ECLI:CZ:US:2018:4.US.272.18.1
sp. zn. IV. ÚS 272/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. října 2017 č. j. 40 Co 412/2017-53, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, 1) obchodní korporace Bohemia Faktoring, s. r. o., sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, a 2) Ludmily Oulehlové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 10. 7. 2017 č. j. 51 Nc 5535/2009-28 Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavil exekuci vedenou (jako oprávněnou) vedlejší účastnicí 1) proti vedlejší účastnici 2) (jako povinné) pro pohledávku ve výši 22 053 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl, že stěžovatel (jako soudní exekutor) nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku II, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se přitom s jeho názorem, že bylo-li důvodem zastavení exekuce, že podkladový rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k tomu neměl pravomoc, protože příslušná rozhodčí smlouva byla neplatná, pak toto zastavení nezavinila ani povinná, a ani oprávněná, neboť ta nemohla změnu judikatury Nejvyššího soudu týkající se otázky (ne)platnosti rozhodčích smluv předvídat; z tohoto důvodu soudní exekutor (stěžovatel) nemá vůči účastníkům řízení právo na náhradu nákladů exekuce.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že postup krajského soudu je v rozporu s kogentním ustanovením §3 odst. 1 exekučního řádu, jež zabezpečuje nezávislost soudního exekutora jakožto základního předpokladu jeho nestrannosti. Z toho vycházel i Ústavní soud, když ve svých rozhodnutích uvedl, že náhrada nákladů soudního exekutora musí být zajištěna. K argumentu krajského soudu, že není protiústavní, nebudou-li uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, neboť riziko, které nese, je kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením, stěžovatel upozornil, že si je tohoto rizika vědom, ale že zde nejde o situaci, kdy jeho zákonné nároky nebudou uspokojeny např. z důvodu nemajetnosti povinného, ale o případ, kdy mu byl nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce zcela odepřen. Převážná část judikátů Ústavního soudu, které krajský soud citoval, se týkala situace, kdy povinnost k náhradě nákladů exekuce při jejím zastavení pro bezvýslednost byla uložena povinnému, a nikoliv oprávněnému, jak soudní exekutor požadoval.
5. Dále stěžovatel zdůraznil, že postavení soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti je rovnocenné s postavením soudu při výkonu rozhodnutí, přičemž soudy mají bez ohledu na výsledek vykonávacího řízení náhradu nákladů zajištěnou v důsledku zákonné povinnosti oprávněného uhradit soudní poplatek. Po soudním exekutorovi nelze spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů exekuce nesl sám, jinak dojde (v důsledku zmenšení majetku) k neoprávněnému zásahu do jeho vlastnického práva.
6. Porušení práva na řádný proces pak stěžovatel - s poukazem na povinnost obecných soudů své rozhodnutí náležitě odůvodnit - vyvodil z toho, že sice oprávněný nemůže v okamžiku podání návrhu na exekuci předvídat vývoj judikatury, jak uvedl krajský soud, musí minimálně počítat s tím, že jeho návrh bude z nějakého důvodu neúspěšný, přičemž nelze vyloučit ani změnu judikatury, zejména pro oblast rozhodčího řízení. Oprávněná, resp. její právní předchůdkyně, má na rozdíl od něho, který je profesionálem v oblasti exekucí, s rozhodčími doložkami velkou zkušenost, protože je používá pro řešení svých četných sporů s dlužníky. Krajský soud dle stěžovatele nepřihlédl ani k tomu, že povinná nezpochybnila, že nesplnila svůj dluh vůči oprávněné, a tudíž svým prý protiprávním chováním vyvolala jak rozhodčí, tak následně exekuční řízení. Nelze tak jednoznačně dovodit neexistenci zavinění na straně oprávněné, ani povinné. Krajský soud se dále v odůvodnění svého usnesení nevypořádal s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2396/13 (N 53/73 SbNU 69).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Obsahově prakticky totožnou ústavní stížností téhož stěžovatele, jež byla zaevidována pod sp. zn. IV. ÚS 273/18, se Ústavní soud již zabýval, přičemž v prvé řadě shledal, že s ohledem na výši náhrady nákladů exekuce, kterou stěžovatel v soudním řízení uplatňoval (tj. 28 323,60 Kč) a o kterou měl být zkrácen, jde o tzv. bagatelní věc, a tudíž napadené rozhodnutí není s to způsobit porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod, současně - s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17 a ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3639/17 (viz i usnesení ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1722/17), jimiž byly odmítnuty obdobné stěžovatelovy ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, konstatoval, že v rozhodnutí krajského soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí, že soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku a že nedošlo ani k porušení namítaného práva vlastnit majetek. Vzhledem k tomu danou ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou a usnesením ze dne 20. 3. 2018 ji odmítl.
11. Jde-li o nyní posuzovanou věc, kde náhrada nákladů exekuce měla dle stěžovatele činit 16 637,50 Kč, Ústavní neshledal žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů odchýlit. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu