ECLI:CZ:US:2013:4.US.2794.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2794/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Michala Budecia, zastoupeného Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1918/2013, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. 11 Co 386/2012 a usnesení o příklepu soudního exekutora JUDr. Dagmar Kuželové, Exekutorský úřad Praha 4, ze dne 22. 5. 2012 č. j. 046 Ex 336/03-403, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, dále rovněž uvedeného usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudní exekutorky o udělení příklepu předmětných nemovitostí a usnesení soudní exekutorky o udělení příklepu.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání odmítl z důvodu nepřípustnosti a nepřezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Nejvyšší soud ani Krajský soud v Plzni nepřezkoumal námitku stěžovatele, podle níž nemovitosti, které byly usnesením o příklepu vydraženy vydražitelem, jsou nemovitosti vyloučené z výkonu rozhodnutí podle ustanovení §322 o. s. ř., neboť je stěžovatel potřebuje k plnění svých pracovních úkolů, resp. živnostenské činnosti. Takovýto výkon rozhodnutí je navíc v rozporu s morálními pravidly.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se odvoláním stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně o udělení příklepu předmětných nemovitostí řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí objasnil, z jakých důvodů nelze odvolání stěžovatele vyhovět. Uvedl, že všechny podmínky nezbytné pro vydání usnesení o udělení příklepu byly v přezkoumávané věci splněny, a proto je třeba rozhodnutí soudní exekutorky o uděleném příklepu považovat za správné. Z ustanovení §336k odst. 2 věta prvá o. s. ř. vyplývá, že proti usnesení o udělení příklepu mohou podat odvolání jen osoby uvedené v odstavci prvém (tedy i stěžovatel), které byly přítomny dražbě a proti udělení příklepu vznesly námitky. Stěžovatel však v průběhu dražebního řízení žádné námitky nepodal, ačkoliv je podat objektivně mohl. S námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání se přitom již odvolací soud vypořádal v usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. 56 Co 97/2011-385, jímž bylo potvrzeno usnesení soudní exekutorky o určení ceny dražených nemovitostí; a rovněž v usnesení ze dne 26. 8. 2011 sp. zn. 18 Co 404/2011, jímž bylo potvrzeno usnesení soudní exekutorky o nařízení dražebního jednání.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Výjimku tvoří případy excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž nicméně v dané věci nedošlo. Ústavní soud proto neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy se námitkami stěžovatele, v možnostech jejich přezkumu stanovenému příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu pro daný typ řízení, řádně zabývaly. Závěru, podle nějž byly splněny podmínky pro vydání usnesení o udělení příklepu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud dodává, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů ve věcech civilních, trestních a správních. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší ostatním soudům.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu