ECLI:CZ:US:2022:4.US.2707.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2707/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Metrostav Infrastructure, a.s., sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2021 č. j. 5 To 7/2020-24134 a proti jinému zásahu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích v řízení vedeném pod sp. zn. 62 T 5/2018 a proti jinému zásahu Vrchního soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 2 To 127/2020 za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se spolu s návrhem na přednostní projednání, na vydání předběžného opatření a na odklad vykonatelnosti odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a zároveň zákazu Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 62 T 5/2018 pokračoval se stěžovatelkou jako obžalovanou. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a aby předběžným opatřením zakázal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích, aby v tomto řízení pokračoval se stěžovatelkou jako obžalovanou. Napadeným usnesením a postupem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích má být dle stěžovatelky zasaženo do jejích práv garantovaných čl. 4 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva"). Z obdobných důvodů stěžovatelka žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti coby naléhavé.
2. Svou původní ústavní stížnost stěžovatelka dodatečně rozšířila i proti jinému zásahu Vrchního soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 2 To 127/2020, navazujícím na řízení vedené před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016. Má jím být zasaženo do práv stěžovatelky garantovaných čl. 4 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. V této souvislosti žádá Ústavní soud o vydání předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno, aby Vrchní soud v Praze pokračoval v tomto řízení za účasti stěžovatelky jako obžalované.
3. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích byla řada fyzických osob uznána vinnými přečinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea druhá trestního zákoníku. Někteří obžalovaní byli zproštěni obžaloby pro vymezené skutky, patřila mezi ně i obchodní společnost Metrostav, a. s. Někteří obžalovaní včetně obžalované společnosti Metrostav, a.s., a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podali proti tomuto rozsudku odvolání.
4. V době, kdy byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze (dále také "vrchní soud"), intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze předložil vyjádření vztahující se k obžalované společnosti Metrostav, a.s., v němž uvedl, že v mezičase došlo k vytvoření právního nástupce, Metrostav Instrastructure, a.s. S touto společností by nadále mělo být rovněž nakládáno jako s obžalovanou.
5. Vrchní soud zrušil napadeným usnesením rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ve vztahu k vyjmenovaným obžalovaným včetně obchodní společnosti Metrostav, a.s., a stěžovatelky a věc vrátil soudu prvního stupně. Značná část rozhodnutí (body 64-95) se věnuje procesnímu nástupnictví v souvislosti s přechodem trestní odpovědnosti právnické osoby. Vrchní soud předesílá, že zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále také "TOPO"), neobsahuje pravidla, která by upravovala, jak má postupovat orgán činný v trestním řízení rozhodující v dané procesní fázi, pokud dojde k přechodu trestní odpovědnosti na další subjekt až po zahájení trestního stíhání. S odkazem na §10 TOPO dovozuje, že trestní odpovědnost přechází na všechny právní nástupce právnické osoby bez ohledu na zavinění právního nástupce. Osoby rozhodující o sukcesi právnické osoby si byly trestního stíhání vědomy, a je tedy třeba zkoumat, zda bylo jejich motivací pomoci společnosti Metrostav, a.s., vyhnout se důsledkům trestního stíhání. Z důvodu procesní opatrnosti proto vrchní soud zaslal stěžovatelce napadený rozsudek a vyrozumění o konání veřejného zasedání. Vzhledem k tomu, že po úplném seznámení se se spisovým materiálem došlo k převedení jednání do neveřejného zasedání, nebylo k otázce možného přechodu trestní odpovědnosti provést dokazování. Posoudit dosah převodu závodu z hlediska přechodu trestní odpovědnosti bude proto na soudu prvního stupně v dalším řízení. Pokud dospěje ke kladnému závěru, což vrchní soud nepředjímá, není zapotřebí formální rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se domnívá, že nastíněný právní problém nebyl doposud judikován a v TOPO je mezera, kterou lze zaplnit pouze soudcovským právem. Stěžovatelka rekapituluje, že vrchní soud neučinil žádný procesní úkon, jímž by se měla stát obžalovanou, kromě jejího předvolání k veřejnému zasedání. TOPO neobsahuje pravidla upravující postup při přechodu trestní odpovědnosti na další subjekt až po zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka si proto připadá stíhána bez zákonného podkladu a procesního rozhodnutí, čímž je porušen čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle judikatury Ústavního soudu platí zásada nullus processus criminalis sine lege, trestně stíhat lze kteroukoli osobou pouze způsobem, který stanoví trestní řád [(nález sp. zn. III. ÚS 487/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 180/51 SbNU 227)]. Tím, že byla stěžovatelka přibrána jako obžalovaná ve fázi odvolacího řízení, byla připravena o možnost vyjádřit se bezprostředně k již provedeným důkazům, nebyl jasně ani vymezen skutek, pro který má být souzena, nebyla jí dána (usnesením o zahájení trestního stíhání) možnost podat proti procesnímu rozhodnutí opravný prostředek, nemohla uplatnit právo na obhajobu, porušena byla dvojinstančnost řízení, to vše v rozporu s čl. 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny.
7. V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy, neboť náležitý procesní postup ve vztahu k hmotněprávnímu nástupci není v zákoně upraven, věc není judikována a může se dotknout i řady dalších právnických osob. Proto stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Dne 25. 3. 2022 zaslala stěžovatelka rozšíření ústavní stížnosti. V souvislosti s řízením vedeným před Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích požádala o vydání předběžného opatření dle §80 zákona o Ústavním soudu, jímž se zakazuje, aby tento soud v řízení vedeném pod sp. zn. 62 T 5/2018 pokračoval jednat se stěžovatelkou jako obžalovanou. Zároveň stěžovatelka rozšířila původní ústavní stížnost i o námitky vůči jinému zásahu vrchního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 2 To 127/20, navazujícím na řízení vedené před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016. I k této věci navrhla vydání předběžného opatření, jímž se zakazuje, aby vrchní soud pokračoval v řízení se stěžovatelkou jako obžalovanou.
III.
Vyjádření účastníků řízení
9. Soudkyně zpravodajka podle §42 odst. 4 zákon o Ústavním soudu, zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.
10. Vrchní soud odkázal na napadené usnesení. K přechodu trestní odpovědnosti dochází samotným vznikem právní skutečnosti, jejímž je následkem, formální rozhodnutí zákon nepředpokládá. Právní nástupce vstupuje do práv a povinností svého předchůdce, který měl do té doby možnost v plné míře uplatňovat svá práva, včetně práva na obhajobu. Proto není zapotřebí opakovat do té doby provedené úkony trestního řízení.
11. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shrnul průběh řízení a vysvětlil, že ve vztahu k obžalované společnosti Metrostav, a.s., a stěžovatelky se nejedná o přeměnu právnické osoby ve smyslu §32 odst. 1 TOPO, a to zejména s ohledem na vyžádané a zajištěné výpisy z obchodního rejstříku těchto společností. Je pravděpodobné, že u stěžovatelky ve vztahu ke společnosti Metrostav, a.s., se jedná o singulární sukcesi, jde tedy o právního nástupce dle §10 odst. 1 TOPO. Na podporu tohoto závěru lze připomenout i vyjádření intervenujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, dle něhož na zmíněnou sukcesi odkazuje stěžovatelka i při obchodních transakcích, které se snaží uzavírat.
12. Vrchní státní zastupitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení poukazuje na skutečnost, že společnost Metrostav, a.s., které hrozilo ve vícero trestních řízeních uložení trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, převedla na stěžovatelku ty podnikatelské činnosti, které by tímto zákazem byly nejvíce dotčeny. Zvolila takový způsob, aby stěžovatelka mohla v rámci zadávacích řízení plynule navázat na činnost společnosti Metrostav, a.s. Procesní nástupnictví ve výše popsaném smyslu je jedinou možností, jak procesně vyřešit přechod trestní odpovědnosti v situaci, kdy proti dané právnické osobě již bylo zahájeno trestní řízení. Tomu odpovídá judikatura Ústavního soudu (usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 840/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) i Evropského soudu pro lidská práva (Carrefour France proti Francii, rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 1. 10. 2019, stížnost č. 37858/14). Stěžovatelka na svých právech zkrácena nebyla, neboť výkon těchto práv byl umožněn jejímu právnímu předchůdci. Tím, že se rozhodla do jeho pozice vstoupit, akceptovala stav řízení a dosavadní výkon obhajoby ze strany svého předchůdce.
13. Stěžovatelka ve své replice polemizuje s tvrzením, že se mohlo jednat o singulární sukcesi, a mohla tak představovat právního nástupce ve smyslu §10 odst. 1 TOPO. Takovýto závěr je ojedinělý a v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 840/2014. V praxi by vedl k situacím, kdy běžný převod majetku trestně stíhanou právnickou osobou by znamenal i přechod její trestní odpovědnosti na nabyvatele tohoto majetku, což by vedlo k paralyzaci dané právnické osoby. Ustanovení §10 odst. 1 TOPO nelze použít jako zákonný podklad pro procesní "vtažení" právního nástupce do běžícího trestního řízení, neodpovídá tomu výklad systematický, textuální, ani historický. Ani civilní řízení nezná v případech singulární sukcese automatickou procesní sukcesi. Poukaz vedlejšího účastníka řízení na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále také "ESLP") považuje stěžovatelka za nepřiléhavý. ESLP se jednak v této věci zabýval přípustností přechodu trestní odpovědnosti jako hmotněprávního institutu na právního nástupce, aniž by se vyjadřoval k procesní stránce věci. Šlo také o univerzální sukcesi spojenou se zánikem právního předchůdce bez likvidace, což odlišuje tento případ od věci řešené ústavní stížností. Dle stěžovatelky nic nebrání tomu, aby se trestní odpovědnost právního předchůdce i právního nástupce posuzovaly obdobně jako v případě spolupachatelství. Řešením by byla také zákonná úprava požadující, aby bylo orgány činnými v trestním řízení vydáno usnesení, jímž by bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví s možností právního nástupce napadnout takové rozhodnutí stížností.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je předčasná, tudíž není přípustná.
15. Stěžovatelce lze přisvědčit, že v napadeném usnesení vrchního soudu je označena jako osoba obžalovaná, byť vůči ní nebyl učiněn žádný procesní úkon, jímž by se měla formálně stát obžalovanou. Vrchní soud si je tohoto nesouladu vědom a na deseti stranách napadeného usnesení daný postup podrobně vysvětluje v kontextu účinků procesního nástupnictví stěžovatelky, vyplývajících z převodu části obchodního závodu obžalované obchodní společnosti Metrostav, a.s, na stěžovatelku. Z důvodu nutnosti doplnění dokazování k přechodu trestní odpovědnosti ponechává vrchní soud vyřešení této otázky s konečnou platností na soudu prvního stupně. Připouští tedy, že rozsah procesního nástupnictví stěžovatelky nemusí nakonec svědčit pro pokračování v trestním řízení vůči ní. Současně ale předkládá argumenty odůvodňující označení stěžovatelky jako obžalované.
16. Za této situace je především na obecných soudech, aby důsledně posoudily rozsah procesního nástupnictví stěžovatelky a podle toho s ní nadále jednaly. Ve fázi hlavního líčení je k tomu soud prvního stupně lépe vybavený než Ústavní soud. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy).
Ústavní stížnost plní roli subsidiárního prostředku ochrany základních práv a svobod, zatímco těžištěm celého trestního řízení je hlavní líčení, v němž vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění práv v celé jejich šíři [srov. nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2194/18 (N 178/96 SbNU 250)].
17. Odmítnutí ústavní stížnosti pro její předčasnost nezasahuje stěžovatelce do jejího práva na přístup k soudu, protože nebude-li spokojena s výsledkem trestního řízení, bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky tohoto řízení (usnesení ze dne 21. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 143/22).
18. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu či žádost o vydání předběžného opatření směřujícího proti postupu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích v řízení vedeném proti stěžovatelce sdílí osud ústavní stížnosti. Jejich projednání by v této fázi rovněž šlo proti smyslu subsidiarity ústavní stížnosti, která se uplatňuje i při námitkách proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (usnesení ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15).
19. Pro nepřípustnost odmítl Ústavní soud i návrhy obsažené v rozšíření původní ústavní stížnosti. Jednak i na tuto část dopadá závěr o předčasnosti návrhů. Především se však Ústavní soud už ústavní stížností stejné stěžovatelky mířící proti zásahu do jejích práv postupem vrchního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 2 To 127/20 už jednou zabýval v usnesení ze dne 24. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 118/22. Tento návrh odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť před jeho podáním navrhovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně práv přiznává. Postupem spočívajícím v doplnění jiné ústavní stížnosti o námitky, které už jednou byly Ústavním soudem posouzeny, nelze obcházet skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu je konečné a nelze se vůči němu na vnitrostátní úrovni odvolat.
20. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť důvod k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu neshledal, a to se stejným odůvodněním jako u nevyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
V.
Závěry
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost včetně návrhů na vydání předběžného opatření a na odklad vykonatelnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2022
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka