ECLI:CZ:US:2018:4.US.2756.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2756/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 117/22, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2018, č. j. 70 Co 43/2018-50, Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2018, č. j. 128 Nc 601/2017-33, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2018, č. j. 128 Nc 601/2017-47, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a nezletilé N. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako otec nezletilé vedlejší účastnice před obecnými soudy domáhal prominutí zmeškání zákonné lhůty k popření otcovství podle §425 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, ve spojení s §792 občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Městský soud napadeným rozhodnutím zmeškání tzv. popěrné lhůty neprominul; krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména nedodržením zásady kontradiktornosti řízení, k němuž mělo dojít tím, že městský soud nenařídil ve věci jednání a neumožnil stěžovateli seznámit se s relevantními podklady (vyjádření opatrovníka, výslech nezletilé apod.), na nichž městský soud své rozhodnutí vystavěl, a vyjádřit se k nim.
Další porušení svých základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny spatřuje stěžovatel v nesouladu právního a faktického stavu, jelikož evidentně není biologickým otcem nezletilé. Uvedená skutečnost podle jeho názoru není ani v zájmu nezletilé, která má podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte právo znát své rodiče, ani v souladu s veřejným pořádkem, neboť je pod hrozbou trestního stíhání vázán vyživovací povinností k dítěti, jehož biologickým otcem je někdo jiný. Stěžovatel je ve svém právu na rodinný život omezen také proto, že vyživovací povinnost k vedlejší účastnici mu s ohledem na jeho majetkové poměry brání v založení vlastní rodiny.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není další přezkumnou instancí. Jeho primární rolí je ochrana ústavnosti a ústavním pořádkem chráněných práv a zájmů jednotlivců. Zejména ve statusových otázkách (např. ve věcech otcovství) je Ústavní soud maximálně zdrženlivý z důvodu respektu k principu právní jistoty, který zde vystupuje do popředí.
V projednávané věci nelze postupu a rozhodnutím obecných soudů ničeho vytknout. Oba soudy se návrhem stěžovatele dostatečně zabývaly, spolehlivě zjistily skutkový stav, přiléhavě aplikovaly příslušnou právní úpravu a svá rozhodnutí přesvědčivě, logicky a srozumitelně odůvodnily, i s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud [srov. nález ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.)] i Evropský soud pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8. 1. 2007 č. 39227/06) již v minulosti judikoval, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Při úvaze soudu přitom není bez významu právní skutečnost, kterou bylo právní otcovství konstituováno.
K určení otcovství na základě souhlasného prohlášení podle §779 o. z. může dojít pouze aktivním právním jednáním muže, který si přeje být zapsán jako otec dítěte. Takové právní jednání je závazným aktem se závažnými společenskými důsledky, jehož platnost nelze bez dalšího zpochybňovat poté, kdy dojde k rozchodu matky a právního otce, což platí zvláště za situace, jestliže již v době souhlasného prohlášení zákonný otec věděl nebo minimálně tušil, že není biologickým otcem dítěte.
Ustanovení §792 o. z. upravuje pro možnost soudního prominutí zmeškání zákonné popěrné lhůty dvě kumulativní ústavně konformní podmínky, kterými jsou zájem dítěte a veřejný pořádek. Obecné soudy s ohledem na okolnosti předloženého případu jednoznačně vyhodnotily, že v dané věci neexistuje zájem vedlejší účastnice na tom, aby byl stěžovatel z jejího rodného listu vymazán a nebylo proto třeba zkoumat dále případný rozpor s veřejným pořádkem, ač ani ten by nebylo na základě provedeného dokazování možné dovodit.
Stěžovatel se stal zákonným otcem vedlejší účastnice na základě souhlasného prohlášení, ač měl, jak uvedl krajský soud, již tehdy pochybnosti o svém biologickém otcovství. I kdyby tomu tak nebylo, v daném případě bezpochyby bylo otcovství stěžovatele určeno na základě souhlasného prohlášení a současně nebyl soudům znám žádný jiný muž, který by o dítě jevil zájem jako jeho sociální či biologický rodič. V takové situaci nelze přijmout závěr, že by jeho zájem na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem dítěte na zachování statu quo a na zajištění jeho životních potřeb (viz také usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 179/15; či usnesení ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3338/15). V podrobnostech lze stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která veškeré jeho námitky uspokojivě vypořádala (zejména body 12-19 usnesení krajského soudu).
Totéž platí i pro vypořádání namítaného porušení zásady kontradiktornosti řízení či přímosti (rozhodnutí bez jednání). Zásady, na nichž je postaveno civilní sporné řízení, jsou v řízení nesporném modifikovány ve prospěch dosažení účelu konkrétního řízení, jak správně uvedl krajský soud (viz bod 20 usnesení krajského soudu). Nelze proto spatřovat protiústavnost v postupu obecných soudů, které v souladu se zásadou vyšetřovací činily kroky potřebné ke spolehlivému zjištění skutkového stavu podle vlastního uvážení. Odvolací soud vysvětlil přesvědčivě ve svém rozhodnutí i to, proč nelze považovat nenařízení jednání v předmětné (jednoznačné) věci za vadu řízení; stěžovatel měl i objektivní možnost se s relevantními podklady seznámit.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu