ECLI:CZ:US:2017:4.US.2773.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2773/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jiřího Novobílského, zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem Veleslavínova 1022/4, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 C 107/2012-157, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2014 č. j. 8 Co 440/2014-224 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 22 Cdo 5159/2014-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky tak, že podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem bylo zrušeno a nemovitosti byly přikázány do vlastnictví stěžovatele, přičemž mu byla uložena povinnost k vyrovnání podílu ve výši 1 000 000 Kč. Na základě odvolání stěžovatele, ve kterém tvrdil, že jsou dány zákonné důvody pro zamítnutí žaloby, odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že podílové spoluvlastnictví zrušil a nařídil prodej nemovitostí s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že každý nabude 1/2 výtěžku. Krajský soud s ohledem na zdravotní stav stěžovatele a výši příjmu ze starobního důchodu dospěl k závěru, že forma vypořádání přikázáním nemovitostí do vlastnictví stěžovatele a uložení povinnosti k vyplacení žalobkyně je pro stěžovatele likvidační. Vzhledem k jeho finančním poměrům je zjevné, že by stěžovatel nesplnil uloženou povinnost a následně by došlo k prodeji nemovitostí v rámci výkonu rozhodnutí. Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že jednáním dotčených soudů bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, když bylo soudy rozhodnuto o prodeji domu, ve kterém prožil většinu svého života, má k němu citovou vazbu a chtěl jej v souladu s ústní dohodou s bývalou manželkou darovat svým vnukům. Soudy se nevypořádaly s tvrzeným naplněním podmínky způsobené újmy spoluvlastníku, kdy nařízeným prodejem zcela zjevně vznikla škoda pouze stěžovateli, přičemž jednání žalobkyně, která bez jakéhokoliv předchozího kontaktu stěžovatele ihned přistoupila k podání žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to po době osmi let akceptace daného stavu, se jeví čistě účelovým se snahou způsobit stěžovateli značnou újmu, a to jak finanční, tak citovou. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/04.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud rovněž konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z výše uvedeného je zřejmé, že za dané situace se Ústavní soud ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich hodnocení, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Podstatou ústavní stížnosti zůstává pouze polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, podle něhož by spoluvlastnictví k nemovitostem nemělo být zrušeno a vypořádáno.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ve věci meritorně rozhodoval i Nejvyšší soud, který provedl podrobný rozbor ustanovení §1140 odst. 1 o. z., podle něhož nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a §1140 odst. 2 o. z., podle kterého spoluvlastník nesmí o oddělení ze spoluvlastnictví nebo jeho zrušení žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Nejvyšší soud zhodnotil vývoj právní úpravy možnosti domáhat se likvidace spoluvlastnictví, relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, odbornou literaturu i závěry současné rakouské judikatury i literatury.
V odůvodnění rozhodnutí bylo velmi zevrubně a vyčerpávajícím způsobem objasněno, z jakých důvodů soudy nehodnotily podání žaloby a uplatnění práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze strany žalobkyně jako zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., či výkon práva v rozporu s jeho účelem.
Soudy přihlédly k (dlouhodobé) situaci stěžovatele i k oprávněným zájmům žalobkyně, přičemž dovodily, že by zamítnutím žaloby žalobkyně významně utrpěla na svých právech. Pokud by totiž byla "pro tentokrát" žaloba zamítnuta z důvodu existence okolností trvalejšího charakteru, kam beze sporu patří vyšší věk i špatný zdravotní stav, žalobkyně by své právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohla v budoucnu jen stěží znovu uplatnit, a došlo by tak de facto ke zkonstruování neměnného stavu, ze kterého by profitoval prakticky jen stěžovatel. Okolnosti vyššího důchodového věku a příjem ze starobního důchodu jsou obdobně dány i na straně žalobkyně, která navíc musí vynakládat finanční prostředky na zajištění bydlení. Stěžovatel předmětné nemovitosti užívá nad rámec spoluvlastnického podílu výlučně sám po dobu více jak osmi let. Proto ani nemusel řešit otázku bydlení, zatímco žalobkyně si zajišťovala bydlení s vynakládáním finančních prostředků. Za situace, kdy stěžovatel chce i nadále nemovitosti užívat výlučně sám, ale není ochoten poskytnout žalobkyni žádnou formu finančního vypořádání, je podle dovolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že ani mimosoudní jednání účastníků nemohlo vést k žádnému rozumnému řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany. Zpeněžením nemovitostí v hodnotě přesahující 2 000 000 Kč, z jehož výtěžku stěžovateli připadne rovná polovina, bude mít stěžovatel přinejmenším dostatečný finanční základ k tomu, aby si zajistil jiné slušné bydlení na stáří, když ostatně i žalobkyně uspokojuje svou potřebu bydlení prostřednictvím nájemního vztahu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uvedeným závěrům, podle nichž otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími pouze dočasné okolnosti (§1140 odst. 2 o. z.), není z ústavního hlediska co vytknout.
Ústavní soud dodává, že řešení obdobných případů přijatelné pro obě strany závisí především na dohodě účastníků sporu. Soudní orgány mohou svým rozhodnutím stěží nastolit stav, jenž by vyhovoval oběma stranám. Ústavní soud však má za to, že soudy vyvinuly maximální úsilí o spravedlivé vyřešení věci, kdy s ohledem na dlouhodobé rozpory není možné společné užívání nemovitosti, a ani jeden s bývalých manželů není schopen druhého vyplatit, oba jsou staršího věku a oba si musí zajistit nové bydlení. K poukazu stěžovatele na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 154/04 Ústavní soud konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu