ECLI:CZ:US:2008:3.US.1226.08.1
sp. zn. III. ÚS 1226/08
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) - ze dne 9. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1226/08 ve věci ústavní stížnosti Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů, se sídlem v Praze 3, Winstona Churchilla 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2008 č. j. 66 Co 116/2008-50 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 11. 2007 č. j. 29 Nc 6466/2007-40, jimiž byla mimo jiné stěžovatelce (oprávněné) uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, za účasti Mgr. J. R., soudního exekutora, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2008 č. j. 66 Co 116/2008-50 ve výroku I. se ruší, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, bylo nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky porušeno i její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla zastavena nařízená exekuce proti povinnému (výrok I.), stěžovatelce (oprávněné) byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 735 Kč (výrok II.), povinnému bylo uloženo zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 9 127,30 Kč (výrok III.) a dále bylo rozhodnuto o zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 6. 2007 č. j. Ex 116/07-4 (výrok IV.). V odůvodnění usnesení soud uvedl, že exekuce byla zastavena pro nemajetnost a oprávněná procesně nezavinila její zastavení; vzhledem k tomu, že exekutorovi se však musí odměny vždy dostat a povinný byl vymazán z obchodního rejstříku, bylo nutno k úhradě nákladů exekuce zavázat oprávněnou. O nákladech řízení pak soud rozhodl s odkazem na §271 o. s. ř.
3. K odvolání oprávněné, jež směřovalo do výroku II. o nákladech exekuce, odvolací soud taktéž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a ve výroku III. napadené usnesení změnil tak, že oprávněné právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal. Rovněž se opřel o premisu, že "náklady exekutora musí být nahrazeny", a dovodil, že není-li z důvodu zániku povinného možné uložit náhradu nákladů exekutora jemu, je třeba zavázat oprávněnou (stěžovatelku).
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že v případě nemožnosti uložit náhradu nákladů exekuce povinnému lze tuto uložit oprávněnému pouze v případě, že zastavení exekučního řízení zavinil. Připomíná, že Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) dovodil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". Stěžovatelka dále uvádí, že návrh na nařízení exekuce podala dne 2. 4. 2007, v době, kdy v obchodním rejstříku bylo u povinného zapsáno pouze to, že je v likvidaci a že na jeho majetek byly nařízeny další dvě exekuce, pročež zde nebyl důvod k úvaze, že by vymožení její pohledávky muselo nutně skončit neúspěšně; informace, že byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu povinného, byla do obchodního rejstříku zapsána až dne 10. 4. 2007. Ani skutečnost, uvádí dále stěžovatelka, že probíhalo konkursní řízení, jí nemohla "ani při náležité opatrnosti" být známa. Je přesvědčena, že na tom, že předmětné exekuční řízení muselo být zastaveno, vinu nenese, pročež jí neměla být ukládána povinnost k náhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi.
5. Soudkyně Okresního soudu ve Frýdku-Místku se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřila.
6. K ústavní stížnosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě uvedla, že ji považuje za nedůvodnou; s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněla, že při svém rozhodování odvolací soud vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 29 Odo 1032/2004, podle kterého vůči neexistujícímu subjektu o nákladech řízení rozhodovat nelze.
7. Vedlejší účastník práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
II.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
10. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007, (dále jen "ex. ř.", případně "ex. řád") nezakládá takto nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
III.
11. Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Možností uložit náhradu nákladů exekuce oprávněnému se Ústavní soud zabýval například ve svém nálezu ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127), kdy dovodil, že pouze v případě, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému.
13. V dalším rozhodnutí, usnesení ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 1674/07 (ke stížnosti soudního exekutora, jemuž nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce za situace, kdy došlo k zániku povinného; usnesení je dostupné na http://nalus.usoud.cz), se Ústavní soud vyjádřil jmenovitě k argumentaci poukazující na nález sp. zn. II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005 (N 152/38 SbNU 215), z něhož obecné soudy ve svém vůdčím právním názoru zřejmě vycházely; především zde konstatoval, že dosah tohoto nálezu byl posléze vymezen stanoviskem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, resp. v něm vysloveným názorem, že uložit povinnost hradit náklady exekuce oprávněnému lze jen za dalších, zde dovozených podmínek.
14. Konečně v usnesení sp. zn. III. ÚS 2615/07 ze dne 10. 4. 2008 (usnesení je dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud jako souladné s požadavky ústavnosti potvrdil právní závěry krajského soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, a tedy, že nelze automaticky, resp. s odkazem na ustanovení §89 ex. ř., předmětnou povinnost ukládat oprávněnému. Ve srovnatelné situaci s posuzovanou (vypořádávaje se s oponenturou stěžovatele - soudního exekutora, jemuž nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce zastavené pro nemajetnost povinného při jeho právním zániku) Ústavní soud v podrobnostech uvedl následující (citace je namístě proto, že se jí odpovídá na obecnými soudy uplatněný názor ve věci předmětné): "Ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud zabýval a zaujal k ní jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle ust. §23 zákona o Ústavním soudu, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému ... V citovaném stanovisku se Ústavní soud vypořádal také s námitkou ..., že exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, sp. zn. II. ÚS 254/06, dostupná na http://nalus.usoud.cz) ... Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (ust. §89 ex. ř., ust. §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného.".
15. Z řečeného plyne, že okolnost, že povinný jako právní subjekt zanikl - sama o sobě - "rozhodovací důvod" pro posouzení otázky náhrady nákladů exekuce ve vztahu k soudnímu exekutorovi, jak obecné soudy mínily, nepředstavuje.
16. Současně významné zde je, že tento závěr - jak se podává z předchozího - je zcela v souladu s názory, které Ústavní soud již dříve vyslovil.
17. Ústavní soud pak připomíná, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, jenž jej povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích je způsobilé založit stav porušení principu rovnosti, jakož i ohrožení právní jistoty. Proto je zpravidla již samo o sobě důvodem ke zrušení tím diskvalifikovaného rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), III. ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 60/22 SbNU 39), III. ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 45/36 SbNU 475), III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) a další].
18. K tomu, jakým způsobem se obecné soudy mohou vymezit vůči právním názorům vyloženým v nálezech Ústavního soudu, aniž by to bylo rozporné s čl. 89 odst. 2 Ústavy, se Ústavní soud vyjádřil zevrubně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465); na názory zde obsažené se pro stručnost odkazuje s konstatováním, že v dané věci obecné soudy všeobecně dostupné (finální) závěry Ústavního soudu ve věci výkladu ustanovení §89 ex. řádu nereflektovaly jakkoliv.
IV.
19. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy uložením povinnosti stěžovatelce nahradit náklady řízení soudnímu exekutorovi nerespektovaly (v kolizi s čl. 89 odst. 2 Ústavy) závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení i jejího práva na majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
20. Stěžovatelka sice formálně navrhla zrušení obou rozhodnutí obecných soudů jako celku, obsahově však ústavní stížnost směřuje jen do výroku, jímž jí byla uložena povinnost nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Ochranu ústavnosti spojuje Ústavní soud se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, a proto je-li nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak netřeba zasahovat (až) do rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu se Ústavní soud jeho rozhodnutí nedotkl a co do rozhodnutí soudu odvolacího bylo možné se omezit jen na výrok I., neboť se zřetelem k zániku povinného již není myslitelné rozhodovat jinak ani o nákladech exekučního řízení mezi jeho účastníky.
21. Ústavní soud proto - podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu - zrušil jen tento výrok odvolacího soudu.