ECLI:CZ:US:1998:4.US.267.98
sp. zn. IV. ÚS 267/98
Usnesení
IV. ÚS 267/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.N., zastoupené JUDr. M.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, čj. 38 Ca 102/97-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 10. 2. 1997, čj. RPÚ/Rn/4867/97-72/9, stěžovatelka uvádí, že v restitučním řízení před soudem a správním orgánem nebyla poskytnuta jejím právům dostatečná ochrana způsobem, jaký zaručuje Ústava ČR a Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jejího názoru je závěr o tom, že není vlastnicí, v rozhodnutí blíže určených, nemovitostí, konfiskovaných původnímu vlastníku na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nesprávný jednak v hodnocení postavení stěžovatelky
2 IV. ÚS 267/98
jako oprávněné osoby, jednak v hodnocení časového okamžiku přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát. Na základě archivních dokladů stěžovatelka dovozuje, že odnětí majetku původnímu vlastníku bylo aktem politické perzekuce. K.N. se sice přihlásil k německé národnosti, avšak učinil tak pod tlakem tehdejších okolností, aby chránil rodinu před hrozícím vystěhováním nebo koncentračním táborem. Již dne 9. 11. 1945 požádal o zachování československého státního občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a pokud by na něho mělo být pohlíženo jako na Němce, požádal rovněž o výjimku z konfiskace. Jeho žádosti však nebylo vyhověno a vzhledem k tomu, že se tak stalo až v dubnu 1948, dovozuje stěžovatelka, že výsledek odpovídal již tehdejšímu revolučnímu výkladu práva. V této souvislosti se poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž "v restitučních řízeních sice nelze tehdejší rozhodnutí rušit, ale je možné posoudit jejich obsah s ohledem na eventuální naplnění znaků některých z jmenovitě uvedených restitučních titulů, konkrétně v režimu zákona o půdě podle §6 odst. 1 ". Podle stěžovatelky je tedy její případ nutno posoudit s ohledem na ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., neboť odejmutí majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., bylo bezdůvodné, a pokud městský soud zaujal jiné stanovisko, nezákonně tak zúžil rozsah platnosti zákona č. 229/1991 Sb. Jeho rozhodnutí tak neodpovídá čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny, a proto stěžovatelka žádá, aby bylo Ústavním soudem zrušeno.
Ze spisu O.Ú., okresního pozemkového úřadu, sp. zn. RPÚ/Rn/4867/97-72/9, a ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 102/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila dne 17. 12. 1992 u okresního pozemkového úřadu nárok na vydání označených nemovitostí, pozemkový úřad však rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., že tato není jejich vlastníkem. Vzhledem k tomu, že majetek byl K.N. konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., byla věc posuzována z hlediska splnění podmínek stanovených v zákoně č. 243/1992 Sb. Okresní pozemkový úřad na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že podmínky stanovené tímto zákonem nebyly splněny, neboť nebylo prokázáno, že by původní vlastník nabyl zpět československé státní občanství, proto ani stěžovatelka jako jeho dcera nemá postavení oprávněné osoby. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, ve kterém namítla, že provedené důkazy nebyly posuzovány v jejich osobní, časové a místní souvislosti, zejména nebylo vzato v úvahu, že K.N. neměl s ohledem na umístění svého zemědělského majetku na území bývalých S. jinou možnost než se přihlásit k německé národnosti, nikdy se však za Němce nepovažoval.
3 IV. ÚS 267/98
Svědčí o tom i skutečnost, že na svém panství uschoval zavazadla manželky důstojníka, který se pokusil spáchat atentát na H. O konfiskaci majetku bylo rozhodnuto vyhláškou ONV ze dne 16. 11. 1945, avšak z archivních podkladů vyplývá, že při rozhodování o vynětí z konfiskace si ani Ministerstvo zemědělství nebylo jisto, zda konfiskace proběhla v souladu s právem či nikoliv. K nezákonnému postupu došlo podle stěžovatelky i v řízení o zachování československého státního občanství, kdy v důsledku liknavosti tehdejších úřadů a již za změněné společenskopolitické situace nemohl mít K.N. naději na objektivní posouzení svého chování v době zvýšeného ohrožení republiky. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že teprve v roce 1964 došlo ke změně zápisu v zemských deskách rozhodnutím o přídělu, takže lze dovodit, že k přechodu vlastnictví na stát došlo v roce 1964 postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., a že je tedy oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Městský soud v Praze argumentům stěžovatelky nepřisvědčil a rozhodnutí pozemkového úřadu napadeným rozhodnutím potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku dospěl soud k závěru, že použití zákona č. 229/1991 Sb., nepřichází v úvahu, neboť ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Z šetření ohledně státního občanství původního vlastníka vyplynulo, že K.N. byl považován za osobu národnosti německé ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., neboť ve sčítacím archu pro sčítání lidu na území bývalé tzv. sudetské župy ze dne 17. 5. 1939 měl zapsanou národnost německou a státní příslušnost k Německé říši. Podle sdělení státního archivu nebyly zjištěny žádné doklady o znovunabytí státního občanství jmenovaného, přestože tento se vydání osvědčení o zachování československého státního občanství domáhal. Městský soud v Praze tuto otázku uzavřel konstatováním, že pro posouzení restitučního nároku bylo rozhodné zjištění, že původní vlastník nenabyl zpět československé státní občanství. Podle archivních dokladů je zřejmé, že původní vlastník navíc splňoval i druhou podmínku stanovenou v §2 odst. 1 dekretu č.
12/1945 Sb., když sám uvedl, že byl členem N. a N., přičemž nejsou žádné doklady, které by prokazovaly, že tak učinil pod nátlakem.. Městský soud tedy potvrdil správnost postupu pozemkového úřadu, který posuzoval předmětnou věc podle zákona č. 243/1992 Sb.
a nikoliv podle zákona č. 229/1991 Sb., a to i s pohledu časového momentu přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát.
Ústavní soud je do rozhodovací činnosti obecných soudů oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody
4 IV. ÚS 267/98
chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tvrzení stěžovatelky o dotčení jejích ústavně chráněných práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek a řízení mu předcházející.
Jak Ústavní soud již několikrát uvedl ve svých nálezech, vedle vlastních ex lege účinků dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je ve vztahu ke ztrátě vlastnictví pro účely stanovení okamžiku dovršení majetkové křivdy podle, v současně době platných, předpisů o majetkové restituci třeba přihlédnout i k období, kdy bylo rozhodována v rámci správního řízení před správními orgány. V dnes vedených restitučních řízeních sice nelze daná rozhodnutí rušit, je však možno posoudit jejich obsah s ohledem na eventuální naplnění znaků ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Z podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že pozemkový úřad i městský soud věnovaly dostatečnou pozornost zjištění, zda v rámci správních řízení, vedených již v rozhodném období, případně nedošlo ke zneužití citovaného dekretu. Konfiskace majetku se opírala o skutečnost, že původní vlastník majetku byl považován za Němce, neboť se přihlásil při sčítání lidu v roce 1939 k německé národnosti. Tvrzení stěžovatelky o tom, že její otec se přihlásil k německé národnosti pod tlakem tehdejších okolností a že výsledek konfiskačního řízení odpovídal již tehdejšímu revolučnímu výkladu práva, není podloženo žádnými relevantními důkazy, které by byly s to vyvrátit zjištění, ke který dospěl pozemkový úřad a následně i městský soud v restitučním řízení. Naopak, i před 25. 2. 1948, kdy byla učiněna všechna zásadní konfiskační rozhodnutí, zabýval se zemský národní výbor oprávněností konfiskace a správní orgány činily v tomto směru potřebná šetření. Ze skutečnosti, že teprve v únoru 1949 Ministerstvo vnitra potvrdilo, že v případě K.N. nebyl prokázán nátlak, když se tento přihlásil k německé národnosti a naopak bylo zjištěno jeho členství v N. a N. (což bylo mimo jiné konstatováno již v září 1947 Ministerstvem zemědělství a odsouhlaseno Ministerstvem vnitra v lednu 1948), nelze podle názoru ústavního soudu nijak dovodit stěžovatelčino tvrzení o "revolučním výkladu práva" a o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů rozhodujících v předmětné restituční věci evidentně nic, co by nasvědčovalo opodstatněnosti tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně garantovaných práv, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
5 IV. ÚS 267/98
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu