ECLI:CZ:US:2009:4.US.314.09.1
sp. zn. IV. ÚS 314/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 5. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 ve věci ústavní stížnosti Servisní služby, s. r. o., se sídlem Kartouzská 200/4, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008 č. j. 10 Co 883/2008-22 o nákladech exekuce.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008 č. j. 10 Co 883/2008-22 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci dle ústavní stížnosti
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 9. února 2009, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008 č. j. 10 Co 883/2008-22 o nákladech exekuce. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu "na právní jistotu".
II.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Ze spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově sp. zn. 127 Nc 2002/2006, z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno následující:
Usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 23. června 2008 č. j. 127 Nc 2002/2006-11 bylo dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. rozhodnuto o zastavení exekuce pro nemajetnost povinné. Soud zároveň uložil oprávněné, takto stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem, povinnost zaplatit pověřené soudní exekutorce na nákladech exekuce částku 7 735 Kč.
Krajský soud v Ostravě v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 31. října 2008 č. j. 10 Co 883/2008-22 v řízení o odvolání stěžovatelky výrok o nákladech exekuce soudu prvního stupně změnil tak, že s poukazem na ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, stanovil povinnému povinnost zaplatit pověřené soudní exekutorce na nákladech exekuce částku 3 570 Kč, oprávněné povinnost zaplatit pověřené soudní exekutorce na nákladech exekuce částku 4 165 Kč a povinnému pak povinnost zaplatit oprávněné na nákladech exekuce částku 8 449 Kč. V odůvodnění pak odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy novela exekučního řádu provedená zákonem č. 347/2007 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení pro ustanovení §89, je nutno aplikovat nové znění ustanovení §89 ode dne účinnosti této novely, tj. od dne 1. ledna 2008, ve všech případech rozhodování o nákladech exekuce bez ohledu na to, kdy bylo dané exekuční řízení zahájeno.
III.
Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti
Po stručné rekapitulaci věci stěžovatel namítá protiústavnost napadeného rozhodnutí krajského soudu pro jeho rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity. Vyslovuje přesvědčení, že za situace, kdy v zákoně č. 347/2007 Sb. absentují intertemporální ustanovení, nutno všechna exekuční řízení zahájená před nabytím jeho účinnosti (tj. před dnem 1. ledna 2008) posuzovat hledisky dikce §89 exekučního řádu, ve znění platném a účinném do dne 31. prosince 2007.
Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva "na právní jistotu", se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008 č. j. 10 Co 883/2008-22.
IV.
Rekapitulace vyjádření účastníka
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 11. března 2009 účastník řízení k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Odkázal v něm na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
V.
Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelka v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 27. března 2009, účastník řízení pak ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 13. března 2009, souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
VI.
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadá ustanovení §89 exekučního řádu.
V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal.
Ve věci byla nařízena exekuce k návrhu stěžovatelky usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 9. listopadu 2006 č. j. 127 Nc 2002/2006-4. Exekuce v předmětné věci byla tudíž zahájena před nabytím účinnosti novely exekučního řádu provedené zákonem č. 347/2007 Sb. Z této skutečnosti plyne otázka posouzení situace, v níž soud rozhodoval o úhradě nákladů exekuce již v době účinnosti exekučního řádu, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., přičemž v zákoně č. 347/2007 Sb. absentují intertemporální ustanovení.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad [sp. zn. II. ÚS 444/03 ze dne 30. 6. 2005 (N 134/37 SbNU 697), II. ÚS 37/04 ze dne 30. 6. 2005 (N 135/37 SbNU 705), I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 18/36 SbNU 237)], který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny", je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V dané věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis.
Dle §129 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Vycházeje z přístupu obdobného, jenž Ústavní soud aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (viz výše), a vycházeje dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných exekučním řádem a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky vycházet z maximy vyjádřené v ustanovení §129 exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.
Ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění platném do 31. prosince 2007, tj. v době přijetí předmětných rozhodnutí, stanovilo následující: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.".
Ústavněprávní interpretací uvedené dikce §89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".
V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127) a IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému - procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Nadto v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) dále připomenul, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
Z pohledu takto Ústavním soudem nastíněné ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, nelze než uzavřít, že Krajský soud v Ostravě předmětným rozhodnutím založil v rovině práva jednoduchého porušení §89 exekučního řádu, v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pro uvedené Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008 č. j. 10 Co 883/2008-22 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Pouze jako obiter dictum, obdobně, jak učinil i v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511), Ústavní soud připomíná, že zákon č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. ledna 2008 zakotvil novou, a to následující dikci §89 exekučního řádu: "Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.".
Základní je v této souvislosti otázka, dopadají-li výše Ústavním soudem vyřčené kautely pro určení odměny exekutora i na nové znění §89 exekučního řádu, představují-li tedy ve vztahu k němu východisko pro nalezení ústavně konformní interpretace.
Vládní návrh novely exekučního řádu (tisk 178), přijatý Parlamentem České republiky jako zákon č. 347/2007 Sb., návrh na změnu a doplnění ustanovení §89 exekučního řádu neobsahoval. Uvedená změna byla obsažena teprve v komplexním pozměňovacím návrhu ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny, přijatém na jeho zasedání dne 23. srpna 2007. K důvodům přijetí nové úpravy §89 exekučního řádu dne 19. října 2007 na 22. schůzi Poslanecké sněmovny v rámci druhého čtení vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (sněmovní tisk 178) ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil k otázce odměňování exekutora v případě nemajetnosti dlužníka uvedl: "jsem zastáncem názoru, že ve chvíli, kdy exekutor se nemůže vzdát takovéto zakázky, není to tedy klasické podnikání, ... protože zde funguje exekutor spíše jako správní úřad, jako orgán státu, a musí onu činnost vykonat. A v tuto chvíli tedy, pokud takovou činnost vykoná, bychom se měli zamyslet nad tím, zda tedy je morální a správné chtít po něm, aby případně nastala situace, že mu nikdo nic nezaplatí. Protože pokud bychom nechali úpravu, že v případě nemajetnosti mu nikdo nic nezaplatí, pak bychom současně mu měli dát právo odmítnout vykonávat takovouto nebonitní, nezajímavou zakázku.".
(http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/022schuz/s022129.htm#r4)
Vyjadřuje-li uvedené stanovisko originální intenci zákonodárce, je zřejmé, že se tato odchyluje od výše naznačených "mantinelů", obsažených v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře v případě napětí mezi ústavně konformním a originálním (subjektivním) výkladem přiznal prioritu prvnímu z nich [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Z uvedené maximy vychází i v posuzované věci. Větu druhou §89 exekučního řádu nutno tudíž interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.
Při takové interpretaci zůstávají zachovány všechny kautely, jež Ústavní soud pro stanovení odměny exekutora ve své předchozí judikatuře vytyčil.