f) Ústavy respektován a naplňován, čímž se tato interpretace a aplikace stala ústavní zvyklostí. Jmenováním druhého místopředsedy Nejvyššího soudu tedy překročil prezident republiky svoji kompetenci. Navrhovatelka zdůrazňuje neudržitelnost názoru o ničím nepodmíněné kompetenci prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy, neboť ad absurdum by každý příští prezident měl právo jmenovat svého místopředsedu. Takový výklad, dávající a priori v závislosti na konkrétních osobách možnost průběžně ovlivňovat moc soudní mocí výkonnou, je zásadně nepřípustný vzhledem k ústavně zakotvenému zákazu libovůle a nahodilosti, platnému pro všechny státní orgány. V demokratickém právním státě není představitelné, aby interpretace Ústavy a jí odpovídající zvyklosti, v daném případě respektované po dobu třinácti let a mající zákonnou podobu, byly účelově měněny. K prolomení ústavní zvyklosti dochází díky momentální situaci, a to až v souvislosti s osobou JUDr. Jaroslava Bureše, jinak není odůvodněno. Navrhovatelka podrobně rekapituluje situaci, počínajíc odmítnutím předsedkyně Nejvyššího soudu udělit souhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, přes svoje odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, zrušující nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) a sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457) až po jmenování druhého místopředsedy Nejvyššího soudu. Argumentuje profesní mobilitou JUDr. Jaroslava Bureše, z níž dle navrhovatelky vyplývá zájem exekutivy reprezentovaný jak rozhodnutím ministra spravedlnosti o jeho přidělení k Nejvyššímu soudu, tak rozhodnutím prezidenta republiky o jeho jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu přesto, že bylo dosud v běhu řízení u Ústavního soudu o neústavnosti samotného přidělení JUDr. Jaroslava Bureše jako soudce k Nejvyššímu soudu. 4. Prezident republiky dle navrhovatelky tímto jmenováním nejenže překročil svoje kompetence, ale současně obešel nedostatek souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k tomuto soudu, i názor Ústavního soudu na otázku ústavnosti přidělení tohoto soudce k Nejvyššímu soudu. Tímto postupem byl porušen ústavně zakotvený zákaz libovůle, zásada přiměřenosti, a to poměřováno významem nezávislosti moci soudní a Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, rovněž byl porušen princip dělby moci a princip soudcovské nezávislosti. 5. Rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a jeho jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu tvoří dle navrhovatelky jeden celek, jehož cílem je ohrožení nezávislosti Nejvyššího soudu, respektive ovládnutí moci soudní mocí výkonnou pod záminkou aplikace čl. 62 písm. f) Ústavy. Překročení pravomoci prezidenta republiky je provázané s překročením kompetence ministra spravedlnosti při přidělování jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu. 6. Dne 15. 1. 2007 sdělila navrhovatelka Ústavnímu soudu, že proti rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování druhého místopředsedy Nejvyššího soudu podala dne 5. 1. 2007 u Městského soudu v Praze i správní žalobu. II. 7. K návrhu podanému předsedkyní Nejvyššího soudu se vyjádřil dne 20. 4. 2007 prezident republiky, podle jehož názoru by měl být návrh Ústavním soudem odmítnut. 8. Jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu ponechává, dle názoru prezidenta republiky, Ústava zcela na jeho volném uvážení. Není vázán žádným návrhem kandidátů ani stanoviskem jiného orgánu, při výběru není omezen pouze na soudce působící u Nejvyššího soudu, rozhodnutí o jmenování místopředsedy nevyžaduje k platnosti kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. 9. Počet místopředsedů Nejvyššího soudu Ústava výslovně nestanoví, při její aplikaci je třeba zvolené ústavní koncepci podřídit výklad zákona, přičemž platí zásada, že obyčejný zákon nesmí více než Ústava. Z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat Ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Zákon o soudech a soudcích v §15 odst. 1, který se zmiňuje o místopředsedovi Nejvyššího soudu, nelze považovat za zpřesnění Ústavy, neboť zákon je třeba vykládat pomocí Ústavy, nikoliv Ústavu pomocí prostého zákona. Jmenováním druhého místopředsedy Nejvyššího soudu naplnil prezident republiky svoji ústavní kompetenci, když vyhověl žádosti místopředsedy Nejvyššího soudu, který jako jediný stál v čele soudu v době dlouhodobé pracovní neschopnosti jeho předsedkyně a vykonával v plném rozsahu všechny činnosti při výkonu státní správy soudu. 10. Jmenování místopředsedů Nejvyššího soudu je výlučným právem prezidenta republiky, rozhoduje samostatně, aniž by byl vázán návrhem nebo souhlasem předsedy Nejvyššího soudu. Jediným limitem je dle názoru prezidenta republiky výběr z řad již ustanovených soudců, u kterých je předpoklad, že budou schopni tuto funkci zastávat. V případě jmenování druhého místopředsedy Nejvyššího soudu nelze argumentovat ani ústavní zvyklostí, ani libovůlí prezidenta, potřeba jmenovat dalšího místopředsedu nastala nově, a proto bylo poprvé využito příslušné ustanovení Ústavy. Prezident republiky dále porovnává počet místopředsedů Nejvyššího soudu ve vztahu ke krajským soudům, jejichž situaci považuje za analogickou. 11. Argumentace libovůlí nemůže obstát za situace, kdy iniciativa vzešla z potřeb Nejvyššího soudu a impulsem byla žádost jeho místopředsedy. Prezident republiky navíc požádal o stanovisko ministra spravedlnosti a předsedu vlády, kteří jmenování druhého místopředsedy doporučili. 12. Námitku navrhovatelky, že prezident republiky obešel nedostatek jejího souhlasu s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, považuje prezident republiky za irelevantní, protože ke jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu není souhlas předsedy Nejvyššího soudu potřebný. Teoreticky se „funkcionářem“ Nejvyššího soudu může stát soudce kteréhokoliv soudu. Pouze před jmenováním soudce musí mít prezident republiky za prokázané splnění podmínek daných Ústavou, zákonem o soudech a soudcích a lustračním zákonem, přičemž jedním z předpokladů (§60 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) je i souhlas uchazeče s přidělením k určitému soudu. Tento souhlas JUDr. Jaroslav Bureš dal, bylo připojeno i souhlasné stanovisko místopředsedy Nejvyššího soudu a soudcovské rady. Při přidělování soudců prezident republiky žádné kompetence nemá, proto ani při jmenování JUDr. Jaroslava Bureše soudcem a později místopředsedou Nejvyššího soudu nemohl navrhovatelku jako předsedkyni Nejvyššího soudu obejít. 13. V replice k vyjádření prezidenta republiky navrhovatelka znovu uvádí, že v demokratickém právním státě nelze vystačit s pouhou legalitou. Tento spor není teoretickým abstraktním sporem o kompetencích prezidenta republiky z pohledu právní úpravy a jejího vývoje obsaženého v Ústavě a zákonu, ale je konkrétním sporem na pozadí konkrétních skutečností, z nichž některé byly již Ústavním soudem kvalifikovány jako protiústavní. 14. Princip materiálního nazírání na právo v uvedených souvislostech dle navrhovatelky vylučuje, aby rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu mohlo být pokládáno za ústavně konformní výkon pravomoci prezidenta republiky, neboť ten předpokládá splnění podmínky dobré víry, zásady přiměřenosti a zákazu libovůle. Navíc musí výkon pravomoci obstát jak z pohledu všech skutkových okolností posuzovaných jako celek, tak pod zorným úhlem času. Rozhodnutí vydané v kontextu neústavních rozhodnutí při současném obejití názoru předsedy Nejvyššího soudu i Ústavního soudu na samotné přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, které je příčinou stavu, kdy místopředseda Nejvyššího soudu, ač soudcem, není oprávněn soudit, tyto požadavky nesplňuje. 15. Dne 17. 8. 2007 reagoval prezident republiky na shora uvedenou repliku navrhovatelky, přičemž polemizuje s její argumentací, a to zejména v části, ve které používá pojmy „legalita“, „dobrá víra“, „přiměřenost“ a „libovůle“. Prezident republiky setrvává na své uplatněné kompetenci jmenovat JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu a vyslovuje přesvědčení, že JUDr. Jaroslav Bureš je oprávněn a povinen vykonávat rozhodovací činnost (a to i přesto, že k Nejvyššímu soudu nebyl jako soudce platně přidělen). Dle názoru prezidenta republiky jmenováním místopředsedou kteréhokoliv soudu se dotyčný soud podle zákona skládá i z tohoto místopředsedy, který je dle zákona povinen vykonávat rozhodovací činnost. Zákon u místopředsedů soudů nepředpokládá jejich následné přidělení k tomuto soudu, jmenovaným místopředsedům soudů přísluší účast na rozhodovací činnosti soudu ex lege. Dále prezident republiky poukazuje na odlišné znění §15 zákona o soudech a soudcích a čl. 62 písm. f) Ústavy a informuje Ústavní soud, že současně podává návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích (resp. §15 odst. 1 a věty druhé §15 odst. 2 zákona o soudech a soudcích) pro jeho protiústavnost. III. 16. V souvislosti s uvedeným návrhem na zrušení citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích, který je veden u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 17/07, podal prezident republiky dne 28. 8. 2007 návrh na přerušení řízení v nyní projednávané věci, a to až do skončení řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/07. 17. O podaném návrhu rozhodl Ústavní soud usnesením dne 12. 9. 2007 tak, že jej odmítl. IV. 18. Vzhledem k tomu, že v uplynulém období Ústavní soud opakovaně řešil na návrh předsedkyně Nejvyššího soudu problematiku postavení předsedů a místopředsedů soudů včetně Nejvyššího soudu, považuje za nezbytné provést nejprve stručnou rekapitulaci. Dne 22. 9. 2003 odmítla navrhovatelka jako předsedkyně Nejvyššího soudu udělit předchozí souhlas k rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše jako soudce k Nejvyššímu soudu. Dne 30. 1. 2006 byla předsedkyně Nejvyššího soudu odvolána ze své funkce prezidentem republiky na základě §106 zákona o soudech a soudcích. Dne 9. 2. 2006 udělil místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera ministrovi spravedlnosti souhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše jako soudce k Nejvyššímu soudu po souhlasném stanovisku soudcovské rady. Dne 11. 7. 2006 zrušil Ústavní soud nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.) ustanovení §106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Dne 12. 9. 2006 Ústavní soud zrušil nálezem ve věci sp. zn. II. ÚS 53/06 (viz výše) rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. Dne 8. 11. 2006 jmenoval prezident republiky JUDr. Jaroslava Bureše druhým místopředsedou Nejvyššího soudu. Dne 12. 12. 2006 zrušil Ústavní soud na základě projednaného kompetenčního sporu ve věci Pl. ÚS 17/06 (viz výše) rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu. 19. Vedle návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy byla rovněž podána předsedkyní Nejvyššího soudu dne 28. 12. 2006 ústavní stížnost, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu s tím, že stížnost splňuje podmínku pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutím bylo porušeno její základní právo podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 17 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 822/06 byla odmítnuta dne 24. 1. 2007 (usnesení dostupné na http://nalus.usoud.cz) podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. V. 20. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému přezkumu podaného návrhu, musel posoudit, zda návrh předsedkyně Nejvyššího soudu splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, tedy zda se jedná o návrh podaný osobou oprávněnou, zda je Ústavní soud k jeho projednání příslušný a zda se jedná o návrh přípustný. 21. Logicky nejdříve se Ústavní soud věnoval otázce, zda lze návrh podřadit pod rozsah čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky a §120 a násl. zákona o Ústavním soudu, tedy zda se vůbec jedná o návrh na zahájení řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy ve smyslu citovaných ustanovení. Ústavní soud je orgánem státní moci, a jako takový může činit jen to, co mu zákon dovoluje (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud tedy není oprávněn vykročit z pravomocí svěřených mu zákonodárnou mocí, neboť by takovým vykročením popřel základní principy právního státu. Ústavní soud nemůže proto meritorně rozhodovat o takových sporech mezi státními orgány, které nelze podřadit pod žádné ze specifických řízení upravených zákonem o Ústavním soudu. 22. Návrh předsedkyně Nejvyššího soudu byl vznesen podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, zakotvujícího pravomoc Ústavního soudu rozhodovat „spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu“. Čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy je proveden ustanoveními §120 a násl. zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zní: »(1) V řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy Ústavní soud rozhoduje spory mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy (dále jen „rozhodnutí“) ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (dále jen „kompetenční spory“)«. 23. Otázkou, zda je Ústavní soud oprávněn rozhodovat i takové kompetenční spory, v nichž se nejedná o kladný či záporný konflikt dvou státních orgánů, se Ústavní soud zabýval již v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 14/01 ze dne 20. 6. 2001 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.), v němž uznal, že je oprávněn posoudit v řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy kompetenční spor, kde základní otázkou je otázka sdílené kompetence, resp. posouzení kompetence orgánu činícího konečné rozhodnutí, kterážto kompetence je podmíněna aktem orgánu jiného, čili jinak řečeno, rozhodnout ve sporu, v němž jedna z jeho stran (tehdy vláda) tvrdila, že k perfektnímu rozhodnutí k němu oprávněnému orgánu – druhé straně sporu (tehdy prezidenta republiky) bylo zapotřebí kontrasignace předsedy vlády, což strana druhá popírala. Od tehdejšího závěru Ústavního soudu, že mu toto oprávnění náleží, se Ústavní soud neodchýlil ani v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (viz výše), týkajícího se sporu o platnost udělení souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu před rozhodnutím ministra spravedlnosti. Ústavní soud z těchto již dříve vyslovených právních názorů vycházel i v nyní projednávané věci. 24. Závěr, zda se jedná o návrh na zahájení řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy ve smyslu citovaných ustanovení, jakož i závěr o tom, zda navrhovatelka je osobou oprávněnou k podání návrhu, však Ústavní soud mohl učinit až po zodpovězení otázky, zda existuje v projednávané věci určitá pravomoc předsedy Nejvyššího soudu, tedy navrhovatelky, která by mohla být jmenovacím aktem prezidenta republiky dotčena ve smyslu sdílené kompetence (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/01 a sp. zn. Pl. ÚS 17/06). V předestřeném směru se musel Ústavní soud zaměřit na výklad čl. 62 písm. f) Ústavy, respektive v něm zakotvenou jmenovací pravomoc prezidenta republiky. VI. 25. Jmenovací pravomoc prezidenta republiky ve vztahu k moci soudní, resp. ve vztahu k soudcům obecných soudů, spočívá v ústavní rovině jednak ve jmenování soudců obecných soudů podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy, jednak ve jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu podle čl. 62 písm. f) Ústavy. Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce podléhá podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy ve spojení s čl. 63 odst. 3 Ústavy kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Pravomoc prezidenta republiky jmenovat předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu je zakotvena v čl. 62 písm. f) Ústavy, dle něhož platí, že prezident republiky „jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu.“. Tuto jmenovací pravomoc ve smyslu výběru a jmenování osoby předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu vykonává prezident republiky samostatně, bez kontrasignace předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Výlučná pravomoc prezidenta republiky však nijak neznamená, že se jedná o pravomoc absolutní, ničím neomezenou; limitem je totiž okruh osob, ve vztahu k němuž může být jmenovací pravomoc prezidenta republiky realizována. Tento okruh osob vymezuje Ústava v čl. 62 písm. f) pouze pojmem „ze soudců“, přičemž citované ustanovení přejímá zákonodárce téměř doslovně, co do určení okruhu osob, ze kterého může prezident republiky jmenovat předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu, do zákona o soudech a soudcích, jehož §102 odst. 1 uvádí, že „předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu jmenuje z řad soudců prezident republiky.“. Samostatná pravomoc prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy se tedy vztahuje toliko k „funkcionářům“ Nejvyššího soudu, a contrario ve vztahu k soudcům. 26. Postavení předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu není regulováno ústavněprávními normami (čl. 91 odst. 2 Ústavy uvádí, že „působnost a organizaci soudů stanoví zákon.“). Relevantní je v této otázce především §15 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, dle kterého „rozhodovací činnost Nejvyššího soudu vykonávají soudci. Předseda a místopředseda Nejvyššího soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu Nejvyššího soudu v rozsahu stanoveném tímto zákonem.“. Již jen ze samotné dikce citovaného ustanovení a jeho systematiky (na prvním místě je uváděna rozhodovací činnost) je zřejmé, že primární činností předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu je činnost rozhodovací, tedy výkon funkce soudce, přičemž vedle ní vykonávají i činnosti spočívající ve správě soudu. Postavením předsedů a místopředsedů obecných soudů, jakož tedy i Nejvyššího soudu, se ostatně již Ústavní soud rovněž ve své judikatuře zabýval, přičemž např. v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (viz výše) konstatoval, že „při posuzování postavení předsedů soudů jako soudních funkcionářů jmenovaných ministrem spravedlnosti a prezidentem republiky je nutno reflektovat, že soudní funkcionář se nadále podílí na vlastní rozhodovací činnosti jako soudce. Je třeba potom vyjít z premisy, že funkce předsedů soudů, jakož i předsedy Nejvyššího soudu je neoddělitelná od funkce soudce, neboť nelze konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Atributy nezávislosti soudní moci, resp. nezávislosti soudců je tak nutno vztahovat ve shora naznačeném směru i k předsedům soudů, včetně předsedy Nejvyššího soudu.“. 27. Článek 62 písm. f) Ústavy množinu, ze které prezident jmenuje předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, označuje pouze „ze soudců“, přičemž tento pojem již dále obsahově nekonkretizuje, konkretizaci je tedy třeba nalézt výkladem. Každé ustanovení právního předpisu je nutno chápat v kontextu s jinými ustanoveními příslušného právního předpisu a v souvislostech celého právního systému (rovina systematického výkladu); nelze jej proto zkoumat, vyložit, poznat izolovaně. V tomto ohledu má však určitou relevanci pouze čl. 93 Ústavy, dle jehož odstavce prvního platí, že „soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Své funkce se ujímá složením slibu.“, přičemž odstavec druhý stanoví, že „soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup stanoví zákon.“. Z tohoto ustanovení je však zřejmé, že obsahuje předpoklady a podmínky pouze ve vztahu ke vzniku funkce soudce (jmenování) a ujmutí se funkce soudce; tedy realizací jmenovací pravomoci prezidenta republiky dle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy je toliko konstituována funkce soudce u konkrétní osoby, která se potom složením slibu této funkce ujímá. Naopak citovaný článek Ústavy ničeho nestanoví o podmínkách a postupu nezbytných k samotné možnosti faktického výkonu funkce soudce, tedy možnosti realizace rozhodovací činnosti soudce u konkrétního soudu. Ústavou tak nejsou stanoveny žádné limity a je ponechán volný prostor pro regulaci této otázky zákonodárci. 28. Zmíněnou problematiku upravuje zákon o soudech a soudcích, zejména v hlavě II dílu 1, který je systematicky označen jako „ustanovování soudců a přísedících“. Pojem „ustanovování soudce“ je postupem zahrnujícím řadu postupných úkonů, kterých je třeba k tomu, aby funkce soudce nejenom vznikla a konkrétní osoba se jí ujala, ale aby soudce mohl, v souladu se zákonem a za splnění zákonem stanovených podmínek, vykonávat fakticky vlastní rozhodovací činnost (srov. Kocourek, J., Záruba, J.: Zákon o soudech a soudcích, zákon o státním zastupitelství, Komentář, C. H. Beck, Praha, 1994, str. 224). Ze zákona o soudech a soudcích vyplývá, že proces ustanovování soudcem sestává z více fází: posouzení splnění předpokladů pro zastávání funkce soudce, jmenování soudce, složení slibu soudce a přidělení soudce k výkonu funkce k určitému soudu. První tři fáze procesu ustanovování soudců jsou završeny ujmutím se funkce, tedy nabytím způsobilosti vykonávat funkci soudce. Nicméně k tomu, aby soudce mohl naplňovat ústavní poslání soudní moci, tedy především zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy – čl. 90 Ústavy) v rámci soudní soustavy, v ústavní rovině zakotvené v čl. 91 Ústavy, musí být naplněna i poslední fáze procesu ustanovování soudce, tedy přidělení soudce k faktickému výkonu funkce soudce ke konkrétnímu soudu. Podle §67 odst. 1 zákona o soudech a soudcích platí, že „po složení slibu ministr spravedlnosti přidělí soudce na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“. Přitom ve vztahu k soudcům Nejvyššího soudu je vyžadována další podmínka, a to obligatorní souhlas předsedy tohoto soudu s přidělením soudce (podle §70 zákona o soudech a soudcích platí, že „k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem předsedy tohoto soudu.“). 29. Z uvedeného vyplývá, že pojem „ze soudců“ dle čl. 62 písm. f) Ústavy je namístě (mezitímně) vyložit tak, že se týká okruhu soudců, u nichž byl již proces ustanovování soudce završen přidělením ke konkrétnímu soudu (nestačí tedy jenom kupříkladu jmenování soudcem). S přijetím tohoto dílčího závěru logicky vyvstává otázka, zda se jmenovací pravomoc prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy vztahuje ke kterémukoliv ustanovenému soudci, tj. soudci přidělenému ke kterémukoliv soudu v rámci soudní soustavy, nebo pouze k soudci přidělenému k Nejvyššímu soudu. 30. Z doslovného znění čl. 62 písm. f) Ústavy neplyne omezení pravomoci prezidenta republiky na okruh soudců přidělených k Nejvyššímu soudu, neboť uvádí jen „ze soudců“, nikoliv např. „ze soudců Nejvyššího soudu“ („ze soudců tohoto soudu“ apod.). Zřejmě právě pouze z doslovného znění citovaného článku Ústavy vychází při jeho interpretaci „komentářová literatura“, která však v podstatě žádnou argumentaci na podporu výkladu neomezujícího jmenovací pravomoc prezidenta republiky na soudce přidělené k Nejvyššímu soudu neuvádí. 31. Ústavní soud poukazuje na svoji dosavadní judikaturu [srov. např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)], vyjadřující se k používání jazykového výkladu, dle níž „dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.).“. Jak vyplývá též z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava, 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Citované platí tím spíše, když se jedná o výklad Ústavy. „Moderní“ ústava jakožto právní předpis nejvyšší právní síly by měla být koncipována (a bývá) spíše obecně, neboť je pod ni nutné zahrnout velké množství konkrétnějších právních norem nižší právní síly. Z toho potom vyplývá, že zpravidla neobsahuje normy v takové podobě, jaká je charakteristická pro normy jednoduchého práva. Vzhledem k tomu Ústavní soud postupoval při interpretaci čl. 62 písm. f) Ústavy ve shora naznačeném smyslu, tedy reflektuje základní pravidla výkladu práva. 32. Smyslem čl. 62 písm. f) Ústavy je konstituování funkce předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu prezidentem republiky, tedy konstituování funkce, jejíž obsahová náplň, jak bylo již výše uvedeno, je rozhodovací činnost u Nejvyššího soudu a činnost související se správou Nejvyššího soudu. Rozhodovací činnost může vykonávat u konkrétního soudu pouze soudce, který k němu byl ministrem spravedlnosti platně přidělen, což platí pro celou soustavu obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Z postavení předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu, jakož i z obsahové náplně jejich funkce tudíž jednoznačně vyplývá, že i „funkcionář“ Nejvyššího soudu musí být jeho soudcem, aby svoji funkci mohl vůbec vykonávat. Z daného ustanovení nelze dovodit, že by pravomoc prezidenta republiky jmenovat předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu v sobě zahrnovala, a tím v důsledku nahrazovala, kteroukoliv etapu procesu ustanovování soudce, tedy ani fázi přidělení soudce k Nejvyššímu soudu ministrem spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu, neboť se jedná o pravomoc ve vztahu k funkcionářům Nejvyššího soudu, avšak stran pravomoci prezidenta republiky ve vztahu k soudcům dané ustanovení nic neobsahuje. Přistoupit na výklad, že pravomoc prezidenta republiky zahrnuje, a tudíž nahrazuje, kteroukoliv etapu procesu ustanovování soudce, by mohlo vést k obcházení kompetencí jiných státních orgánů (ministra spravedlnosti, předsedy Nejvyššího soudu). V tomto kontextu má v jistém smyslu relevanci i paralela s čl. 62 písm. e) Ústavy, který zakotvuje pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, kde by rovněž přicházel teoreticky v úvahu (nepřípustný) výklad umožňující jmenovat předsedu a místopředsedy bez souhlasu Senátu (čl. 84 odst. 2 Ústavy), a tím obcházet kompetenci orgánu, jehož souhlas je pro jmenování soudců Ústavního soudu de lege lata vyžadován. 33. Ústavní soud pro posouzení vytyčené otázky interpretoval čl. 62 písm. f) Ústavy rovněž prostřednictvím ústavních principů, přičemž relevantní je zejména preambule a čl. 1 Ústavy, zakotvující pojem a principy demokratického právního státu, mezi něž náleží rovněž princip dělby moci. 34. Podle §70 zákona o soudech a soudcích platí, že „k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem předsedy tohoto soudu.“. Soudní moc v České republice není konstituována jako soudní moc v pravém slova smyslu, neboť nemá demokraticky utvářené instituce, které by ji reprezentovaly, a mohly tak i vystupovat ve vztahu k moci zákonodárné a moci výkonné. S ohledem na uvedené je nutno kompetenci předsedy Nejvyššího soudu spočívající v udělení předchozího souhlasu s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu chápat v jistém smyslu jako projev soudní moci. 35. V tomto kontextu nemohl Ústavní soud odhlédnout od toho, že zvolení výkladu, který by dané ustanovení nevyložil tak, že prezident republiky jmenuje „funkcionáře“ Nejvyššího soudu pouze ze soudců tohoto soudu, by znamenal popření žádoucího, byť nepřímého, spojení prezidenta republiky s orgánem jiné větve státní moci (prostřednictvím obligatorního souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu), a to navíc s orgánem samotné moci soudní, do níž právě prezident republiky svým jmenováním ingeruje. Interpretace umožňující prezidentovi republiky jmenovat předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu nejenom z řad soudců přidělených k Nejvyššímu soudu by navíc znamenala nemožnost uplatnění kompetence dalšího státního orgánu, a to orgánu moci výkonné, ministra spravedlnosti (obligatorní přidělení soudce k faktickému výkonu funkce soudce k určitému soudu), nadto člena vlády odpovědné Poslanecké sněmovně (součásti moci zákonodárné). Důsledkem výkladu, jímž by nebylo vyžadováno jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu pouze z řad soudců tohoto soudu, by tedy byla absence zobrazení ústavního principu dělby moci ve jmenovací pravomoci prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy. 36. Specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, je přitom nezávislost [srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.)]. Jak již Ústavní soud konstatoval např. v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 59/2000 ze dne 20. 6. 2001 (N 90/22 SbNU 249; 278/2001 Sb.), nezávislost jakékoliv instituce je možno vykládat jako stav, který má více aspektů. Jedním z těchto aspektů je nezávislost v personálním smyslu, která spočívá i ve způsobu jmenování. Z logiky věci plyne, že silnější nezávislosti „funkcionářů“ Nejvyššího soudu (v personálním smyslu), kteří jsou především soudci Nejvyššího soudu, lze dosáhnout uplatněním systému brzd a kontrol v podobě určité součinnosti orgánu jiné větve státní moci, jakož i jiného orgánu téže větve stání moci i při jejich jmenování. 37. Vhodnost určitých brzd a kontrol je ve vztahu k prezidentovi republiky a jeho jmenovací pravomoci dle čl. 62 písm. f) Ústavy dána tím spíše, že „funkcionáři“ Nejvyššího soudu nejsou jmenováni na dobu určitou (není tedy stanovena délka jejich funkčního období) a že tyto brzdy a kontroly eliminují možnost jmenovat předsedou či místopředsedou Nejvyššího soudu soudce okamžitě po jeho přidělení k okresnímu soudu, tedy bez splnění zákonné podmínky výkonu právnické činnosti nejméně po dobu deseti let, která je předpokladem pro přidělení soudce k Nejvyššímu soudu, a tudíž bez adekvátního „prověření“ odborných znalostí a zkušeností soudce, nezbytných pro výkon funkce soudce vrcholné soudní instituce. 38. Rovněž aplikace výkladu komparatistického spěje ke stejnému výkladovému závěru, k němuž Ústavní soud dospěl aplikací kritéria smyslu a účelu daného ustanovení, jakož i hlediska principu dělby moci. Z pohledu vnitřní komparatistiky by přijetí doslovného výkladu negovalo ústavní model nejen předválečného Československa, ale (paradoxně) i úpravu v popřevratové Ústavě z roku 1948, a to v tom smyslu, že by absentovala jakákoliv součinnost jiného orgánu státní moci. Z hlediska komparatistiky vnější ve velké většině členských států Evropské unie jmenování funkcionářů nejvyššího soudu se sice rovněž mnohdy svěřuje hlavě státu, ta svůj akt činí ale na návrh jiného subjektu s výraznou soudcovskou profilací (nejvyšší či jiné soudcovské rady – Francie, Itálie, Slovensko, nebo souboru soudců Nejvyššího soudu či jeho kolektivního vedení – Německo s jeho Präsidialrat) nebo alespoň po konzultaci s takovým soudcovským subjektem. Účast soudcovského orgánu na jmenování je stanovena zákonem nebo má oporu v nezpochybnitelné ústavní zvyklosti (Finsko či Nizozemí). V „unijní“ Evropě se tak obecně požaduje, aby na aktu jmenování předsedy nejvyššího soudu provedeném vnější autoritou spolupracovala soudní moc, a to s poukazem na ústavní principy dělby moci ve státě a spolupráce mezi jejími složkami. Přitom ve státech, kde není vliv soudní moci na jmenování předsedy Nejvyššího soudu, případně všech předsedů soudů, dostatečně zajištěn, je doba funkce omezena v čase (Estonsko – 9 let, Irsko – 7 let), což však není případ České republiky. 39. Ústavní soud již ve svých nálezech ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/02 a sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (oba viz výše) konstatoval, že funkce předsedů a místopředsedů soudů by měla být považována za kariérní (profesní) postup soudce (podobně jako je tomu v případě jmenování předsedou senátu). Povaha funkcí předsedů a místopředsedů, coby kariérního postupu, byla definována jakožto objektivní možnost soudce dosáhnout za stanovených požadavků takového postavení, které jej profesně uspokojuje (tak in Král, V.: Ke koncepci stabilizace justice, Trestněprávní revue č. 4/2004, str. 108 a násl.). Akceptací výkladu čl. 62 písm. f) Ústavy, dle něhož by postup soudce na funkci předsedy či místopředsedy Nejvyššího soudu nebyl podmíněn v podstatě žádnými specifickými požadavky, jmenování do ní by nebylo realizací „objektivní možnosti soudce“. Požadovaným předpokladem rozhodnutí o kariérním postupu bývá primárně splnění přesně stanovených odborných předpokladů, především minimální doba soudcovské či právní praxe jmenovaného. Při zvolení výkladu, že jmenovat předsedou nebo místopředsedou Nejvyššího soudu lze soudce přiděleného ke kterémukoliv soudu, by uvedené kvalifikační kritérium nebylo naplňováno. Nevýznamná není ani skutečnost, že požadovaným předpokladem rozhodnutí o kariérním postupu bývá též účast soudcovského orgánu na jmenování, která je však realizována nepřímo pouze při aplikaci výkladu vymezujícího okruh osob dle čl. 62 písm. f) Ústavy soudci přidělenými k Nejvyššímu soudu. 40. Jazykovým výkladem by bylo možno dospět k závěru, že okruh osob, z něhož může prezident republiky realizovat svoji jmenovací pravomoc dle čl. 62 písm. f) Ústavy, není omezen na soudce přidělené k Nejvyššímu soudu, jak již bylo – s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu – konstatováno, jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je spíše pouze východiskem pro objasnění jejího smyslu a účelu. Za situace, kdy argument jazykovým výkladem, který vychází v jistém smyslu jen z „formy“ („qui haeret in litera, haeret in cortice“ – „kdo lpí na liteře, lpí na povrchu“), zůstal v posuzovaném případě osamocen, je namístě důvodně dát oproti takovému výkladu přednost výše uvedenému souboru argumentů interpretujících dané ustanovení v širších souvislostech a pohlížejících na něj hodnotovým pohledem. Tudíž je zřejmé, že čl. 62 písm. f) Ústavy zakotvující jmenovací pravomoc prezidenta republiky je třeba vyložit tak, že se vztahuje nikoliv k okruhu soudců přidělených k jakémukoliv soudu, ale pouze k soudcům přiděleným k Nejvyššímu soudu. Z uvedených principů vycházel ostatně zákonodárce i ve vztahu ke jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu (podle §13 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „předsedu a místopředsedu Nejvyššího správního soudu jmenuje a odvolává z řad soudců tohoto soudu prezident republiky.“). 41. Ústavní soud konstatuje, že jím zvolenému výkladu odpovídala rovněž i dosavadní praxe stran realizace uplatňované ústavní pravomoci, neboť prezident republiky do pozice předsedů a místopředsedů Nejvyššího soudu jmenoval soudce k Nejvyššímu soudu přidělené. Stejným způsobem postupoval ostatně při realizaci své jmenovací pravomoci prezident republiky i v nyní projednávané věci. VII. 42. Po zodpovězení „předběžné otázky“, k jakému okruhu osob se vztahuje jmenovací pravomoc prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy, Ústavní soud mohl posoudit, zda lze návrh navrhovatelky podřadit pod rozsah čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a §120 a násl. zákona o Ústavním soudu, tedy zda se jedná o návrh na zahájení řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy ve smyslu citovaných ustanovení a zda mohla být dotčena kompetence navrhovatelky uplatněním kompetence prezidenta republiky. 43. V projednávané věci byl prezidentem republiky jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu JUDr. Jaroslav Bureš, který byl k Nejvyššímu soudu přidělen rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006, avšak rozhodnutím zrušeným nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (viz výše), a to právě pro absenci předchozího souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu. Ústavní soud v tomto nálezu výslovně poukázal na právní účinky kasačního nálezu ex tunc, a přiznal prioritu pouze principu oprávněné ochrany důvěry občanů (třetích osob) v právo, resp. principu ochrany dobré víry, a proto konstatoval, že zůstávají platná rozhodnutí přijatá senátem Nejvyššího soudu v období od 14. 2. 2006 do dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu, v němž v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu zasedal soudce JUDr. Jaroslav Bureš. 44. Pro nyní projednávanou věc je klíčový závěr učiněný v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (viz výše), že v době vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu nebyl platně udělen zákonem vyžadovaný souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu s jeho přidělením. Zákonná pravomoc předsedy Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu nebyla tak realizována. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že ministr spravedlnosti při realizaci své pravomoci (přidělování soudců) v individuálním (projednávaném) případě nesmí přehlédnout, že proces výkonu této kompetence a vydání jeho rozhodnutí vyžadují ke své perfektnosti předcházející souhlas předsedy (předsedkyně) Nejvyššího soudu, jakožto podmínky sine qua non ve smyslu naplnění zákonných požadavků na takové ministrovo rozhodnutí kladených. Akt ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je tak aktem se subsumpcí, tedy podmíněným, přičemž podstatná vada, eventuálně absence podmiňujícího aktu působí i nezhojitelnou vadu aktu finálního. 45. I když tedy v nyní projednávané věci nešlo, obdobně jako ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (viz výše), mezi účastníky o kompetenční spor v tradičně chápané podobě, Ústavní soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že se jedná o spor mezi dvěma státními orgány navzájem o to, zda rozsah kompetencí platným právním řádem jim přiznaných za účelem naplnění nezbytných podmínek předcházejících realizaci jmenovací pravomoci prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy byl či nebyl realizován v souladu s vymezením de lege lata. Uvedené pojetí kompetenčního sporu v souvislosti s danou věcí – zatíženou nezhojitelnou vadou v procesu ustanovování soudce (v podobě neplatného rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, a to v důsledku protizákonné absence souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k tomuto soudu) – ostatně zcela odpovídá i zásadě zákazu nepřímého užití výsledků protiprávních aktů ve smyslu doktríny „ovoce z otráveného stromu“. Jestliže v dané věci nebyla realizována obligatorní součinnost předsedkyně Nejvyššího soudu v procesu ustanovování soudce (ve vztahu k rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce), důsledky této protizákonné absence se nutně promítají též do uplatněné kompetence prezidenta republiky dle čl. 62 písm. f) Ústavy. Přístup Ústavního soudu, nezohledňující shora uvedené, by nereflektoval obecnou právní zásadu „ex iniuria ius non oritur“ („z bezpráví právo vzejít nemůže“). Byť tedy tento spor, obdobně jako ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06, nelze charakterizovat jako obvyklý kladný či záporný kompetenční konflikt, jde o spor o rozsah kompetencí státních orgánů ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. I z hlediska zákonné úpravy (§70 zákona o soudech a soudcích) je realizace subsumpčního oprávnění předsedy Nejvyššího soudu v procesu ustanovování soudců, obligatorně předcházejícího rozhodnutí ministra spravedlnosti, ve svých důsledcích plněním kompetence předsedy Nejvyššího soudu, přičemž uvedený přidělovací akt je – jak jest již výše vyloženo – obligatorním předpokladem pro jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu dle čl. 62 písm. f) Ústavy. Lze tudíž nastalý konflikt považovat za kladný v tom slova smyslu, že předsedkyně Nejvyššího soudu v uvedeném sporu (byla v konkrétním případě) nadána jí výlučně svěřenou kompetencí, při jejímž nerespektování, resp. obejití ministrem realizované rozhodnutí, a v důsledku toho i následné jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu prezidentem republiky, postrádalo podklad de lege lata. 46. S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud podřadil návrh navrhovatelky pod rozsah čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a §120 a násl. zákona o Ústavním soudu, neboť jej bylo možné posoudit jako návrh na zahájení řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy ve smyslu citovaných ustanovení a shledal, že k jeho projednání je tedy příslušný (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06). 47. V otázce aktivní legitimace navrhovatelky postačí toliko odkázat na její posouzení Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (viz výše). 48. V „doplnění“ návrhu sice navrhovatelka sdělila Ústavnímu soudu informaci o svém podání správní žaloby proti rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu, nicméně řízení o této správní žalobě není k řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a podle §120 a násl. zákona o Ústavním soudu ve vztahu subsidiarity. Zatímco předmětem řízení o správní žalobě ve správním soudnictví je ochrana veřejného subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby, předmětem řízení o rozsah kompetencí u Ústavního soudu je spor o objektivní právo. Ve smyslu §122 zákona o Ústavním soudu se v projednávané věci jedná tedy o návrh přípustný. VIII. 49. Ústavní soud tedy shledal existenci kompetence navrhovatelky, která by mohla být napadeným rozhodnutím prezidenta republiky dotčena, a to kompetenci udělit její zákonem obligatorně vyžadovaný předchozí souhlas s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, přičemž již ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (viz výše) dospěl Ústavní soud k závěru, že tento souhlas nebyl platně udělen. Rozhodnutí ministra spravedlnosti vyžadovalo tedy ke své platnosti podle ustanovení §70 zákona o soudech a soudcích souhlas navrhovatelky. Ústavní soud proto tehdy uzavřel, že „jelikož tento souhlas napadenému rozhodnutí nepředcházel, dostalo se rozhodnutí do rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními, ale i s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud dle §125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil, neboť uvedená vada ministrova právního aktu je nezhojitelná.“. 50. Z citovaného závěru, kterým je Ústavní soud vázán i v nyní projednávané věci, vyplývá, že prezident republiky jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu soudce JUDr. Jaroslava Bureše, ačkoliv nebyl jako soudce, s ohledem na absenci nezbytné součinnosti jiných státních orgánů, k Nejvyššímu soudu platně přidělen, a to s účinky ex tunc. Prezident republiky uplatnil tak svoji jmenovací pravomoc dle čl. 62 písm. f) Ústavy ve vztahu k jiné osobě, než je de lege lata možné. Ústavní soud tak ve smyslu ustanovení §124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu je prezident republiky, avšak okruh soudců, z nichž může být místopředseda jmenován, je omezen na soudce Nejvyššího soudu, tedy na soudce přidělené k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, vydaným po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. S ohledem na to, že prezident republiky nejmenoval místopředsedu Nejvyššího soudu ze soudců Nejvyššího soudu, napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a z tohoto důvodu Ústavní soud dle §125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí prezidenta republiky zrušil. 51. Navrhovatelkou předestřenou otázkou počtu místopředsedů Nejvyššího soudu se Ústavní soud v projednávané věci nezabýval, neboť její posouzení bylo – s ohledem na to, že již uvedené důvody samy o sobě vedly nutně k vyhovění návrhu a ke kasaci napadeného rozhodnutí – nadbytečné. 52. K vyhovění návrhům předsedkyně Nejvyššího soudu, vzneseným podle §63 a 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud neshledal důvody.
1. Odlišné stanovisko předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského Odlišné stanovisko, které podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje jak proti výrokům nálezu, tak proti právním argumentacím obsaženým v odůvodnění nálezu. 1) Můj zásadní nesouhlas s nálezem se opírá o závěr, že v daném případě nebyla naplněna základní podmínka řízení podle čl. 87 odst.1 písm. k) Ústavy a §120 zákona o Ústavním soudu. Podle těchto ustanovení Ústavní soud rozhoduje o sporech státních orgánů o rozsah jejich kompetencí. V daném případě bylo návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu napadeno rozhodnutí prezidenta republiky, kterým prezident republiky jmenoval podle čl. 62 písm. f) Ústavy soudce J. B. místopředsedou Nejvyššího soudu. Navrhovatelka přitom nezpochybňovala pravomoc prezidenta republiky k vydání takového rozhodnutí a namítala pouze „prolomení ústavní zvyklosti“ tím, že ke jmenování došlo bez souhlasu předsedy Nejvyššího soudu, a porušení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který v §15 počítá jen s jedním místopředsedou Nejvyššího soudu. Předsedkyně Nejvyššího soudu tedy netvrdila a ani nedoložila existenci sporu dvou státních orgánů o rozsah jejich kompetencí (kompetenčního sporu), ale pouze pod předstíranou záminkou kompetenčního sporu dvou státních orgánů ve skutečnosti požadovala, aby Ústavní soud přezkoumával ústavní akt vydaný prezidentem republiky podle čl. 62 Ústavy z hlediska „dodržování ústavních zvyklostí“ a posuzoval i jeho zákonnost z hlediska souladu s podústavním právem. To je ovšem kompetence, která nebyla Ústavou Ústavnímu soudu svěřena. 2) Tvrdím, že v daném případě nebyla k přijatému rozhodnutí založena pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst.1 písm. k) Ústavy a podle §120 a násl. zákona o Ústavním soudu. Navíc tvrdím, že návrh byl podán subjektem k podání takového návrhu zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud řeší podle shora citovaných ustanovení spory o kompetenci mezi státními orgány, tj. spory o příslušnost vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Ústavnímu soudu tedy byla svěřena pravomoc rozhodovat spory, ve kterých dva nebo více státních orgánů popírají svou příslušnost vydat rozhodnutí (rozhodnutí v užším slova smyslu, opatření nebo jiný zásah) v konkrétní věci označené jedním z nich v návrhu na zahájení řízení nebo naopak navrhovatel a jiné státní orgány si takovou příslušnost k rozhodnutí v totožné věci osobují (srov. §121 zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu pak §124 citovaného zákona ukládá, aby nálezem rozhodl, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Zrušit rozhodnutí napadené návrhem na zahájení kompetenčního sporu pak může podle §125 citovaného zákona Ústavní soud pouze tehdy, jestliže bylo vydáno státním orgánem nepříslušným. Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. k) sice svěřuje Ústavnímu soudu pravomoc určit rozsah (meze) kompetencí státního orgánu nebo orgánu územní samosprávy, avšak Ústavní soud může k takovému určení přikročit výlučně v rámci existujícího kompetenčního sporu, jak je vymezen v zákoně o Ústavním soudu. Nález, který tímto napadám, se s otázkou pravomoci Ústavního soudu dle mého názoru nedokázal úspěšně vypořádat. Ostatně sám připouští, že „Ústavní soud není oprávněn vykročit z pravomocí svěřených mu zákonodárnou mocí, neboť by takovým vykročením popřel základní principy právního státu. Nelze proto meritorně rozhodovat o věcech, kdy sice je mezi státními orgány spor, ale ten nedopadá na žádné ze specifických řízení upravených zákonem o Ústavním soudu.“ (viz bod č. 21 odůvodnění nálezu). V odůvodnění nálezu si pak většina pléna Ústavního soudu klade otázku, zda je „Ústavní soud oprávněn rozhodovat i takové kompetenční spory, v nichž se nejedná o kladný či záporný konflikt dvou státních orgánů“, a odvolává se na nález sp. zn. Pl. ÚS 14/01 ze dne 20. 6. 2001 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.), jakož i nález sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457). Kladnou odpověď na tuto otázku tedy většina Ústavního soudu opírá o dva případy, kdy Ústavní soud posuzoval rozsah kompetencí (pravomoci prezidenta jmenovat guvernéra a viceguvernéry České národní banky s nebo bez kontrasignace předsedou vlády a rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu ve vztahu k zákonnému požadavku předchozího souhlasu předsedy tohoto soudu). Ani jeden z těchto nálezů, o které se nyní mnou kritizovaný nález opírá, však nelze na tento případ vztáhnout, neboť šlo o situaci, za které podstatou sporu o výkon pravomoci byla tzv. sdílená kompetence. V prvém případě totiž stál Ústavní soud před otázkou reálného konfliktu dvou ústavních orgánů (prezidenta a vlády), přičemž napadené rozhodnutí prezidenta bylo realizací jeho pravomoci svěřené mu toliko zákonem, tudíž pravomoci, kterou s ním podle čl. 63 odst. 3 Ústavy sdílí předseda nebo pověřený člen vlády. I v druhém případě (kde navíc dle mého soudu nešlo o kompetenční konflikt dvou státních orgánů) posuzoval Ústavní soud situaci, kdy v totožné věci existoval požadavek součinnosti dvou institucí. V odlišném stanovisku k nálezu Pl. ÚS 17/06 jsem též objasnil, proč nepovažuji funkci předsedy Nejvyššího soudu za státní orgán ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, a proto s odkazem na tuto argumentaci tvrdím, že předsedkyně Nejvyššího soudu nemá v dané věci ani aktivní legitimaci k podání návrhu. Navíc soudím, že i nadále platí definice kompetenčního konfliktu, jak ji formuloval J. Hoetzel: „Konflikt předpokládá, že v téže věci se několik úřadů prohlásilo nepříslušnými nebo si příslušnost osobilo. Všecko závisí na otázce, co je tatáž věc. Identita věci je dána dvěma momenty: tatáž skutková podstata se subsumuje pod týž právní předpis. Souvisí to s individualizací právní věci.“ (srov. J. Hoetzel a V. Hora, Kompetenční konflikty, in: Slovník veřejného práva československého, sv. II, Praha 1932). Nález se podle mého soudu zřetelně účelově snaží i v tomto případě posoudit akt prezidenta republiky, kterým dochází ke jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu, jako akt sdílené kompetence dvou státních orgánů – na jedné straně prezidenta a na druhé straně předsedy Nejvyššího soudu – přičemž jeho „sdílenou kompetenci“ odvozuje od zákonného požadavku souhlasu s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu. Tato jediná „vnější pravomoc“ předsedy Nejvyššího soudu však nemá absolutně žádný vztah k pravomocem prezidenta republiky podle čl. 62 Ústavy – týká se výlučně procesu přidělování soudců k Nejvyššímu soudu správním aktem ministra spravedlnosti. Rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl soudce J. B. jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu, je však rozhodnutím podle čl. 62 Ústavy, tj. rozhodnutím ve výlučné pravomoci prezidenta republiky nevyžadujícím součinnost žádného jiného státního orgánu. Jestliže se v daném případě navrhovatelka „domáhala zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl J. B. jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu“, nešlo o návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ní, jakožto předsedkyní Nejvyššího soudu, a prezidentem republiky; netvrdí totiž, a tvrdit ani nemůže, že k jmenování byla příslušná ona sama. Tvrzení navrhovatelky, že takovému jmenování měl předcházet její souhlas s přidělením soudce J. B. k Nejvyššímu soudu, pak přenáší celou věc z roviny kompetenčního sporu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy do roviny přezkoumávání aktů prezidenta republiky, nehledě k tomu, že uvedené tvrzení je v příkrém rozporu s literou Ústavy i zákona o soudech a soudcích, jak uvádím dále. Napadený nález se tento vlastní defekt snaží zhojit v rozporu s dosud zcela nezpochybňovanou doktrínou o vázanosti Ústavního soudu navrženým petitem tím, že rozhodl ultra petitum výrokem I. tak, že prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání napadeného rozhodnutí (ačkoliv takový výrok nebyl v petitu návrhu na zahájení řízení navržen, a nelze tudíž o něm rozhodovat). K vázanosti Ústavního soudu petitem návrhu na zahájení řízení, od kterého se dotčený nález odchyluje, proto pouze poukazuji na řadu judikátů pléna i senátů Ústavního soudu [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/04 ze dne 14. 3. 2006 (N 55/40 SbNU 533; 261/2006 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151), nález sp. zn. II. ÚS 242/98 ze dne 25. 4. 2000 (N 62/18 SbNU 71), nález sp. zn. II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005 (N 152/38 SbNU 215) – cituji: „Ústavní soud je vázán petitem a nemůže jej měnit“, nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315), nález sp. zn. III. ÚS 558/06 ze dne 31. 1. 2007 (N 20/44 SbNU 251), nález sp. zn. IV. ÚS 276/04 ze dne 3. 8. 2005 (N 149/38 SbNU 189), nález sp. zn. IV. ÚS 364/2000 ze dne 8. 8. 2002 (N 100/27 SbNU 139)] i odbornou literaturu (např. J. Filip: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, MU Brno 2001, str. 414, V. Šimíček: Je Ústavní soud vázán podaným návrhem?, Bulletin advokacie 9/1998). Za paradoxní pak považuji, že v následujícím výroku II. je rozhodnutí prezidenta republiky vzápětí zrušeno (sic!), a to, jak z odůvodnění nálezu vyplývá, na základě vykonstruované úvahy o quasi složené proceduře geneze soudce, která je údajně završena až aktem přidělení ke konkrétnímu soudu, ačkoliv čl. 93 odst. 1 Ústavy explicitně stanoví, že soudce „se své funkce ujímá složením slibu“. Tvrdím tedy, že v daném případě nejde o kompetenční spor kladný ani záporný. I kdyby byla pravda, že „prezident republiky uplatnil svoji jmenovací pravomoc podle čl. 62 písm. f) Ústavy ve vztahu k jiné osobě, než byl de lege lata oprávněn“ (bod 50), což dále popírám, nepřisvojil si tímto rozhodnutím pravomoc náležející předsedkyni Nejvyššího soudu. 3) V kompetenčním sporu je Ústavní soud povinen rozhodnout nálezem, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci (§124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); takový výrok však vůbec nebyl navržen, a neměl tedy být ani přijat. Současně byl přijat výrok, kterým se napadené rozhodnutí prezidenta republiky ruší, ačkoliv podle §125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze zrušit pouze rozhodnutí orgánu, který je vydal, ačkoliv k němu nebyl příslušný (příslušný byl jiný orgán). V daném případě byl prezident republiky nepochybně k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu příslušný a většina Ústavního soudu jeho rozhodnutí ruší, protože mu vytýká obsahovou nezákonnost a neústavnost, kterou však v rámci kompetenčního sporu posuzovat nelze, nedojde-li Ústavní soud ke zjištění, že k vydání rozhodnutí byl ve vymezené věci příslušný orgán jiný. 4) S ohledem na shora uvedený závěr, že v daném případě se nejednalo o kompetenční spor, a nebyla tudíž založena kasační pravomoc Ústavního soudu, uplatňuji k vlastnímu odůvodnění nálezu pouze následující výhrady. Především nesouhlasím s argumentací, podle níž může prezident republiky jmenovat místopředsedy Nejvyššího soudu pouze ze soudců Nejvyššího soudu, přičemž zvlášť zarážející je, že v daném případě je to jediná argumentace, na které je celý nález vystavěn. Ústava používá zcela záměrně v čl. 62 písm. f) dikci „jmenuje ze soudců“, přičemž i zákon o soudech a soudcích přejímá doslovně stejnou citaci ve svém ustanovení §102 odst. 1 („z řad soudců“). Není nejmenších pochyb o tom, že úmysl ústavodárce i zákonodárce byl v tomto případě totožný – umožnit jmenování funkcionářů Nejvyššího soudu i z řad soudců působících na nižších stupních soudní soustavy, což ostatně shodně konstatují všechny dostupné prameny (např. všechny dosud publikované komentáře k Ústavě – viz in Pavlíček, Hřebejk: Ústava a ústavní řád České republiky, Linde Praha 1994, str. 150, Hendrych, Svoboda a kol.: Ústava České republiky, komentář, C. H. Beck Praha 1997, str. 99, Klíma a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Čeněk s. r. o., Plzeň 2005, str. 309 a Sládeček, Mikule, Syllová: Ústava České republiky, komentář, C. H. Beck Praha 2007, str. 442; viz též Malenovský: Sborník vystoupení na konferenci „Role nejvyšších soudů v evropských ústavních systémech“ MU Brno 2007, str. 164). Argumentace navrhovatelky, že funkcionářem Nejvyššího soudu se může stát pouze stávající soudce tohoto soudu, kterou většina Ústavního soudu převzala, tedy nemá oporu ani v ústavním pořádku, ani v zákoně o soudech a soudcích a je evidentně spíše v rovině přání jejích autorů, které má sice logické opodstatnění v podmínkách vyspělého demokratického státu, avšak nic více. Většina pléna Ústavního soudu tedy dospěla k závěru, že v případě pravomoci prezidenta republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy nejde o výlučnou pravomoc prezidenta, ale o pravomoc, kterou sdílí s dalším státním orgánem, konkrétně v daném případě s předsedou Nejvyššího soudu. Tento charakter sdílené kompetence dovozuje z konstrukce, že „proces ustanovování soudce sestává z více fází“ (posuzování splnění předpokladů, jmenování soudce, složení slibu soudce a přidělení soudce k určitému soudu) a že soudce, který složil do rukou prezidenta republiky slib, je jakýsi neúplný soudce. Tato úvaha má sice oporu v zákoně o soudech a soudcích, ale lze ji vztáhnout pouze z technického hlediska na vlastní výkon soudcovské práce v souladu s ústavním principem „práva na zákonného soudce“. Pokus vztáhnout ji i na rozhodnutí prezidenta republiky, kterým „jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu“, však neobstojí v konfrontaci s explicitním zněním čl. 93 odst. 1 věty in fine Ústavy. Argumentace nálezu připouští, že gramatický výklad jednoznačně nasvědčuje tomu, že právo prezidenta republiky při výběru funkcionářů Nejvyššího soudu není omezeno pouze na jeho soudce, avšak tento výklad zavrhuje a uchyluje se ke kombinaci výkladu systematického a komparativního. Avšak právě obě použité výkladové metody (spolu s výkladem historickým) lze interpretovat i zcela opačně – z hlediska systematiky byla podle mého soudu nesprávně použita podústavní norma (zákon o Ústavním soudu) k výkladu Ústavy a poukaz na obsazování a kreaci soudců a funkcionářů Nejvyššího správního soudu pomíjí přechodná ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, která naopak po dobu 5 let od účinnosti zákona „otevřela“ Nejvyšší správní soud nejen soudcům nižších stupňů, ale dokonce i odborníkům z nesoudcovských řad. V daném případě pak nelze přehlédnout jistou účelovost tohoto výkladu, když v den jmenování soudce J. B. místopředsedou Nejvyššího soudu tento soudcem přiděleným k Nejvyššímu soudu byl, a nález Ústavního soudu tak přičítá následné derogaci jeho přidělení nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (viz výše) jednoznačnou a přímou retroaktivitu. I když nezpochybňuji účinky rozhodnutí pléna Ústavního soudu ve sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a ministrem spravedlnosti ex tunc, nelze je podle mého soudu vztáhnout i na rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl J. B. jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Jednak by důsledkem takové interpretace bylo znemožnění jakýchkoli jmenovacích aktů prezidenta republiky, neboť zákon o Ústavním soudu pro podání návrhu ve věci kompetenčního sporu, jenž reflektuje již vydané rozhodnutí, nestanoví žádnou lhůtu. Především však platí, že pro posuzování rozhodnutí státního orgánu v kompetenčním sporu je stejně jako při přezkoumávání správních aktů v rámci správního soudnictví rozhodující právní a skutkový stav v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno. A ten byl takový, že J. B. byl nejen soudcem, ale i soudcem přiděleným k výkonu soudcovské funkce k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud tudíž dle mého soudu porušil princip předvídatelnosti, proporcionality i ratione temporis, když zrušil rozhodnutí prezidenta republiky na základě skutečností (právních i skutkových), které nastaly nesporně až déle než měsíc poté, co bylo rozhodnutí vydáno. 5) O zbývající námitce navrhovatelky ohledně rozporu v počtu místopředsedů Nejvyššího soudu nález Ústavního soudu explicitně uvádí, že se jí „pro nadbytečnost nezabýval“ (bod 51). Ústava stanoví (čl. 62), že prezident republiky jmenuje místopředsedy (plurál!) Nejvyššího soudu, zatímco podle zákona o soudech a soudcích (§102) však jmenuje místopředsedu (singulár!). Podle mého soudu však skutečnost, že Ústava nedává pro takové zúžení cestou zákona žádný prostor (např. cestou zmocňovací klauzule), nelze interpretovat jinak, než jak již Ústavní soud opakovaně judikoval: „je nepřípustné interpretovat Ústavu z ustanovení obyčejného zákona“ (viz např. Pl. ÚS 14/01). K tomu navíc dodávám, že Ústavní soud při konstatování „že se předestřenou otázkou počtu místopředsedů Nejvyššího soudu nezabýval“ užil zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest způsobem, který ve vlastní judikatuře k principům spravedlivého procesu ve vztahu k obecným soudům soustavně kritizuje, když požaduje důsledné vypořádání se se všemi námitkami účastníků a porovnávání jejich relevance. Nevypořádal se tak s námitkou, která je dle mého soudu z hlediska ústavního práva sice závažnější, avšak neunese konstrukci sdílené kompetence.
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky I. Ve shodě s odlišným stanoviskem k nálezu v předchozí věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457) zastávám opětovně názor, že ani tento návrh předsedkyně Nejvyššího soudu I. B. podřadit článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. ustanovením §120 až 125 zákona o Ústavním soudu, nelze, jinak řečeno, že nejde o tzv. kompetenční spor. Také zde není především splněna podmínka, aby „spor o rozsah kompetencí“ byl náležitě vymezen subjektově. Předsedkyně Nejvyššího soudu nejenže není státním orgánem ve vztahu k prezidentovi republiky v „navzájem rovnocenném postavení a plné svrchovanosti“ [srov. nález Pl. ÚS 14/01 ze dne 20. 6. 2001 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.)], nýbrž jím není vůbec; nese toliko znaky orgánu vnitřní správy státního orgánu, jímž je Nejvyšší soud. Ústavní soud znovu přehlíží zákonné vymezení „správního“ postavení předsedkyně Nejvyššího soudu, coby součásti správním režimům příznačného hierarchizovaného systému, v jehož čele stojí Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy soudů. Nic na tom nemění (dokonce správní znaky naopak potvrzuje) dílčí autonomie předsedy Nejvyššího soudu založená tím, že jeho správu vykonává Ministerstvo spravedlnosti nikoli přímo, nýbrž jeho prostřednictvím, stejně jako – zde klíčové a oproti předsedům jiných soudů exkluzivní – oprávnění ovlivnit personální složení soudu potud, že k přidělení soudce k němu je zapotřebí jeho souhlasu. Rovněž je podstatné, a z uvedeného vyplývá, že předsedkyně Nejvyššího soudu nedisponuje jakoukoli „kompetencí“, jíž by se vůbec mohla ocitnout ve střetu s nezpochybnitelnou a zcela nezávislou kompetencí prezidenta republiky jmenovat místopředsedu (jakož i předsedu) Nejvyššího soudu. To je očividné v situaci, kdy prezident místopředsedou Nejvyššího soudu jmenuje již stávajícího soudce tohoto soudu, anebo i v případě, že by bylo „mezi všemi“ nesporné, že prezident může jmenovat místopředsedou kohokoliv, tedy i soudce soudu jiného. Pak i z pohledu odůvodnění oponovaného nálezu by předsedkyně Nejvyššího soudu prezidentovi oponovat nemohla, i kdyby třeba jmenoval Jaroslava Bureše. Zde, a tímto, se zjevuje skutečný rámec věci; není totiž vůbec – z pozic předsedkyně Nejvyššího soudu – pojmově (a „kompetenčně“) napadnutelné, že prezident si vybral „špatně“; nevýznamné „špatně“ pak logicky zahrnuje i to, co většina pléna Ústavního soudu má naopak za významné, totiž výběr mimo okruh možných osob, jak jej tento většinový názor vymezil. Nemá-li předsedkyně Nejvyššího soudu ve vztahu k jmenování místopředsedy kompetence žádné, nemůže mít ani kompetence s prezidentem „sdílené“ (viz zejména body 23 a 45 odůvodnění nálezu). Ostatně i kdyby byl správný názor, že místopředsedou lze jmenovat jen stávajícího soudce Nejvyššího soudu, tj. již dříve k němu přiděleného, nemohlo by jít o nic jiného než o vadu (ve smyslu správnosti či zákonnosti) prezidentova jmenovacího aktu, což je ovšem něco úplně jiného než výraz nedostatku prezidentovy kompetence, jenž byl oponovaným nálezem dovozen. Věcná vada aktu správního je tradičně spojena se standardními právní důsledky (včetně uplatnění zásady presumpce jeho správnosti), nikoli však se závěrem, že proto je takový akt výrazem excesu z „kompetence“. Těžko lze připustit, že o nedostatku kompetence lze hovořit vždy, když státní orgán vydal akt vadný, poněvadž je „kompetentní“ vydávat jen akty bezvadné. Platí-li toto – bez jakýchkoli pochybností – o aktech správních, musí to – tím spíše – platit i o aktech ústavních, a tím je nerozhodné, jak prezidentův akt jmenování místopředsedy bude kvalifikován. II. Je tudíž nadbytečné se zabývat otázkou, zda je okruh osob, z nichž prezident vybírá toho, koho míní jmenovat místopředsedou, omezen na soudce Nejvyššího soudu nebo mu jsou k dispozici i soudci jiní, čemuž se odůvodnění nálezu naopak věnuje obšírně. Proto už jen nad rámec věci poznamenávám, že závěrům, k nimž dospěla většina pléna, lze efektivně oponovat, resp. nic nepřekáží se ztotožnit s názorem, který vyjádřil v odlišném stanovisku předseda Ústavního soudu P. Rychetský. K tomu lze připojit argument, který vychází ze znění a intencí ustanovení §67 zákona o soudech a soudcích, podle něhož „po složení slibu ministr spravedlnosti přidělí soudce na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“. Odtud totiž (jakož i z čl. 93 odst. 1 věty druhé Ústavy) plyne nejen, že „soudcem“ se stává již ten, kdo byl prezidentem jmenován a složil slib, nýbrž i ta důležitá okolnost, že přidělení ministra spravedlnosti ku konkrétnímu soudu (aby se soudce mohl reálně ujmout funkce) – byť principiální – není bezvýjimečné; může být totiž stanoveno jinak. Tak je tomu však právě v případě předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu, neboť Ústava (jiný „zvláštní“ předpis není) jinak stanovila tím, že v čl. 62 písm. f) vyžaduje pro jejich jmenování, aby byli toliko „soudci“ (viz výše), nikoli již i soudci Nejvyššího soudu. Co do jejich vlastního „soudcovského“ mandátu proto platí, že vzniká jinak (oproti pravidlu opačně), než jak dovozuje nález, totiž jako přímý důsledek založení jejich funkcí předsedy, resp. místopředsedů; funkcí soudců se pak „ujímají“ tím, že byli jmenováni předsedy, resp. místopředsedy. Odtud plyne ještě silnější (a kontrérní) závěr, než jaký byl oproti nálezu uvažován, neboť ku jmenování předsedou (místopředsedy) Nejvyššího soudu postačí již jmenování soudcem (složení slibu), aniž by bylo nezbytné, aby předcházel akt přidělení k soudu ministrem spravedlnosti, tj. aby tyto osoby byly soudci již předtím přidělenými k určitému (jinému než Nejvyššímu) soudu. Přímé jmenování předsedy (místopředsedů) z osob stojících dotud tomuto soudu vně není nijak neobvyklé a odůvodnění nálezu to ostatně připouští. Je-li poukazováno (bod 38 odůvodnění) na vhodné, resp. potřebné „doplnění“ takových režimů určitou formou soudcovského vlivu, resp. alespoň „konzultativního“ působení „soudcovského orgánu“, třeba mít na zřeteli, že v tuzemských poměrech nemůže být jakkoli suplováno (jak většina pléna uvažuje) „vlivem“ předsedkyně Nejvyššího soudu už prostě proto, že ji za „soudcovský orgán“ (představitele soudní moci) mít nelze zcela nepochybně; jak bylo výše řečeno, ze zákonného vymezení je správním funkcionářem a své soudce nepředstavuje, neboť je povolána k jejich správě, resp. řízení (v podobném duchu se ostatně předsedkyně Nejvyššího soudu vyjádřila při ústním jednání ve věci). Ať tak či onak, není zřetelného důvodu, aby sporná otázka, z jakých soudců může prezident vybírat kandidáty na posty předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu, mohla nabýt rozměrů ústavněprávních. III. Ústavní soud znovu klade (ve svých výkladových východiscích) větší důraz na to, jak by podle jeho názoru (a vnějších standardů) mělo být soudnictví organizováno, oproti tomu, jak skutečně, vnitřně i ve vztahu k ostatním mocím, dle platného ústavního a zákonného stavu vymezeno je. V chápání principů dělby moci tím zdůrazňuje požadavky autonomie moci soudní (a vyvozuje odtud ve sporech předsedkyně Nejvyššího soudu jí příznivé závěry), ačkoli protisměrně působící požadavky zdůrazňující prvky vzájemné interakce a vyvažování („brzd a kontrol“) soudní moci a moci výkonné (z nichž vycházel prezident) jsou koncepci dělby moci inherentní tradičně; byť jmenovací kompetence prezidenta již samy o sobě tyto brzdy a kontroly – proti (jinak nezávislé) soudní moci – představují, Ústavní soud míní (bod 37 odůvodnění), že i je nutno podrobit zpětně omezením, jež musí vycházet ze soudní moci. Ambice kultivovat a civilizovat prostor veřejné (státní) moci je bezpochyby chvályhodná, je však na pováženou, překračuje-li existující ústavní a zákonný rámec. Výklad „komparatistický“ (bod 38 odůvodnění) rovněž nasvědčuje tomu, že se Ústavní soud nechává inspirovat idejemi, které do tuzemského právního prostředí přenášet přímo nelze, neboť se zde zmiňovanými ústavními režimy (Francie, Itálie, Slovensko či Německo, Finsko, Nizozemsko), resp. s postavením tam působících „subjektů s výraznou soudcovskou profilací“, evidentně postavení správního funkcionáře (orgánu vnitřní správy), jímž předsedkyně a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou, jakkoliv srovnávat nelze, a fakticky obdobné instituce v českém právním prostředí prostě (dosud) neexistují. Je tedy obtížně přijatelné předsedkyni Nejvyššího soudu (v tomto vymezení) identifikovat s jakýmkoli – byť jen „v jistém smyslu“ (bod č. 34 odůvodnění nálezu) – nositelem „projevu soudní moci“, který má být podle většiny pléna Ústavního soudu (coby žádoucí výraz prosazované koncepce dělby moci) způsobilý omezit jmenovací kompetence prezidenta republiky. Totéž platí o ztotožnění předsedkyně Nejvyššího soudu s „orgánem samotné moci soudní“, jak se uvádí v bodu 35 odůvodnění nálezu. Co do nezávislosti předsedkyně a místopředsedů Nejvyššího soudu, do níž by mohl prezident nálezem oponovaným postupem nepřípustně zasáhnout (bod 36 odůvodnění) a kterou většinové vótum v téže souvislosti zdůrazňuje, je třeba opětovně připomenout, že k výkonu jejich správních funkcí ji jakkoli připínat nelze, neboť zde jsou zásadně podřízeni ministrovi spravedlnosti. To, že jsou nezávislí jako soudci (pokud tak vůbec reálně vystupují), je samozřejmé; nezávislí být nutně musí, a okolnost, zda se soudci stávají na základě přidělení ministrem nebo jmenování prezidentem, je přirozeně nerozhodná. Řečené nelze zvrátit ani opakovaně prezentovaným názorem, že správní funkce předsedy soudu „má být považována za kariérní (profesní) postup soudce“ (bod 39 odůvodnění), což by však mohlo být popřeno jmenováním předsedy (místopředsedů) „zvnějšku“; kromě jiného lze tomuto názoru (podle mé zkušenosti úspěšně) oponovat zjištěním, jaká část vskutku renomovaných soudců (resp. těch s opravdovými soudcovskými ambicemi) se stala (dlouhodobě) předsedy soudů a jaká část předsedů, zejména soudů vyšších, reálně, příp. v jakém rozsahu, vlastní rozhodovací (soudcovskou) činnost vykonává. Ani tyto okolnosti postavení předsedkyně Nejvyššího soudu ku jmenovacím kompetencím prezidenta republiky relevantně neposilují. Ve vztahu ke sporu o „kompetence“ mezi prezidentem a předsedkyní Nejvyššího soudu se pak nejeví být uspokojivý ani argument (zejména z pohledu zdůvodnění kompetence předsedkyně Nejvyššího soudu), že neomezená kompetence prezidenta by současně znamenala „nemožnost uplatnění kompetence dalšího státního orgánu, orgánu moci výkonné, tj. ministra spravedlnosti“ (bod 35 odůvodnění). Předsedkyně Nejvyššího soudu nepochybně nemínila namítat, že jeden (další) orgán výkonné moci byl pominut. IV. Již v odlišném stanovisku k předchozímu nálezu ve věci předsedkyně Nejvyššího soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 jsem poukazoval na důsledky (tehdy, jakož i nyní zastávaného) pojetí kompetenčního sporu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. §120 a násl. zákona o Ústavním soudu, jež spočívají ve zde nepředjímaném účastenství osob, do jejichž poměrů má v §125 odst. 1 zákona zakotvená možnost kasačního rozhodnutí dopadnout. Uváděl jsem, že je-li aplikace tohoto ustanovení obhajitelná i v případě, že zrušované rozhodnutí zasahuje do právních poměrů třetích osob, pak jen proto, že „tradiční“ pojetí kompetenčního sporu – oproti nálezem uplatněnému – vytváří pro kasaci ten rozhodný základ, jenž spočívá v tom, že vydané rozhodnutí (jakožto vydané nekompetentním orgánem) je aktem nicotným, který z definice nezpůsobuje žádné právní následky a k jehož (případnému) odstranění zjevně dochází jen ku zdůraznění právní jistoty v jím dotčených vztazích. Zcela jiná situace je však v případě posuzovaném, neboť o nicotnosti jmenovacího aktu nemůže být řeč (prezidentova kompetence je mimo pochybnost) a uvažovat lze nanejvýš o aktu vadném, s nímž – jak bylo výše řečeno – se pojí presumpce správnosti. Tomu pak odpovídá – jednak – že není-li v zákonem předjímaném procesu odstraněn, je takový akt způsobilý konstituovat či deklarovat práva a povinnosti třetích osob, a – jednak (zde především) – že tyto osoby musí samozřejmě mít postavení účastníků řízení, v němž o existenci (resp. odstranění) takového aktu má být rozhodováno. Oproti tomu ustanovení §121 zákona o Ústavním soudu však s takovým účastenstvím, jak výslovně konstatoval Ústavní soud v předešlé věci, nepočítá, a adekvátně postupoval Ústavní soud i ve věci této. Z toho plyne, že buď institut kompetenčního sporu se sporem projednávaného druhu nepočítá (a pak se tím posiluje zde prezentovaná kritika jiného nazírání Ústavního soudu), anebo, navzdory dikci §121 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud měl (a musel) – s odvoláním na základní ústavní principy – prostor pro účastenství takové třetí osoby otevřít. Jestliže tak neučinil (v předchozím případě výslovně učinit odmítl), dal přednost formálnímu nazírání při výkladu práva před materiálním, resp. hodnotovým, jehož prioritu ve své rozhodovací praxi jinak standardně zdůrazňuje. Skutečnost, že prezidentem jmenovaný Jaroslav Bureš pozbyl pro své působení na Nejvyšším soudu jak soudcovský titul, tak titul místopředsedy (čímž jeho profesní existence zde byla ukončena, a Ústavní soud – nadto – naznačuje, že nadále není soudcem vůbec), aniž by byl účasten řízení, v němž k tomu došlo, je nejpřekvapivějším důsledkem obou „kompetenčních“ řízení, a je nelehko hodnotitelné, v jaké míře ústavněprávního deficitu. V. Rizikem příliš extenzivního výkladu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy je kolize s principem zakotveným v jejím čl. 2 odst. 3. Návrh předsedkyně Nejvyššího soudu, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, jímž byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu, měl být proto odmítnut jakožto návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. VI. Jestliže nelze návrh předsedkyně Nejvyššího soudu podřadit institutu kompetenčního sporu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, nemůže být pominuta potřeba posoudit, zda není k dispozici jiný ústavněprávní instrument, v jehož rámci by tento návrh přesto hodnocen být mohl (navrhovatel nemusí znát právo; ostatně Ústavní soud, ač navrhovatelce vyhověl, tak učinil převážně z důvodů jiných, než o které svůj návrh opřela). Lze-li ponechat stranou procesní rámec předznačený čl. 87 odst. 1 písm. h) Ústavy, je k dispozici toliko institut ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, a to za předpokladu zjevně extenzivního výkladu, zahrnujícího předpoklad vskutku extrémního (prezidentova) vybočení z ústavního a zákonného rámce na straně jedné, a mimořádně shovívavého hodnocení aktivní legitimace stěžovatelky (předsedkyně Nejvyššího soudu), vycházejícího nejméně z toho, že jiného, rozumné oponentury způsobilého subjektu (nadaného „individuálními veřejnými právy“), zde není, na straně druhé. Pro posuzovanou věc prezidentova jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu však existence kvalifikovaně „extrémního“ vybočení z Ústavy dána zjevně není, a to ani kdyby ve všem měla většina Ústavního soudu pravdu. „Protiústavnost“ jeho kroků byla deklarována až později, a ačkoli na ni při ústním jednání pléna kladla předsedkyně Nejvyššího soudu mimořádný důraz, nezdá se, že by tvrdila, že prezident Ústavu mínil porušit úmyslně. Druhým důvodem, proč nevyhovět i takto otevřené ústavní stížnosti, jsou pak i okolnosti, jež zatěžují „právo“, které předsedkyně Nejvyššího soudu prosazuje. Je totiž namístě výhrada, že by mohlo být přisvědčeno „individuálním veřejným subjektivním právům předsedkyně Nejvyššího soudu“ (bod 68 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06) i v případě, že neudělení souhlasu s přidělením Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu vycházelo z postoje relevantně neodůvodněného, případně neodůvodněného vůbec, a tak by tomu bylo také tehdy, když předsedkyní Nejvyššího soudu traktovaný argument nedostatku „nezávislosti“ jmenovaného Jaroslava Bureše (pro jeho tzv. „profesní mobilitu“, „působení v politice“, resp. „zájem exekutivy“) by objektivně nemohl obstát. V předchozím odlišném stanovisku (sp. zn. Pl. ÚS 17/06) jsem upozorňoval na to, že již tehdy se Ústavní soud měl zabývat důvody návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu, aby vyloučil možnost, že poskytne ochranu svévoli. Ve věci této je již namístě úsudek, že předsedkyně Nejvyššího soudu – nejpozději odpověďmi při ústním jednání – oporu pro vyloučení uvedené eventuality neposkytla. Těžko lze přijmout výtku z „profesní mobility“ Jaroslava Bureše, má-li být vyvozována toliko z předchozího ministerského angažmá (ve funkci ministra spravedlnosti či pověřeného legislativní agendou), a co do námitky „zájmu exekutivy“ pak samozřejmě platí, že tento zájem je organicky zakomponovaný v samotném ústavně založeném jmenovacím oprávnění prezidenta, přičemž si lze jen těžko představit, že by prezident jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu osobu, k níž by neměl „zájem“ vůbec žádný. Nyní předsedkyní Nejvyššího soudu vytýkaný „zájem“ se nepochybně uplatnil obdobně v situaci, kdy ona sama byla prezidentem (předchozím) instalována do zastávané funkce, a tudíž i ve prospěch její. Konečně ani argument, že jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou představuje „ohrožení nezávislosti Nejvyššího soudu“, neobstojí, neboť není žádného poznatku, že by soudci Nejvyššího soudu v období, kdy Jaroslav Bureš (jako soudce, později „jen“ jako místopředseda) na tomto soudu působil, pozbyli záruk garantovaných v čl. 82 odst. 1 Ústavy, tj. že by při výkonu svých funkcí přestali být nezávislí [viz dále nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.)]. Předsedkyně Nejvyššího soudu při ústním jednání ostatně potvrdila, že soudcovská rada Nejvyššího soudu dvakrát s přidělením Jaroslava Bureše souhlasila, jakož i to, že byla oběma kolegii vyzvána, aby souhlas s jeho přidělením učinila alespoň dodatečně. Předsedkyně těmto návrhům nevyhověla, a výslovně prohlásila, že odporovat svým soudcům (v nazírání na „ohrožení“ jejich nezávislosti) pokládá za výraz svého poslání ve funkci, kterou právě zastává. VII. Z řečeného plyne, že návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu by nemohlo být vyhověno, ani kdyby byl posuzován jako ústavní stížnost ve smyslu, jenž byl shora vyložen.
3. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila Nesouhlasím s výroky a s odůvodněním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 87/06, kterým bylo plénem Ústavního soudu rozhodnuto o kompetenčním sporu mezi státními orgány ve věci jmenování JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu. Podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, pro něž uvádím tyto důvody: 1. Tvrdím, že řešení otázky, zda jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu prezidentem republiky je či není platné (z toho důvodu, že tento soudce nebyl platně přidělen k Nejvyššímu soudu pro nedostatek souhlasu předsedkyně tohoto soudu s přidělením podle §70 zákona č. 6/2002 Sb.), nemá povahu kompetenčního konfliktu, k jehož projednání by byla dána pravomoc Ústavního soudu. Ve věci nejde ani o „spor o rozsah kompetencí“, o němž mluví ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, ani o „spor mezi státními orgány … o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy“, zmiňovaný v ustanovení §120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Kompetence prezidenta republiky jmenovat soudce místopředsedou Nejvyššího soudu je podle čl. 62 písm. f) Ústavy naprosto jednoznačná. Při aktu jmenování místopředsedy nepřísluší předsedkyni Nejvyššího soudu žádná kompetence, proto je pojmově vyloučeno, aby se domáhala kompetenčním sporem vyslovení neplatnosti jmenovacího aktu. K podání takového návrhu není podle mého názoru předsedkyně Nejvyššího soudu aktivně legitimována. 2. Domnívám se, že v daném případě nelze dovozovat splnění podmínek kompetenčního sporu z modelu tzv. „sdílené kompetence“, založeného na úvaze, že k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem předsedy tohoto soudu (§70 zákona č. 6/2002 Sb.). Zákonná procedura „jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu“ je samostatnou procedurou, jinou, než je procedura „přidělení soudce k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu“. První je upravena Ústavou, jež tuto kompetenci svěřuje výlučně a samostatně prezidentovi republiky; druhá je upravena obyčejným zákonem (zákonem o soudech a soudcích) a podílejí se na ní jiné subjekty (ministr spravedlnosti, soudcovská rada, předseda Nejvyššího soudu). Je téměř pravidlem, že pro jmenování státních orgánů a funkcionářů musí být splněna řada zákonných podmínek, na jejichž naplnění se podílejí i jiné orgány nebo subjekty různými předchozími kroky a mezitímními akty. Tak např. pro jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu je stanovena podmínka, že musí být soudcem. Aby se někdo stal soudcem, musí dříve absolvovat právnickou fakultu a složit na ní státní zkoušky, musí absolvovat přípravnou službu justičních čekatelů a složit závěrečnou justiční zkoušku. I na těchto krocích se podílejí v různých fázích různé subjekty, třeba předseda krajského soudu, který přijal čekatele do přípravné služby, nebo rektor vysoké školy (udílející vysokoškolský diplom) či předseda zkušební komise Ministerstva spravedlnosti pro odborné justiční zkoušky (podle vyhlášky č. 303/2002 Sb., o výběru, přijímání a odborné přípravě justičních a právních čekatelů a o odborné justiční zkoušce a odborné závěrečné zkoušce právních čekatelů, ve znění pozdějších předpisů). Jmenování soudce prezidentem republiky vyžaduje ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády. Může se stát, že vůči regulérnosti všech těchto dílčích kroků jsou v konkrétních případech vznášeny různé pochybnosti a výhrady. To však neznamená, že jakákoli neshoda mezi těmito kooperujícími orgány má povahu kompetenčního sporu, k jehož řešení by měl být povolán Ústavní soud. Při posuzování otázky, zda při celkové proceduře, vyžadující součinnost různých subjektů, můžeme hovořit o tzv. sdílené kompetenci, která by zakládala aktivní legitimaci k vyvolání kompetenčního sporu před Ústavním soudem, je třeba posuzovat vzájemnou váhu jednotlivých kroků, uskutečňovaných těmito subjekty, přímost či zprostředkovanost těchto kroků ve vztahu k relevantnímu výsledku. Systém vzájemných brzd, kontrol a vyvažování státních mocí a přezkoumávání postupu státních orgánů, existující v demokratickém právním státu, zná celou škálu právních a mimoprávních nástrojů, kterými lze dosáhnout řádného výkonu funkcí státních orgánů. V případech hrubých excesů při výkonu funkcí existuje i možnost zvažovat disciplinární či dokonce trestní odpovědnost příslušných funkcionářů, k dispozici jsou též nástroje prosazující politickou odpovědnost apod. Nikoliv všechny procedurální spory je třeba řešit soudními spory nebo dokonce spory vedenými u Ústavního soudu. Lze samozřejmě namítnout, že specifikum procedury přidělování soudce ke konkrétnímu soudu spočívá v tom, že jde o akt mimořádně důležitý, snad nesrovnatelně významnější než jiné předchozí úkony. Tuto potenciální námitku však nesdílím. Přidělovací procedura, jakkoli významná, nemá, podle mého názoru, tak fundamentální význam ve vztahu ke konečnému výstupu celé procedury, tj. ke konstituování funkce místopředsedy soudu. Naopak zajisté zcela zásadní význam v této předchozí proceduře má jmenování osoby soudcem, které v tomto případě nebylo nijak zpochybněno. 3. Co do odůvodnění stanoviska, že v dané věci není založena pravomoc Ústavního soudu, se shoduji s argumenty, které jsou obsaženy v odlišném stanovisku předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského v bodech 1 až 3 a nepokládám za potřebné je tu opakovat. 4. Nesouhlasím s názorem, vysloveným v bodech 34 až 38 odůvodnění nálezu, podle něhož kompetenci předsedkyně Nejvyššího soudu, spočívající v udělení předchozího souhlasu s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu, je nutno chápat jako „projev soudní moci“. Obsah pojmu „soudní moc“, aplikovatelný v úvahách o dělbě moci ve státě, je charakterizován v čl. 90 Ústavy – soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem „poskytovaly ochranu právům“. Z povahy věci plyne, že tuto ochranu poskytují soudy subjektům stojícím vně soudní soustavy, tj. zejména fyzickým a právnickým osobám. Obsahově je soudní moc charakterizována též v ustanovení §2 zákona o soudech a soudcích, kde se mluví o věcech občanskoprávních, trestních a dalších, stanovených zákonem nebo mezinárodní smlouvou. O tom, že participace předsedy soudu na procesu přidělování soudce k určitému soudu není v českém soudním systému chápána jako výraz dělby moci ve státě, svědčí i to, že ani Ústava, ani zákon o soudech a soudcích nestanoví podmínku vyslovení souhlasu předsedy soudu s přidělením soudce k soudu na úrovni okresních, krajských a vrchních soudů. Těžko mohu usuzovat, proč zákonodárce zakotvil tuto spoluúčast toliko u předsedy Nejvyššího soudu (§70 zákona o soudech a soudcích) a u předsedy Nejvyššího správního soudu (§121 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní); lze se domnívat, že zákonodárce k tomu vedly spíše konkrétní historické souvislosti, nikoliv ústavněprávní důvody. 5. Nesouhlasím s kategorickým závěrem, vysloveným ve výroku nálezu, že místopředsedou Nejvyššího soudu může být jmenován toliko soudce přidělený k Nejvyššímu soudu. Tento úsudek, který nevyplývá explicite z žádného ustanovení Ústavy nebo zákona, byl dovozen pouze interpretací, o jejíž správnosti mám pochybnosti. Rozhodně neexistují žádné věcné důvody k úsudku, že právě jen soudci přidělení k Nejvyššímu soudu jsou lépe kvalifikováni pro tuto funkci. Obyčejná empirická zkušenost prokazuje, že stejně odborně a lidsky způsobilí mohou být i soudci jiných soudních instancí. Jediným argumentem pro přijetí takového názoru je tedy to, že procedura přidělování soudce k určitému soudu, předcházející jmenování soudního funkcionáře, zajistí snad lepší garance nezávislosti soudní moci a lépe ji ochrání před zlovolnými vlivy výkonné a zákonodárné moci. Tato úvaha je však podle mého názoru nedůvodná v tom, že proces jmenování funkcionářů sám o sobě do „soudní moci“ (soudcovského rozhodování) nezasahuje. Výkon funkce předsedy nebo místopředsedy soudu je především výkonem státní správy soudu (i když samozřejmě je správný i úsudek, že také tito funkcionáři se na soudcovském rozhodování podílejí; této rozhodovací činnosti se však proces jmenování soudního funkcionáře nijak nedotýká). 6. Také moc výkonná a zákonodárná jsou v demokratickém právním státě odpovědny za fungování justičního systému a nelze jim upírat možnost mít účinné nástroje k výběru představitelů soudní správy. Ingerenci samotných soudců do procesu výběru soudních funkcionářů může, podle mého názoru, lépe zajistit orgán typu soudcovské rady než předseda soudu. 7. Za málo přesvědčivé považuji odůvodnění nálezu tzv. vnější komparatistikou (v bodu 38), tj. zahraničními zkušenostmi demokratických zemí, týkajícími se procedury ustanovování soudních funkcionářů. Skutečnost je totiž taková, že pro tuto proceduru dosud neexistují žádné ustálené a všeobecně akceptované mezinárodní standardy. Velmi rozdílný v jednotlivých zemích je okruh subjektů, které se na tomto procesu podílejí (hlava státu, parlament a jeho orgány, vláda či ministři, soudcovské orgány), a zejména role a rozsah jejich kompetencí. Velmi pestrá je také paleta různých typů osobností, z nichž jsou soudní funkcionáři vybíráni. Je skutečností, že v posledních desetiletích se v demokratických zemích projevuje tendence poskytovat právo součinnosti při jmenování soudců, při jejich přidělování k soudům, eventuálně též při konstituování soudních funkcionářů (jmenováním, volbou) různým orgánům „s výraznou soudcovskou profilací“, jak je uvedeno v bodě 38 odůvodnění nálezu. Konkrétní úprava této participace v jednotlivých zemích je však velmi rozdílná – někdy jde o shromáždění všech soudců daného soudu, jindy o kolektivní volený orgán typu soudcovské rady (např. v Německu „Präsidialrat“), nestejný je též okruh otázek, k nimž se tyto orgány vyjadřují. Podle mých poznatků však zahraniční ústavní nebo zákonné normy nepřiznávají při těchto procedurách zpravidla žádnou kompetenci předsedům soudů. Česká úprava, svěřující jednu z takových kompetencí předsedovi Nejvyššího soudu (nikoliv však předsedům jiných soudů), je podle mého názoru unikátní a obtížně vysvětlitelná ústavněprávními argumenty. Poznamenávám na okraj, že v této konkrétní kauze není z hlediska soudcovské participace bezvýznamný ten fakt, že (jak se konstatuje v bodě 18 nálezu) k přidělovací proceduře dr. Bureše udělila souhlas soudcovská rada Nejvyššího soudu. I když je skutečností, že předsedové či místopředsedové zahraničních nejvyšších soudů jsou často vybíráni z řad soudců tohoto soudu (což má své dobré důvody), nebývá tomu tak ve všech zemích. K tomu lze nalézt řadu příkladů: Tak např. nynější předseda Nejvyššího soudu USA (Supreme Court) John G. Roberts byl před svým jmenováním do této funkce v roce 2005 soudcem jiného apelačního soudu (Court of Appeals for the District of Columbia); předtím prošel dlouholetou advokátní praxí a působil v řadě exekutivních funkcí, mimo jiné též jako poradce bývalého prezidenta USA Ronalda Reagana (viz http://www.supremecourtus.gov/about/biographiescurrent.pdf). Žádný z dosavadních sedmi prezidentů německého Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof) od roku 1950 nebyl bezprostředně před svým jmenováním soudcem tohoto soudu; často to byli významní funkcionáři zemských soudů. Nynější prezident BGH Günter Hirsch byl před svým jmenováním soudcem Evropského soudního dvora (viz http://www.bundesgerichtshof.de). Současný prezident francouzské nejvyšší soudní instituce (Cour de cassation) Vincent Lamanda před svým jmenováním byl soudcem Apelačního soudu ve Versailles (viz http://www.courdecassation.fr). Místopředsedkyně švýcarského nejvyššího soudu (Bundesgericht) paní Susanne Leuzinger-Naef byla před svým zvolením do této funkce švýcarským parlamentem (Vereinigte Bundesversammlung) v roce 2006 prezidentkou spolkového soudu pro pojišťovnictví (Versicherungsgericht) – viz http://www.nzz.ch/2006/10/04/il/newzzES VE8HNT-12.html. V některých zemích neexistuje při jmenování nejvyšších soudních funkcionářů žádná procedura „přidělování k tomuto soudu“ – má se automaticky za to, že jejich jmenováním či zvolením do funkce se stávají také členy soudcovského sboru nejvyššího soudu. Tak je tomu např. u rakouského nejvyššího soudu (Oberster Gerichtshof). Z uvedeného je možno usuzovat, že mnohé vyspělé demokratické státy nepřikládají tomu, aby funkcionář nejvyššího soudu před svým uvedením do funkce byl soudcem právě tohoto soudu, žádnou ústavněprávní relevanci a že nepokládají předchozí přidělení k soudu za nezbytnou podmínku této procedury. Domnívám se, že neexistují žádné ústavněprávní důvody pro to, aby tomu tak muselo být v České republice. 8. Současnou českou právní úpravu, neobsahující v tuto chvíli žádné časové omezení výkonu funkce soudních funkcionářů a žádné efektivní možnosti jejich odvolání v případě „manažerské neschopnosti“, pokládám za velmi nedokonalou a naléhavě vyžadující legislativní řešení. To ovšem není předmětem posuzování v této věci, řešení tohoto problému přísluší zákonodárci. Přesto se však domnívám, že interpretace Ústavního soudu, posuzující roli předsedkyně Nejvyššího soudu při procesu jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu jako „projev soudní moci“, a tím de facto posilující její časově neomezenou monokratickou pozici, může přispět k nežádoucím důsledkům, totiž k určitému petrifikování personálního složení této důležité složky soudního systému, a tím k uzavření tohoto systému. To má ústavněprávní relevanci potud, že dochází, podle mého názoru, k narušení subtilního vybalancování podílu jednotlivých aktérů na utváření a fungování justičního systému. Podíl vlivu na personální složení Nejvyššího soudu, který tento nález přisuzuje předsedkyni Nejvyššího soudu, vystupující v této pozici především jako orgán státní správy soudu, pokládám za přílišný. Ostatní nositelé státní moci (její složky výkonné a legislativní), jakož i soudcovské rady, tím mohou být zbaveni jakékoli možnosti zjednat nápravu v situaci, kdy státní správa Nejvyššího soudu se ocitne v ohrožení. Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že návrh měl být podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnut, protože jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
4. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Ve smyslu citovaného ustanovení Ústavní soud řeší spory o kompetenci mezi státními orgány, tedy spory o příslušnost vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu nebo spory dvou či více státních orgánů popírajících svou příslušnost vydat rozhodnutí v konkrétní věci označené jedním z nich v návrhu na zahájení řízení. I když připustím, že předseda Nejvyššího soudu je státním orgánem, nejde v případě vymezeném návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu o kompetenční spor ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy. Ani jedna ze stran sporu totiž nezpochybňuje kompetenci prezidenta jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu. Samotný výrok nálezu popírá existenci kompetenčního sporu, protože se v něm konstatuje, že prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu. To, zda tímto místopředsedou musí být soudce Nejvyššího soud, není otázkou kompetence ve smyslu oprávnění jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu, ale podmínek, jaké musí jmenovaný splňovat proto, aby mohl být jmenován. Případné nesplnění těchto podmínek nezakládá důvod pro kompetenční spor ve smyslu shora citovaného ustanovení Ústavy České republiky, ale nezákonnosti, případně neústavnosti takového rozhodnutí. Opačný výklad by podle mého názoru vedl logicky k závěru, že každé nezákonné či protiústavní rozhodnutí v konkrétní věci je rozhodnutím, které zakládá důvod ke kompetenčnímu sporu. Že nezákonné či protiústavní rozhodnutí vydané na základě Ústavou či zákonem svěřené kompetence, respektive pravomoci je jejím překročením, nezpochybňuji, ale takový výsledek použití kompetence je důvodem pro přezkum z hlediska jeho zákonnosti či ústavnosti. V daném případě navrhovatelka podala současně návrh ke správnímu soudu na přezkum zákonnosti rozhodnutí prezidenta. Nález se s tímto návrhem vypořádává jen velmi stručně, když konstatuje, že tato správní žaloba není ve vztahu k návrhu předloženému Ústavnímu soudu v postavení subsidiarity, neboť správní žaloba je pouze prostředkem k ochraně subjektivního veřejného práva fyzické nebo právnické osoby, zatímco předmětem řízení před Ústavním soudem je kompetenční spor, tedy spor o objektivní právo, a nikoliv o ochranu subjektivního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem. Z podání navrhovatelky vyplývá, že spatřuje kompetenční konflikt ve skutečnosti, že prezident jmenoval dalšího místopředsedu, ačkoliv podle zákona může být jmenován pouze jeden, a vysvětluje, proč podle jejího názoru je třeba v tomto smyslu vyložit i Ústavu. K tomu pak dodává, že prezident republiky tímto jmenováním nejen vybočil z mezí své kompetence, ale současně obešel nedostatek jejího souhlasu s přidělením tohoto soudce k Nejvyššímu soudu. Navrhovatelka tedy netvrdí, že ona má pravomoc jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu, ale zpochybňuje interpretaci ustanovení Ústavy a zákona o soudech a soudcích provedenou prezidentem republiky ve věci jmenování konkrétního místopředsedy Nejvyššího soudu. Je otázkou, zda v tomto konkrétním případu znění Ústavy a zákona svojí nejednoznačností vytváří prostor k interpretaci, jak ji učinil prezident. On sám svůj postup při jmenování dalšího místopředsedy svým způsobem dodatečně zpochybnil, když následně podal návrh podle ustanovení §64 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu na zrušení sporného ustanovení zákona o soudech a soudcích. Tím vlastně říká, že ustanovení nelze ústavně konformním způsobem vyložit a je nutné ho zrušit pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Otázka, zda lze předmětné ustanovení ústavně konformním způsobem vyložit a nebo je v rozporu s ústavním pořádkem, teprve bude předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, a proto k ní nelze v této souvislosti zaujmout stanovisko. Ale bez ohledu na to, že tento problém zůstává otevřeným, bylo možné učinit závěr, že okolnost, kdo může být jmenován prezidentem republiky místopředsedou Nejvyššího soudu, tedy jinými slovy řečeno, jaké musí splňovat předpoklady, není problémem, který by zakládal spor o kompetenci, kdo může místopředsedu jmenovat. Proto bylo podle mého názoru namístě se zabývat tím, zda návrh podle svého obsahu není návrhem směřujícím proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného základního práva navrhovatelky. Nelze v této souvislosti přehlížet, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) vyslovil právní názor, že se čl. 21 odst. 4 Listiny nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. Není tedy nedostatek souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu se jmenováním soudcem Nejvyššího soudu ve světle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu okolností způsobilou zasáhnout do veřejného subjektivního práva předsedkyně Nejvyššího soudu vykonávat nerušeně svoji funkci? Pokud ano, pak bylo namístě návrh předsedkyně Nejvyššího soudu posoudit jako ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do jejího ústavně zaručeného základního práva a s ohledem na princip subsidiarity měl být odmítnut jako návrh nepřípustný, neboť navrhovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud ne, pak vzhledem k tomu, že nejde o spor kompetenční, měl být odmítnut jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
5. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k výroku I. a k odůvodnění nálezu Uplatnila jsem odlišné stanovisko k výroku I. nálezu, a samozřejmě proto i k odůvodnění. Mám za to, že výrok I. nálezu měl znít: Prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu, avšak jen při dodržení ústavních zvyklostí a ustanovení zákona o soudech a soudcích. K tomuto závěru mne vedly následující důvody: Nejprve dle mého názoru bylo třeba stanovit, co lze chápat jako kompetenční spor ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, který pouze stanoví, že Ústavní soud rozhoduje o rozsahu kompetencí státních orgánů (…). Většinové stanovisko interpretovalo obsah ústavně založené kompetence Ústavního soudu skrze zákon o Ústavním soudu, což nepovažuji za postup přiléhavý. Dle mého názoru je třeba interpretovat obsah ústavně založené kompetence Ústavního soudu řešit kompetenční spory přímo z Ústavy. V návaznosti na shora uvedené ústavní ustanovení lze říci, že v jeho smyslu je kompetenční spor třeba chápat jako spor o rozsah oprávnění a povinností státních orgánů, resp. spor o ohraničení jejich příslušností a kompetencí, které jim přiznává Ústava, resp. zákony, neboť vlastním subjektem (nositelem práv a povinností) je pouze stát, k němuž orgány náležejí. Vzhledem k tomu, že jde o kontradiktorní spor, Ústavní soud se může k těmto otázkám vyjádřit jen tehdy, je-li jednou ze stran povolán k řešení konfliktu, který mezi stranami vyvstal a který nedokázaly samy vyřešit. Je pravda, že jazykové vyjádření ustanovení §120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní text zužuje. Ústavně konformní výklad tohoto ustanovení však dle mého názoru musí respektovat zejména funkci Ústavního soudu samotného, tj. ochranu ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a takový výklad pak musí vyústit v závěr, že Ústavní soud je při řešení kompetenčního sporu povolán ke konstatování zjištění, v jakém rozsahu je ten který státní orgán oprávněn vydat návrhem napadený akt, opatření nebo učinit zásah anebo konstatovat jejich nerealizaci ze strany účastníka řízení v rozsahu stanoveném Ústavním soudem. Jde-li o akt, je třeba jej v případě jeho vybočení z Ústavním soudem stanovených mezí zrušit. Přitom by Ústavní soud měl uvést konkrétní porušenou ústavní normu či princip. Právním posouzením věci uvedeným v odůvodnění návrhu není Ústavní soud vázán. Z druhé strany musí navrhovatel prokázat, že napadený akt či jeho opomenutí objektivně existuje a že je to právně (ústavně) významné. Objektivně také musí být dán i ústavněprávní vztah mezi účastníky řízení. Kvalitu předsedkyně Nejvyššího soudu jako orgánu, který může být účastníkem kompetenčního sporu před Ústavním soudem, vyřešil již nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457) a vzhledem k vázanosti samotného Ústavního soudu vlastní judikaturou [nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)] není třeba se touto otázkou dále zabývat. Ústavněprávní vztah mezi prezidentem republiky a předsedkyní Nejvyššího soudu je dán tím, že prezident republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy jmenuje mj. místopředsedy Nejvyššího soudu, což je oprávnění, které znamená významnou ingerenci do složení Nejvyššího soudu, a navrhovatelka jako reprezentantka Nejvyššího soudu, jakož i faktická reprezentantka moci soudní, je mj. povinna podle §124 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích zajišťovat chod soudu po stránce personální a organizační, zejména tím, že zajišťuje řádné obsazení Nejvyššího soudu soudci, asistenty soudců, odbornými a dalšími zaměstnanci a vyřizuje personální věci soudců, přičemž řádné obsazení soudu je třeba interpretovat tak, že má splňovat nároky na nezávislost soudců a soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Předsedkyně Nejvyššího soudu je tak garantem toho, že nedojde k neústavní ingerenci ze strany jiných mocí do moci soudní, v daném případě pak konkrétně do složení Nejvyššího soudu při jeho kreaci. Protože předmětem sporu je posouzení konkrétního rozhodnutí, opatření či zásahu, anebo nečinnost účastníka řízení, představovalo v daném případě předmět řízení rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu. Jak uvedla předsedkyně Nejvyššího soud ve svém návrhu, byl Jaroslav Bureš jmenován v situaci, kdy zákon o soudech a soudcích v §15 počítá toliko s jedním místopředsedou, a dále argumentovala ve prospěch zachování jednoho místopředsedy i ústavní zvyklostí, neboť toliko jeden místopředseda působil na Nejvyšším soudu od počátku jeho existence, a to přesto, že Ústava v čl. 62 písm. f) od svého přijetí hovoří o místopředsedech Nejvyššího soudu. Zaměstnanec Kanceláře prezidenta republiky pověřený jednáním za prezidenta republiky při ústním jednání uvedl, že prezident republiky si byl v době jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu vědom rozporu mezi zněním zákona o soudech a soudcích a zněním shora uvedeného ustanovení Ústavy. Protože shledal zákon o soudech a soudcích protiústavní, aplikoval v daném případě přímo Ústavu. A právě tento postup prezidenta republiky měl být, dle mého názoru, jako první zkoumán Ústavním soudem, neboť nejprve je třeba zodpovědět otázku, zda byl prezident republiky vůbec oprávněn jmenovací akt týkající se druhého místopředsedy vydat, a teprve v případě, že by na tuto otázku bylo odpovězeno kladně, bylo by možné zabývat se případnými dalšími otázkami, včetně té, na níž je postaveno většinové stanovisko. Kontrola norem z hlediska ústavnosti je tradiční soudní agendou. V USA je právě a pouze norm-control review ztotožňována se samotným ústavním soudnictvím, které je ovšem vykonáváno v rámci difuzního modelu. Ústavní soudnictví v České republice normuje Ústava České republiky jako model koncentrovaného ústavního soudnictví, tj. pro střední Evropu typický model, v němž má Ústavní soud jako ústavní orgán monopol na posuzování ústavnosti právních předpisů. Kompetence Ústavního soudu v tomto směru je založena čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Toto pojetí stvrzuje i judikatura Ústavního soudu [viz přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 35/94 ze dne 23. 6. 1994 (N 36/1 SbNU 259), podle kterého je čl. 95 odst. 2 Ústavy třeba chápat jako generelní klauzuli, která stanoví bez výjimky postup pro posouzení všech případů, v nichž dospějí soudy k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem]. V kompetenčních ustanoveních týkajících se prezidenta republiky, tj. čl. 62, resp. čl. 63 Ústavy oproti tomu kompetenci opravňující k samostatnému posouzení ústavnosti zákona nenalezneme. Z čl. 59 odst. 2 Ústavy, který obsahuje slib prezidenta republiky, naopak vyplývá, že prezident republiky se zavazuje zachovávat Ústavu a zákony České republiky. Ostatně vázanost exekutivy zákony, byť v daném případě jde o hlavu státu, je maximou dodržovanou ve střední Evropě již po dvě století jako maximou charakteristickou i jen pro formální právní stát. Tato maxima ostatně platí i ve státech s difuzním ústavním soudnictvím. Pokud tedy prezident republiky sám posoudil ústavnost příslušných ustanovení zákona o soudech a soudcích a rozhodl se je jako neústavní neaplikovat a aplikovat přímo Ústavu, je třeba jeho jednání hodnotit jako jednání ultra vires, na jehož základě nemůže vzniknout právní akt. Akt, který byl za těchto okolností vydán, je třeba považovat za nicotný, nezpůsobilý vyvolat jakékoli právní účinky. Bylo-li tímto aktem významně ovlivněno složení Nejvyššího soudu, bylo přímo povinností předsedkyně Nejvyššího soudu, jak shora uvedeno, bránit řádné, tj. právně bezvadně provedené obsazení Nejvyššího soudu soudci proti neústavní ingerenci ze strany prezidenta republiky. Zbývá zodpovědět otázku, zda jednání prezidenta republiky by bylo možno konvalidovat případným rozhodnutím Ústavního soudu o zrušení §15 zákona o soudech a soudcích, což prezident republiky Ústavnímu soudu navrhl, avšak téměř s ročním odstupem od okamžiku, kdy si sám ústavnost tohoto ustanovení vyhodnotil. Na rozdíl od většinového stanoviska zastávám názor, který opírám o názory zastávané evropskou ústavní komparatistikou [viz např. Weber, A.: Generalbericht: Vefrassungsgerichtsbarkeit in Westeuropa, in.: Vefrassungsgerichtsbarkeit in Westeuropa, Starck, Ch., Weber, A. (Hrsg.), Nomos Verlag, Baden-Baden 1986, str. 114 a násl.], že i rozhodnutí, které bylo učiněno v řízení o abstraktní kontrole norem, může získat účinky ex tunc, pokud mu je Ústavní soud svým rozhodnutím udělí. Z důvodu právní jistoty lze k takovému kroku samozřejmě přistoupit jen v odůvodněných případech. Jím však tento případ není. To proto, že prezident republiky byl i před rokem aktivně legitimovaným navrhovatelem oprávněným učinit návrh, který učinil nyní a který je veden u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 17/07. A teprve po eventuálním zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu by mohl přikročit ke jmenování dalšího místopředsedy, ovšem jen v situaci, pokud by mu nebránila navrhovatelkou zmíněná ústavní zvyklost [k pojetí ústavní zvyklosti viz odlišné stanovisko soudců P. Holländera a V. Jurky k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01 ze dne 20. 6. 2001 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.): „Domníváme se, že vznik ústavních zvyklostí praeter constitutionem je pravidelnou a přirozenou součástí fungování demokratických ústavních systémů v rámci evropské kontinentální právní kultury, tedy v kontextu tradice psaných ústav a psaného práva. Tento jev nezůstal v současnosti nereflektován i judikaturou ústavních soudů. Pro ilustraci v této souvislosti zmiňujeme toliko nález Spolkového ústavního soudu BVerfGE, 72, 189, v němž byl akceptován aktivismus dohodovacího výboru mezi Spolkovým sněmem a Spolkovou radou praeter constitutionem, a to v postavení ústavní zvyklosti.“]. Výše popsaným jednáním ultra vires zasáhl prezident republiky však především do kompetencí Ústavního soudu. Poněkud mne udivuje, že většina tento aspekt ponechala stranou své pozornosti.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.87.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS 87/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 139/46 SbNU 313
Populární název K pravomoci prezidenta republiky jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu
Datum rozhodnutí 12. 9. 2007
Datum vyhlášení 12. 9. 2007
Datum podání 22. 11. 2006
Datum zpřístupnění 21. 9. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení Ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy
Význam 1
Navrhovatel STÁTNÍ ORGÁN JINÝ - předsedkyně Nejvyššího soudu
Dotčený orgán PREZIDENT REPUBLIKY - Klaus Václav
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí jiné
Typ výroku vyhověno
výrok interpretativní
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., §62 písm.f, §87 odst.1 písm.k, čl. 93, čl. 63 odst.1 písm.i, čl. 2 odst.3
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/1993 Sb., §120
  • 6/2002 Sb., §67 odst.1, §70, §15
Odlišné stanovisko Kůrka Vladimír
Musil Jan
Nykodým Jiří
Rychetský Pavel
Wagnerová Eliška
Předmět řízení základní ústavní principy/nezávislost soudů/zásady organizace soudnictví
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/aktivní procesní legitimace navrhovatele
pravomoc a činnost ústavních orgánů/obsazování státních orgánů/soudci a funkcionáři obecných soudů
základní ústavní principy/princip dělby moci
Věcný rejstřík kompetenční spor
prezident republiky
soud
soudce
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-87-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 56120
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09