ECLI:CZ:US:2011:4.US.2645.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2645/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Jakubská 121/1, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2010, č.j. 6 Ca 141/2007-288, a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. července 2010, č.j. 7 Ans 6/2010-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele (výrok I.) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.). O následné kasační stížnosti rozhodl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že opakovaně podával trestní oznámení na příslušníka Policie České republiky kpt. Ing. J. B., a to k Inspekci ministra vnitra Brno, Inspekci ministra vnitra Praha, Okresnímu státnímu zastupitelství Brno - venkov, Městskému státnímu zastupitelství v Brně a opakovaně i Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Vzhledem k tomu, že se nedočkal řádného a včasného rozhodnutí, opakovaně se obracel se stížnostmi na průtahy, a to i k ministru vnitra a ministru spravedlnosti, jakož i k Městskému soudu v Praze. S ohledem na pokračující absenci požadovaného rozhodnutí podal správní žalobu, ve které požadoval uložení povinnosti prvnímu žalovanému - Ministerstvu spravedlnosti České republiky vydat ve věci trestního oznámení na kpt. Ing. J. B. podaného stěžovatelem Okresnímu státnímu zastupitelství Brno - venkov č.j. SZN 526/2005, rozhodnutí ve věci samé do 15dnů od právní moci rozsudku, a dále uložení povinnosti druhému žalovanému - Ministerstvu vnitra České republiky vydat ve věci trestního oznámení na kpt. Ing. J. B. podaného stěžovatelem Inspekci minstra vnitra č.j. IN-199/12-P-2005, č.j. KM-311/POD-2006, Č.J. KM-729/OPO-Le-2006, č.j. IN-743/05-St-2006, č.j. IN-1000/ST-2006, rozhodnutí ve věci samé do 15dnů od právní moci rozsudku.
Důvodem, pro který byla jeho správní žaloba a následně i kasační stížnost zamítnuta, mělo být mylné označení ústředních orgánů státní správy jako orgánů povinných k vydání rozhodnutí ve věci trestního oznámení, neboť stěžovatel označil jako žalované orgány, které k tomu nejsou kompetentní. S takovými závěry však stěžovatel nesouhlasí, považuje je za zmatečné a konstatuje, že bylo rozhodnuto v rozporu se skutkovým stavem věci. Soudy přitom neuvedly, které orgány jsou pro požadované rozhodnutí kompetentní, zda Inspekce ministra vnitra Brno, Inspekce ministra vnitra Praha či Inspekce ministra vnitra Jihlava, resp. Okresní státní zastupitelství Brno - venkov, Městské státní zastupitelství v Brně, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci či Nejvyšší státní zastupitelství.
Tímto postupem soudy brání vydání rozhodnutí, brání v prokázání trestné činnosti a svými průtahy brání odstranění právní nejistoty stěžovatele a odstranění nesprávného úředního postupu, spočívajícím v neučinění úkonu či vydání rozhodnutí v zákonem stanovené či přiměřené lhůtě. Závěrem v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že i samotnou kasační stížnost považuje ze neúplnou, což vyplývá z nespokojenosti stěžovatele se zastupujícími advokáty, což opakovaně uvedl ve svých stížnostech k České advokátní komoře.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 141/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Z podání je rovněž patrné, že je učinil stěžovatel sám a teprve dodatečně k němu přiložil plnou moc.
Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud nejprve ověřil splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti, když zjistil, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 26. srpna 2010 a lhůta k podání ústavní stížnosti tak začala běžet dne 27. srpna 2010. Nikoliv tedy 1. září 2010, jak mylně dovodil stěžovatel v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána osobně dne 9. září 2010, tedy v zákonné lhůtě. Ve spisu Městského soudu v Praze je založena řada podání stěžovatele k orgánům činným v trestním řízení, jakož i rozhodnutí příslušných orgánů vztahujících se k těmto podáním. Stěžovatel však zjevně nebyl spokojen s rozhodnutími, která nekonvenovala s jeho představou spravedlnosti, a proto podával další a další podněty a následně opravné prostředky, jimiž se domáhal očekávaného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že takové očekávané rozhodnutí nepřicházelo, a to přesto, že se věc týkala jednání z listopadu 1999 a orgány činné v trestním řízení se věcí zabývaly již v roce 2004, obrátil se stěžovatel, jak již výše uvedeno, na soud se správní žalobou. Jelikož dotčené orgány činné v trestním řízení spadají do resortu Ministerstva vnitra České republiky a Ministerstva spravedlnosti České republiky, domáhal se stěžovatel správní žalobou uložení povinnosti vydat jím očekávané rozhodnutí těmito ústředními orgány státní správy. Městský soud v Praze však správně posoudil žalobu na nečinnost těchto ministerstev jako nedůvodnou, když žalovaní postrádali pasivní legitimaci. Jeho závěry posoudil jako správné rovněž Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti.
Úkolem obecného soudu není instruovat stěžovatele kdo je pasivně legitimován v jeho věci, tím spíše, že po celou dobu byl stěžovatel opakovaně konfrontován se skutečností, že ve věci rozhodovaly příslušné orgány činné v trestním řízení, tedy že je vydání rozhodnutí v jejich kompetenci. Ústavní soud pak představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Předmětem jeho přezkumné činnosti, v řízení o ústavní stížnosti, je posouzení, zda v předchozím řízení nedošlo ke zkrácení v základních právech, zakotvených především v Listině. K tomu Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Jen jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že při uplatňování individuálních práv není možno odhlédnout od základních principů zaručujících práva a svobody všech subjektů (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž státní moc lze vůči všem uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Proto čtvrtý senát odkazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 (publ. in: U 5/7 SbNU 343): "Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy České republiky nezakládá". Jinými slovy řečeno, stěžovatel se opakovaně po řadu let domáhá vydání rozhodnutí, zjevně o zahájení trestního stíhání jiné osoby, aniž by byl schopen akceptovat skutečnost, že orgány, k vydání takového rozhodnutí příslušné, neshledaly zákonné důvody pro splnění stěžovatelova požadavku. Takový postup orgánů veřejné moci však není možno považovat za zásah do práv stěžovatele, tím spíš, že neexistuje žádné základní právo či svoboda, která by sama o sobě deklarovala oprávněnost takového jeho požadavku.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu