ECLI:CZ:US:2002:4.US.273.02
sp. zn. IV. ÚS 273/02
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. F. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002, čj. 38 Ca 110/2001-38, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jako vedlejšího účastníka, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002, čj. 38
Ca 110/2001-38, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m.
Prahu ze dne 13. 12. 2000, č.j. FŘ 4266/11/00 se zrušují.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2002 se
stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002, čj. 38 Ca
110/2001-38, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba
o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město
Prahu ze dne 13. 12. 2000, čj. FŘ-4266/11/00. Posledně uvedeným
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému
platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 14. 9.
1999, čj. 113351/99/002911/4570, na daň z příjmů fyzických osob za
zdaňovací období roku 1996 ve výši 43.785,- Kč. Stěžovatel uvedl,
že jeho ústavní stížnost nesměřuje proti té části rozsudku, jíž
bylo rozhodnuto, že užití pomůcek při stanovení daně bylo
v souladu se zákonem.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvedl, že akceptuje
použitou metodu stanovení daně, tj. vyměření podle pomůcek.
Správní žalobou se však domáhal, aby soud, kromě zkoumání
zákonnosti použití pomůcek při stanovení daně, také zkoumal, zda
finanční úřad při stanovení daně za pomocí pomůcek tuto nestanovil
svévolně, aniž by se zabýval jakýmkoliv dokazováním, šetřením či
alespoň úvahou o tom, jaká je skutečná výše daňové povinnosti
poplatníka. Finanční úřad vyměřil daň ze všech došlých plateb,
ačkoliv mu muselo být jasné, že tyto platby nejsou v plné výši
zdanitelnými příjmy. Tím porušil základní právo zakotvené v čl.
11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Stěžovatel poukázal na ústavní deficity stávající právní úpravy
správního soudnictví, na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod ("Úmluva") a na nález Ústavního soudu ze
dne 27. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 28/95, a vyjádřil názor, že
v jeho případě se správní soud odmítl zabývat jeho námitkami
a požadavky, právě s odkazem na stávající právní úpravu, kterou
lze považovat za neústavní. Závěrem stěžovatel vyjádřil
přesvědčení, že postupem orgánů veřejné moci, napadeným rozsudkem
a jemu předcházejícími správními rozhodnutími, bylo porušeno jeho
ústavně zaručené základní právo na ukládání daní jen na základě
zákona, zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny, právo na ukládání
povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích, a jen při
zachování základních práv a svobod, zakotvené v čl. 4 odst 1
Listiny, právo na šetření podstaty a smyslu základních práv
a svobod při používání ustanovení o jejich mezích, zakotvené v čl.
4 odstavec 5 (správně odst. 4) Listiny a právo na soudní ochranu
zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti mj. uvedl, že vycházel z ust. §50 odst. 5
zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z něhož
vyplývá, že mohl přezkoumávat pouze dodržení zákonných podmínek
pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Nepříslušelo mu však,
stejně jako odvolacímu správnímu orgánu, posuzovat způsob použití
pomůcek, ani způsob výpočtu daňové povinnosti. Nemohl přezkoumávat
ani výši daně. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadeným
rozsudkem ani postupem soudu nebylo zasaženo do ústavních práv
stěžovatele a proto ústavní stížnost není důvodná.
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu se k ústavní
stížnosti nevyjádřilo (doručení stejnopisu ústavní stížnosti
vykázáno 17. 5. 2002).
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze,
sp. zn. 38 Ca 110/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými
podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je
třeba zcela vyhovět, a to z následujících důvodů.
Především Ústavní soud odkazuje na právní závěry, které
k otázce vyměření daně podle pomůcek vyslovil již v nálezu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 179/01, publikovaném pod č. 131 ve svazku č. 23
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zejména znovu opakuje,
že považuje za významnou tu skutečnost, že při volbě pomůcek je
správce daně vázán také ust. §46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). Stanoví-li tedy
správce daně podle ust. §31 odst. 5 daňového řádu daňovou
povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale
i přiměřené výdaje, a s ohledem na cit. ust. §46 odst. 3 daňového
řádu musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody
pro daňový subjekt, a to i když nebyly tímto uplatněny. Takovými
dalšími výhodami, kromě již zmíněných přiměřených výdajů, je
zohlednění např. nezdanitelných částek základu daně dle ust. §15
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů, ale i jiné skutečnosti, např. za jakých podmínek daňový
subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě
má umístěnu provozovnu apod.
Ze spisového materiálu správce daně tedy musí být zřejmé
nejen to, zda byly splněny zákonné předpoklady pro stanovení
daňové povinnosti pomocí pomůcek, ale též zda a jak správce daně
přihlédl k okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt.
To je základním předpokladem k tomu, aby prvostupňové správní
rozhodnutí bylo schopné odvolacího přezkumu podle §50 odst. 5
daňového řádu. Pokud však daňové spisy obsahují pouze
zdokumentování oprávněnosti stanovení daně pomocí pomůcek,
a neobsahují již správní úvahu či zdokladování toho, že správce
daně při tomto kontumačním způsobu stanovení daně přihlédl
i k oněm okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, pak
není odvolací orgán schopen přezkoumat napadené rozhodnutí právě
v tom rozsahu, jak požaduje zákon v ust. §50 odst. 5 daňového
řádu, zejména se nemůže vyrovnat i s otázkou, zda správce daně
splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající z ust. §46 odst. 3
daňového řádu. V takovém případě má napadené rozhodnutí zrušit.
Také ve správní žalobě stěžovatel na povinnost vyplývající
pro daňový orgán z ust. §46 odst. 3 daňového řádu, tedy, že tento
orgán musí se stejnou pečlivostí opatřovat doklady, které svědčí
ve prospěch poplatníka i v jeho neprospěch, výslovně poukázal
(č.l. 5 vyžádaného spisu). Bylo tudíž povinností správního soudu
zabývat se i tím, zda se odvolací správní orgán řádně vypořádal
s otázkou, zda správce daně splnil také svoji zákonnou povinnost
vyplývající z ust. §46 odst. 3 daňového řádu. Z odůvodnění
ústavní stížností napadeného rozsudku v tomto směru nic neplyne,
byť na str. 9 napadeného rozsudku je uvedená povinnost daňového
orgánu zmíněna. Z uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že
městský soud plně nedostál svým povinnostem při přezkumu
zákonnosti napadeného rozhodnutí. Tím zasáhl do základního práva
stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a to i přes
velmi pečlivé a dokonalé vypracované rozhodnutí svědčí o tom, že
soud věnoval věci náležitou péči a pozornost.
Ústavní soud tedy uzavírá, že nesdílí představu, že předmětem
přezkumu v daňovém řízení a následném řízení před správním soudem
může být pouze to, zda podle pomůcek daň vyměřena být mohla, avšak
případné nerespektování ustanovení §46 odst. 3 daňového řádu
správcem daně již v přezkumném řízení napravit nelze.Takový postup
zakládá zcela evidentní nerovnost účastníků řízení a je tedy
rozporný s čl. 37 odst. 3 Listiny. Navíc pak nelze odhlédnout od
toho, že rozhodnutí v daňovém řízení je rozhodnutím, kterým se
zasahuje (mnohdy velmi významně) do vlastnického práva. Při každém
takovém zásahu je nutno respektovat čl. 4 odst. 4 Listiny
o povinnosti šetřit v těchto případech smyslu základních práv,
mezi která právo vlastnické nepochybně patří. Připouští-li tedy
zákon dvě možná řešení, pak v oblasti veřejného práva je vždy
nutné ctít zásadu "in dubio mitius".
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl, a to z důvodu procesní
ekonomie zrušil též rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m.
Prahu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. října 2002