ECLI:CZ:US:2005:4.US.265.04
sp. zn. IV. ÚS 265/04
Usnesení
IV.ÚS 265/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 265/04
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. 6. 2004, čj. 2 Zt 206/2004-174 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 7. 2004, čj. 26 Nt 272/2004-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 3. 2004 byl P. S. (dále jen "stěžovatel") vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu, když před tím bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona a nedovolené překročení státní hranice dle §171a odst. 2 písm. b) a c) tr. zákona. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl usnesením ze dne 29. 4. 2004. Opakované žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu (dne 23. 4. 2004, dne 15. 6. 2004 - ve spojitosti s písemným slibem), byly zamítnuty.
Usnesením ze dne 22. 6. 2004 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě podle §71 odst. 3 tr.ř. rozhodl, že stěžovatel a další obvinění se ponechávají ve vazbě (stěžovatel z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr.ř.).
Usnesením ze dne 1. 7. 2004 Okresní soud v Mostě stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. 6. 2004 jako nedůvodnou zamítl.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2004, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. 6. 2004 a Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 7. 2004.
Stěžovatel tvrdí, že Okresní soud v Mostě jakož i Okresní státní zastupitelství v Mostě porušily ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 a čl. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zejména právo na soudní přezkum zákonnosti jeho zbavení svobody zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. K namítanému porušení mělo dojít tím, že před rozhodnutím státního zástupce nebyl osobně slyšen, přičemž toto pochybení nenapravil ani okresní soud, ač o to výslovně ve své stížnosti požádal.
Stěžovatel dále namítl, že před rozhodnutím státního zástupce o ponechání ve vazbě mu nebyl předložen spisový materiál, čímž mu nebyla dána možnost vznést argumenty proti důvodům usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě. Současně mu bylo znemožněno, aby byl v kontradiktorním řízení osobně slyšen. Státní zástupce v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 22. 6. 2004 pouze převzal tvrzené skutečnosti z předcházejících rozhodnutí soudu i státního zastupitelství, a navíc citoval blíže neurčené zprávy orgánů Ochrany státní hranice SRN a uvedl některé další závěry, ke kterým zřejmě dospěl studiem spisového materiálu
Dále stěžovatel namítl, že mu nebyla dána možnost uplatnit svá práva zakotvená v čl. 5 a čl. 6 Úmluvy neboť o opravném prostředku okresní soud rozhodl dne 1. 7. 2004 v neveřejném zasedání, aniž by o tom byl vyrozuměn on nebo jeho právní zástupce a aniž by byl osobně slyšen. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn.. I. ÚS 573/02.
Okresní soud v Mostě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná zamítnuta po prostudování spisu v souladu s platným zněním trestního řádu, který neukládá povinnost vyslechnout obviněného před rozhodnutím státního zástupce ani před rozhodnutím soudu. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 učinil dotaz na nadřízený soud, tj. Krajský soud v Ústí nad Labem, ohledně dalšího postupu. Až po svém rozhodnutí obdržel vyjádření ze dne 21. 7. 2004 místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, z něhož vyplývá doporučení před rozhodnutím o vazbě (žádost, ponechání) obviněného vyslechnout bez ohledu na to, zda jde o věc senátní či samosoudcovskou. V přípravném řízení je doporučováno postupovat jako doposud. K výslechu bude muset být obviněný eskortován, není třeba dělat veřejné zasedání, stačí výslech.
Okresní státní zastupitelství Most, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že rozhodování státního zástupce o trvání vazby ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu není kontradiktorním řízením, státní zástupce v řízení přípravném není soudním orgánem ani orgánem s přibližně shodnými institucionálními rysy a poukázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02. Státní zástupce rozhoduje podle §71 odst. 3 tr.ř. bez slyšení obviněného pouze na podkladě spisového materiálu. Trestní řád neukládá státnímu zástupci před tím vyslýchat obviněného a neukládá mu to ani Úmluva či Listina. Pokud jde o námitku stěžovatele, že mu nebyl předložen k nahlédnutí spisový materiál před rozhodováním státního zástupce a tím nedána základní možnost k vznesení argumentů proti důvodům vazby, třeba uvést, že podle §65 odst. 1 tr.ř. mohou obviněný a jeho obhájce nahlížet do spisů. Obviněný ani obhájce o toto nepožádali, toto právo jim ani nebylo odepřeno ve smyslu §65 odst. 2 tr. řádu. Ústavní stížnost proti rozhodnutí státního zástupce tak je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o rozhodování Okresního soudu v Mostě o stížnosti stěžovatele v neveřejném zasedání bez slyšení obviněného, resp. aniž by obviněnému bylo umožněno vyjádřit se před soudem, Okresní státní zastupitelství Most uvedlo, že se zřetelem na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 zřejmě došlo k porušení základních práv zakotvených v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.Vzhledem k předchozímu rozhodování Ústavního soudu bude nutno ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí Okresního soudu v Mostě zrušit.
Ústavní soud vyžádal kopie usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 3. 2004, ze dne 7. 5. 2004, ze dne 25. 6. 2004, ze dne 1. 7. 2004, ze dne 1. 10. 2004, kopie usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2004, 10. 7. 2004, kopie usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. 6. 2004 a ze dne 21. 9. 2004 a kopii stížnosti stěžovatele ze dne 23. 6. 2004, a poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných podkladů, a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Především pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. 6. 2004 a postup jeho vydání předcházející, Ústavní soud konstatuje, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jak totiž vyplývá z již cit. nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 573/02, rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy a tudíž se na ně záruky stanovené cit. článkem Úmluvy nevztahují.
Podstatou ústavní stížnosti je tak tvrzení, že bylo porušeno právo stěžovatele na soudní přezkum zákonnosti jeho zbavení svobody zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy tím, že Okresní soud v Mostě dne 1. 7. 2004 nepřezkoumal zákonnost dalšího trvání vazby stěžovatele v kontradiktorním řízení, za jeho osobní přítomnosti, resp. přítomnosti jeho obhájce. Stěžovatel tvrdí, že takový procesní postup je v rozporu jak s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ohledně aplikace čl. 5 a čl. 6 Úmluvy, dle níž je třeba na každé rozhodnutí o ponechání či propuštění z vazby nahlížet stejně jako na řízení, jímž je vazba uvalována, tak i s nálezem Ústavního soudu ve věci I. ÚS 573/02.
Čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, zní:
"4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné."
Účelem cit. článku je zabezpečit zatčeným nebo jinak svobody zbaveným osobám právo na soudní prověrku zákonnosti opatření, kterým byly zbaveny svobody. Počáteční rozhodnutí soudu totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo vůbec zaniknout. Proto osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu. Řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní mezi státním zástupcem a příslušnou osobou.
Stěžovatel poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02. Z odůvodnění cit. nálezu mj. vyplývá, že
"......... právo obviněného být slyšen je třeba respektovat i při rozhodování o ponechání ve vazbě .............. .
Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.)
Obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Avšak podle Ústavy ČR platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10). Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný ESLP. Jakým způsobem bude zajištěno slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě, budou moci rozhodnout obecné soudy v rámci standardních mechanismů pro sjednocování judikatury. Současný stav však je jednoznačně protiústavní a měl by být změněn."
Ústavní soud si je vědom principu vázanosti senátu právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění). Za okolností daného případu však dospěl k závěru, že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.
Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. V každém případě by však soud, nevyhoví-li vznesenému a konkretizovanému požadavku být osobně slyšen, měl v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Stěžovatel ve své stížnosti ze dne 23. 6. 2004 proti usnesení státního zástupce ze dne 22. 6. 2004 o ponechání ve vazbě především namítl, že před vydáním usnesení nebyl vyslechnut, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Dále tvrdil, že vazební důvod uvedený v §67 písm. c) tr.ř. neexistuje, neboť v České republice nebyl nikdy soudně trestán, má obstaranou práci a stávající výkon vazby se pro něj stal dostatečným odstrašujícím momentem pro to, aby se již žádné trestné činnosti nedopouštěl. Stěžovatel tedy dle přesvědčení Ústavního soudu neuvedl jakékoliv konkrétní námitky, jež by naznačovaly, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení; již proto se nemůže svého práva být osobně slyšen důvodně domáhat ani v rámci podané ústavní stížnosti. Takové námitky ostatně stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti. Jinými slovy řečeno, stěžovatel ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní, skutečnosti. Právě to však je klíčové pro posouzení opodstatněnosti podaného návrhu.
Stěžovatel mylně interpretuje jím citovaný nález Ústavního soudu; jak již Ústavní soud judikoval (v dosud nepublikovaném) usnesení I. ÚS 515/04, nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna; ve věci I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od nyní posuzovaného případu, nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního řízení při slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno zvrátil.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že mu nebyl předložen k nahlédnutí spisový materiál před rozhodováním státního zástupce a nedána tak základní možnost k vznesení argumentů proti důvodům vazby, Ústavní soud poukazuje na skutečnosti uvedené ve vyjádření Okresního státního zastupitelství Most, tedy že podle §65 odst. 1 tr.ř. mohou obviněný a jeho obhájce nahlížet do spisů. Obviněný ani obhájce o toto nepožádali, toto právo jim ani nebylo odepřeno ve smyslu §65 odst. 2 tr. řádu. Proto se nemůže účinně tohoto práva domáhat až v řízení o ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu