ECLI:CZ:US:2014:3.US.2396.13.1
sp. zn. III. ÚS 2396/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 3. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 2396/13 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Natálie Nataši Dančevové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. prosince 2012 č. j. 68 Nc 14/2009-144 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013 č. j. 58 Co 127/2013-171, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Mgr. MUDr. Radana Kuči, soudního exekutora, se sídlem Exekutorský úřad Olomouc, Dvořákova 222/32, a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747/5, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. prosince 2012 č. j. 68 Nc 14/2009-144 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013 č. j. 58 Co 127/2013-171 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. prosince 2012 č. j. 68 Nc 14/2009-144 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013 č. j. 58 Co 127/2013-171 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí a zásahu
1. Ústavní stížností ze dne 2. 8. 2013 (podanou k poštovní přepravě dne 5. 8. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv a svobod, zejména na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V exekučním řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako povinná, jí napadeným usnesením uložil obvodní soud zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi ve výši 7 800 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předchozím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (ze dne 2. 4. 2012 č. j. 68 Nc 14/2009-102) byla exekuce zastavena (viz blíže sub 4) a naopak oprávněné (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) bylo uloženo hradit náklady povinné, tedy stěžovatelce. Usnesením odvolacího soudu (ze dne 6. 9. 2012 č. j. 58 Co 341/2012-123) byl však nákladový výrok změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ohledně nákladů exekuce bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449), podle něhož povinnost k náhradě nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro následně zjištěné nedostatky exekučního titulu svědčí povinnému. Soud prvního stupně pak v napadeném usnesení vycházel z toho, že soudní exekutor předložil vyčíslení nákladů exekuce, doložil, že odeslal 16 součinnostních dotazů finančním úřadům, prověřil důchod a zaměstnání povinné, existenci vlastnictví nemovitosti apod.
3. Odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen "exekuční řád"), dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil, a odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 (blíže sub 17), přičemž neshledal důvod se od jeho závěrů odchýlit. Oprávněné bylo v nalézacím řízení doručeno usnesení o ustanovení opatrovníka povinné z důvodu jejího neznámého pobytu, oprávněná tak byla informována o ustanovení opatrovníka povinné, nařízeného jednání se nezúčastnila. Podle názoru odvolacího soudu nelze klást oprávněné tyto okolnosti k tíži, když žádná součinnost ke zjištění místa pobytu povinné od ní nebyla vyžadována. Nelze po účastníku spravedlivě požadovat, aby ze své vůle zjišťoval a ověřoval skutečnosti, z nichž soud v řízení vycházel. Nelze mu tak klást k tíži ani skutečnost, že neuvedl místo pojištění (viz k tomu sub 4), pokud to po něm nebylo požadováno. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by oprávněná v téže době s povinnou komunikovala, tedy že by jí byla tehdejší kontaktní adresa povinné známa. Pokud povinná poukazovala na komunikaci s oprávněnou, kterou připojila k návrhu na odklad exekuce, jednalo se o korespondenci z roku 2004, nalézací řízení přitom bylo zahájeno až 30. 3. 2007. Odvolací soud tak setrval na svém stanovisku, že v daném případě je třeba úhradu nákladů exekuce uložit povinné v souladu s judikaturou Ústavního soudu k této problematice. Vycházel přitom z toho, že v době nařízení exekuce vykonatelný exekuční titul existoval a povinná měla na základě tohoto titulu svou platební povinnost stanovenou tímto titulem splnit, třebaže byl posléze tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinila dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími. Povinná má však v takovém případě možnost domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Odvolací soud dále uvedl, že soudní exekutor ve smyslu §47 exekučního řádu přistupuje k provádění exekuce ihned poté, co mu je doručeno usnesení o nařízení exekuce, jeho právní moci nevyčkává. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně zjistil, že soudní exekutor exekuční činnost v dané věci již vykonával, požádal o součinnost různé úřady a banky za účelem zjištění majetku povinné, doručoval řadu písemností.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle §79 o. s. ř. v tehdy platném znění se nalézací řízení zahajuje na návrh. V něm je žalobce povinen označit bydliště účastníků a ve věcech vyplývajících z obchodně závazkových vztahů mimo jiné další údaje potřebné k identifikaci účastníků. Oprávněná v nalézacím řízení označila stěžovatelčinu adresu jako účastníka řízení vadně. Tato adresa je a byla veřejně přístupná v živnostenském rejstříku a je stejná jako její minulé i současné místo podnikání. Oprávněná jako tehdejší žalobkyně taktéž neuvedla stěžovatelčinu korespondenční adresu, kterou před žalobou běžně používala, a tato je taktéž uvedena v živnostenském rejstříku jako místo provozovny, a dokonce to bylo právě místo, které bylo pojištěno. Soud měl napravit pochybení oprávněné - tehdejší žalobkyně, což neučinil. Nicméně je možno konstatovat spoluzavinění oprávněné (tehdy žalobkyně) na procesním výsledku. Stěžovatelka se ptá, proč má nést náklady soudního exekutora ona, která neporušila nic, a nikoli oprávněná, která porušila toho tolik. Proto podle stěžovatelky nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 - který totiž vychází z neexistence zanedbání náležité opatrnosti oprávněnou - na její případ nedopadá. Náhrada nákladů exekutora proto měla být uložena oprávněné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud se na nedostatcích exekučního titulu (exekuční titul byl později zrušen) nijak nepodílela, pak neexistuje racionální důvod, proč by měla platit náklady exekutora.
III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
5. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že respektoval právní názor odvolacího soudu, a proto uložil povinné uhradit soudnímu exekutorovi náklady řízení. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že výtky stěžovatelky směřují zejména do nesprávného právního posouzení věci, v čemž nelze spatřovat porušení jejího práva na spravedlivý proces. Zároveň poukázal na "charakter tohoto stadia civilního řízení a náležitosti řízení exekučních".
6. Vedlejší účastníci (oprávněná a soudní exekutor) se k ústavní stížnosti nevyjádřili, aniž se svého postavení výslovně vzdali.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
9. Ústavněprávní rovina nynější věci se podává již z dosavadní nálezové judikatury, která řešila v principu otázky podobné - kterému subjektu lze spravedlivě uložit povinnost hradit náklady exekučního řízení [srov. např. nálezy ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (viz výše), ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1226/08 (N 170/51 SbNU 85), ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375), ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 395/07 (N 146/53 SbNU 787), všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz].
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že náhrada nákladů exekutora měla být uložena oprávněné, neboť v nalézacím řízení opakovaně pochybila. Jednak oprávněná uvedla mylně adresu (jako místo podnikání), jednak tehdy neuvedla stěžovatelčinu korespondenční adresu, kterou před žalobou běžně používala a která se navíc kryla s pojištěným místem pro podnikání.
11. Těmto námitkám však Ústavní soud přisvědčit nemohl s ohledem na obsah jím vyžádaného soudního spisu. Stěžovatelka argumentuje tím, že adresa B. byla a je veřejně přístupná v živnostenském rejstříku a že je stejná jako její minulé i současné místo podnikání, pročež oprávněná uvedla adresu stěžovatelky v žalobě podle ní vadně. Oprávněná podala v nalézacím řízení žalobu k soudu dne 30. 3. 2007, přičemž ve spise je založen výpis právě z veřejné části živnostenského rejstříku ze dne 19. 4. 2007, kde je naopak zapsána jako místo podnikání ta adresa, kterou oprávněná v žalobě uvedla (A. - č. l. 5). Adresa oprávněnou uvedená v žalobě rovněž odpovídala sídlu povinné (a současně adrese pro písemný styk) uvedenému v pojistné smlouvě, od níž se žaloba odvíjela (tuto smlouvu oprávněná k žalobě přiložila).
12. Nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, podle níž měla oprávněná pochybit, pokud (v nalézacím řízení) neuvedla kontaktní adresu stěžovatelky. Ústavní soud si nemohl ve spisovém podkladu nevšimnout, že oprávněná kontaktní adresu stěžovatelky v nalézacím řízení ve skutečnosti uvedla - byť nikoli přímo v žalobě - neboť kontaktní adresa byla uvedena v přílohách k žalobě (srov. dopisy přiložené k žalobě). Ostatně sama stěžovatelka například v návrhu na obnovu řízení argumentuje, že tato adresa "byla součástí procesního spisu - uvedena na listině (,Ukončení pojistné smlouvy' ze dne 30. 4. 2004) předložené žalobcem ..." (č. l. 40); v ústavní stížnosti však tento kontext stěžovatelka nechává stranou. Nadto lze poukázat na napadené usnesení městského soudu, podle něhož "z obsahu spisu nelze dovodit, že by oprávněný v téže době s povinnou komunikoval, tedy že by mu byla tehdejší kontaktní adresa povinné známa. Pokud povinná poukazovala na komunikaci s oprávněným, kterou připojila k návrhu na odklad exekuce, jednalo se o korespondenci z roku 2004, nalézací řízení přitom bylo zahájeno až 30. 3. 2007". Z uvedeného plyne, že s výše uvedenými vývody stěžovatelky se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Oprávněná v nalézacím řízení ani v exekučním řízení (zejména navržením exekuce) nepochybila, nelze jí vytýkat nedostatek náležité opatrnosti, zastavení exekuce nezavinila, což však neznačí automaticky, že zavinění musí být připsáno stěžovatelce jako povinné.
13. Zde je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je vázán v řízení o ústavní stížnosti, jinak ovládaném zásadou dispozitivnosti, petitem návrhu, nikoli však jeho odůvodněním. I když proto v daném případě plně neobstojí argumentace stěžovatelky, kterou chtěla podpořit své obecné námitky nespravedlivého a neudržitelného výsledku soudního řízení, nebrání to Ústavnímu soudu v tom, aby takový výsledek posoudil i z dalších hledisek zejména v situaci, kdy to má význam pro upřesnění závěrů jeho stávající "exekuční" judikatury.
14. Ke zrušení nalézacího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 12. 2007 č. j. 12 C 227/2007-27 došlo v důsledku pochybení soudu (ustanovil opatrovníka stěžovatelce, aniž by řádně zkoumal její dosažitelnost na jiných adresách než přímo v žalobě uvedených, přitom obecně dostupných). Proto po oprávněné nelze spravedlivě požadovat, aby důsledky pochybení soudu šly k její tíži v tom smyslu, že by jí byla uložena povinnost platit náklady exekuce. Potud se názory stěžovatelky a Ústavního soudu rozcházejí.
15. Ústavní soud však nemohl přijmout ani možný opačný vývod, neboť ani po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby uvedené důsledky zastavení exekuce (tj. její vzniklé náklady) šly k tíži právě jí, když její zastavení rovněž nezavinila. Toho si byl dobře vědom i sám Městský soud v Praze. V předchozím kasačním usnesení (ze dne 6. 9. 2012 č. j. 58 Co 341/2012-123) - toliko však ve vztahu k otázce náhrady nákladů exekučního řízení mezi oprávněnou a povinnou - totiž cituje nálezy Ústavního soudu vztahující se právě na situaci, kdy podle slov městského soudu zavinění zastavení exekuce (pro nedostatky exekučního titulu) nelze shledat na straně žádného z účastníků.
16. Z napadených usnesení tudíž nevyplývá racionálně obhajitelný důvod, proč náklady exekuce byly připsány právě k tíži stěžovatelky, když stejně bylo možno bez chybějícího podkladu přiřknout jejich úhradu oprávněné, která je se stěžovatelkou, z hlediska podílu na zastavení exekuce, ve srovnatelné situaci. Je třeba v této souvislosti připomenout platnost obecné zásady, že je to právě oprávněný, kdo za normálních okolností (viz ale sub 19) ponese odpovědnost za náklady neúspěšné exekuce.
17. Obecné soudy v projednávané věci argumentují tak, že povinnost povinné k úhradě nákladů exekuce (exekutorovi) plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10. Tomuto závěru však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Soudy vyšly z následující části citovaného nálezu: "Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09 ze dne 16. 9. 2009 (N 203/54 SbNU 519), domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup."
18. Podstatná okolnost, ze které lze usuzovat případnou relevantnost závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 na projednávanou věc, spočívá v předpokladu reálné možnosti povinného splnit právní povinnost uloženou rozsudkem soudu. V tehdejší věci byl do vydání pozdějšího kasačního nálezu Ústavního soudu stav takový, že existoval pravomocný vykonatelný titul a povinný jeho obsah znal. Přitom však neplnil povinnost z něj plynoucí "pouze" proto, že namítal vadnost rozsudku, jehož vykonatelnost ovšem nebyla Ústavním soudem odložena ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel proto před zahájením exekuce vědomě porušoval právní povinnost uloženou mu tímto rozsudkem. Popíral tak současně účel právní moci soudního rozhodnutí, čímž zasahoval nežádoucím způsobem do pravomocně zjednaného právního stavu. Tehdejší oprávněný byl naopak v legitimním očekávání, že povinný bude vůči němu plnit po právní moci takového rozsudku, když pouhý odkaz na okolnost, že byla podána ústavní stížnost (při neexistenci odkladu vykonatelnosti rozsudku ze strany Ústavního soudu), jejíž osud nebylo možno předvídat, nemohl sloužit jako důvod pro takové odepření poslušnosti. Proto Ústavní soud rozhodl, že náklady exekuce mají jít k tíži povinnému, s tím dodatkem (stejným jako v nyní napadených usneseních), že má právo domáhat se náhrady nákladů exekuce po státu z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup.
19. V nyní posuzované věci však vystupují podstatně jiné okolnosti, které - jak bylo shora uvedeno - nic nemění na zásadě, že je to zásadně oprávněný, kdo nese odpovědnost za náklady neúspěšné exekuce, nicméně vedou k potřebě zvážení dalších významných skutečností. Stěžovatelka, se kterou nebylo jednáno, která se nikterak řízení nevyhýbala a pro kterou byl ustanoven opatrovník, se totiž o existenci pravomocného vykonatelného rozsudku (kterým jí byla uložena právní povinnost k peněžitému plnění) dozvěděla teprve při doručení usnesení o nařízení exekuce (dne 3. 4. 2010, č. l. 11; rozsudek byl doručen opatrovníkovi stěžovatelky dne 7. 1. 2008 a právní moc byla vyznačena na den 23. 1. 2008). Stěžovatelka tudíž před zahájením exekuce o existenci vlastní právní povinnosti nevěděla, a proto ji ani vědomě porušit nemohla, takže pro obdobnou aplikaci nákladového výroku citovaného nálezu Ústavního soudu nelze nalézt v projednávané věci dostatečný důvod. Náhradu nákladů neúspěšné exekuce ve smyslu §89 exekučního řádu jí proto nelze bez dalšího spravedlivě uložit, a to bez ohledu na bagatelnost její výše.
20. Pro posouzení věci je dále významné to, že obecné soudy v nyní posuzované věci a priori vyloučily variantu, že by náklady exekuce šly k tíži samotnému exekutorovi, když v jeho postupu lze shledat pochybení ve smyslu požadavků na postup podle §54 exekučního řádu, zejména jeho 7. odstavce. Soudy vyložily, proč nerozhodly, že náhrada nákladů exekuce se exekutorovi nepřiznává. Ústavní soud připomíná, že soudní praxe tak v analogických situacích (až později zjištěné nedostatky exekučního titulu) mnohdy postupuje (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 č. j. 29 Co 421/2010-171 či usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2011 č. j. 22 Co 528/2010-84). Ústavní soud pak tuto praxi již shledal ústavně souladnou, když v usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl ústavní stížnost exekutora s argumentací: "Ústavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, jak tvrdí stěžovatel, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není protiústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Citované stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06 ze dne 31. 8. 2006, II. ÚS 254/06 ze dne 17. 10. 2006; dostupná na http://nalus.usoud.cz), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků." Zde se sluší v principu poukázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 1673/07 a ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 2357/07 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), která z ústavněprávních hledisek aprobovala stav nepřiznání náhrady nákladů exekutorovi vůbec, tedy ani v budoucnosti (v tehdejších věcech byla exekuce zastavena pro úmrtí povinného a zastavení dědického řízení pro nemajetnost). Nebylo-li vzhledem k okolnostem případu spravedlivé požadovat náhradu nákladů neúspěšné exekuce ve smyslu §89 exekučního řádu ani po povinné, ani po oprávněné, není nespravedlivé, ponese-li náklady exekuce exekutor, dojde-li soud v dalším řízení k závěru, že nepostupoval důsledně v intencích §54 exekučního řádu.
21. Uvedené platí o to více, když v nyní hodnoceném exekučním řízení lze shledat pochybení exekutora. Na tom nic nemění fakt, že toto pochybení exekutora nezpůsobilo zastavení exekuce; smyslem je nalézt odpověď na otázku, kterému subjektu - oprávněné, povinné či exekutorovi - má jít "nejspravedlivěji" k tíži pochybení státu (soudu) v nalézacím řízení ve smyslu povinnosti nést náklady exekuce, byť třeba "pouze" dočasně [do zaplacení náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].
22. Je třeba připomenout, že od 1. 11. 2009 se návrh na odklad exekuce podává pověřenému exekutorovi, přičemž návrhy na odklad exekuce doručené přímo soudu se neprodleně postoupí exekutorovi neformálním přípisem podle §54 odst. 1 ve spojení s §55b odst. 4 exekučního řádu (srov. též Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, komentář k §54). Podle §54 odst. 7 exekučního řádu: "Nevyhoví-li exekutor návrhu na odklad exekuce do 7 dnů, postoupí jej společně s exekučním spisem k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o něm rozhodne bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů."
23. V nynější věci byl návrh na odklad exekuce doručen exekutorovi soudem již dne 30. 4. 2010 (č. l. 26). V tomto neformálním přípise soud exekutorovi poukázal na jeho pravomoc (v souvislosti s novelou exekučního řádu) vlastním rozhodnutím exekuci odložit, či na případný "další postup", a výslovně odkázal na §54 exekučního řádu. Nicméně exekutor nepostupoval v souladu s §54 odst. 7 exekučního řádu a jeho účelem a neinformoval soud o tom, že návrhu na odklad exekuce nevyhoví. To i přesto, že exekutorovi byl dne 8. 6. 2010 doručen další návrh stěžovatelky na odklad exekuce (č. l. 37), čímž se mu povinná s návrhem na odklad exekuce připomenula. Samotný soud se tak ze své iniciativy musel exekutora dotazovat, zda již bylo rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce (srov. přípis doručený exekutorovi dne 5. 8. 2010, č. l. 67). Dokonce exekutor ani na tuto v podstatě v pořadí již druhou urgenci (viz druhý návrh stěžovatelky na odklad exekuce) nereagoval, v důsledku čehož exekuci odložil sám Obvodní soud pro Prahu 4, a to až dne 7. 9. 2010 (č. l. 69), tedy více než čtyři měsíce po doručení návrhu na odklad exekuce exekutorovi. V takovém případě nelze spravedlivě požadovat hrazení nákladů takto neúspěšné exekuce podle §89 exekučního řádu po povinné, a to bez ohledu na výši částky, kterou by jinak byla povinna zaplatit. V takovém případě nelze aplikovat závěry o bagatelním sporu.
24. Přitom smyslem krátkých lhůt stanovených pro vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce (7 dnů pro exekutora a lhůta bez zbytečného odkladu, nejpozději 15 dnů pro soud) je dosáhnout rozhodnutí o odkladu co možná nejrychleji, a tím co nejméně zasahovat do stavu nejistoty povinného ohledně dalšího provádění exekuce. Uvedené lhůty jsou dokonce blízké lhůtám pro rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření (srov. §75c odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění), čímž zákon význam rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce k rozhodování o předběžném opatření připodobňuje. Proto průtahy v rozhodování o odkladu exekuce mají mít podle zákonodárce obecně zjevně vskutku nemalý negativní dopad do sféry povinného.
25. Napadenými usneseními obecných soudů tudíž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl v plném rozsahu a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Bude nyní na obecných soudech, aby rozhodly v intencích právních názorů vyjádřených v tomto nálezu.