ECLI:CZ:US:2003:4.US.282.02
sp. zn. IV. ÚS 282/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. J., zastoupeného Mgr. Mgr. V. S., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003, sp. zn. 29 Odo 436/2002, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 7 Cmo 26/2002, a s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. července 2000, sp. zn. F 27300/2000, sp. zn. F 27299/2000, sp. zn. F 43787/2000 a sp. zn. F 44506/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. května 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání do rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž krajský soud rozhodl o výmazu společnosti P. a.s., z obchodního rejstříku Stěžovatel, jakožto akcionář, proti postupu soudů brojil, neboť v uvedeném postupu spatřoval zásah do svých základních práv zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Zásah měl spočívat v tom, že soudy obou stupňů jej neshledaly subjektem aktivně legitimovaným pro podání návrhu ve věci zápisu změny společnosti P., a.s., (dále jen "společnost"), v obchodním rejstříku. Nebyl tedy účastníkem řízení ve věci v prvním stupni, a to přesto, že byl akcionářem společnosti a že na něho přešel majetek a odpovědnost v zákonem blíže nespecifikovaném rozsahu. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že neexistuje žádné závazné rozhodnutí Ústavního soudu, které by podporovalo závěr, že osoby, na které má majetek a závazky přejít, se nemohou či nesmějí účastnit takového řízení. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle popsal, v čem shledává závadnost postupu obecných soudů.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze. Předseda senátu 7 Cmo plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel podal současně i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, Ústavní soud vyčkal rozhodnutí tohoto soudu, přestože v mezidobí byl plénem Ústavního soudu přijat závěr (publikovaný jako Sdělení pod č. 32/2003 Sb.) o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím, která byla napadena současně dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Dne 18. srpna 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003, sp. zn. 29 Odo 436/2002, kterým bylo dovolání zamítnuto. Následně bylo dne 2. října 2003 Ústavnímu soudu doručeno rozšíření ústavní stížnosti i proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatel konstatoval, že mu bylo upřeno právo na účast v řízení, které mu příslušelo dle ustanovení §94 odst. 1 o.s.ř. Neodůvodněný a nesprávný závěr Nejvyššího soudu ČR je navíc v rozporu s účastenstvím stěžovatele na základě §19 o.s.ř., odvozeného od jeho hmotněprávního postavení. Postupem obecných soudů tak na něho přešel majetek a nevypořádané závazky společnosti bez jakéhokoliv omezení. Poukázal na skutečnost, že přechodem nevypořádaných závazků společnosti na akcionáře se podstatně ztíží jejich postavení. Dále uvedl, že důvodem výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku měla být jeho přeměna na otevřený podílový fond. Nemohlo proto být rozhodnuto o výmazu stávajícího podílového fondu dříve, než bude ukončeno soudní řízení o platnosti právního důvodu výmazu, tedy přeměny.
Stěžovatel uzavřel svoji argumentaci konstatováním, že byl postupem všech soudů poškozen ve svém právu na spravedlivý proces. Současně nebyl dodržen požadavek na nestrannost soudu, spolu s principem rovnosti stran dle čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny, a dále bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž mělo být zasaženo i do jeho vlastnického práva, zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i do práva nebýt nucen k plnění povinnosti jiného či za jiného bez svého souhlasu (čl. 2 odst. 3 Listiny), a do práv dle čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Listiny, neboť povinnost mu nebyla uložena na základě zákona či v jeho mezích a nemůže být nucen k něčemu, co mu zákon neukládá.
K doplnění ústavní stížnosti se vyjádřil nový účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedkyně senátu 29 Odo. Ta plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci a dále na usnesení ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 536/2001, ve kterém Nejvyšší soud ČR řešil otázku právního nástupnictví po zaniklém investičním fondu a přechodu jeho závazků v důsledku přeměny na otevřený podílový fond. Dále odkázala na usnesení ze dne 10. září 2002, sp. zn. 29 Odo 43/2002, 29 Odo 44/2002 a 29 Odo 124/2002, v nichž se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou procesního postavení akcionáře investičního fondu v rejstříkovém řízení o povolení výmazu z obchodního rejstříku. Tato usnesení k vyjádření přiložila.
Ústavní soud se seznámil se všemi podklady, které mu byly předloženy a po jejich prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy neakceptovaly názor stěžovatele na jeho účastenství v řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku. Ten, stručně řečeno, spočívá v tom, že bylo rozhodováno o jeho právech, coby akcionáře fondu, bez jeho přítomnosti, ačkoliv výmazem z obchodního rejstříku na něj přešla práva a zejména povinnosti z nevypořádaných závazků fondu. S tímto, pro akcionáře nepříznivým postavením, se obecné soudy v projednávané věci nevypořádaly. V odepření postavení účastníka řízení pak stěžovatel shledal zásah do svých základních práv.
Z předložených podkladů, zejména z citovaných usnesení Nejvyššího soudu ČR, vyplývá konzistence postupu Nejvyššího soudu ČR v obdobných věcech. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá důraz právě na zaručení práv akcionářů. V řízení před rejstříkovým soudem je, ve smyslu ustanovení §200a odst. 1 o.s.ř., účastníkem pouze společnost, jejíž právní stav je zápisem v rejstříku dotčen. Návrh na provedení změny zápisu však musí vycházet z rozhodování orgánů společnosti, zejména ze závěrů usnesení valné hromady. K rozhodnutí rejstříkového soudu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku nemůže dojít za situace, kdy není ukončeno řízení o neplatnosti valné hromady, neboť právě legálnost postupu valné hromady, resp. posouzení všech uplatněných námitek k rozhodnutí valné hromady, mají podstatný vliv na platnost či neplatnost jejího usnesení. S tímto závěrem Nejvyššího soudu ČR se Ústavní soud ztotožňuje a konstatuje, že posloupnost jednání soudů v obchodních věcech v tomto případě vychází z elementární logiky. Tyto okolnosti byly uvedeny rovněž v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Především však Ústavní soud poukazuje na vlastní usnesení ze dne 15. května 1999, sp. zn. I. ÚS 158/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 14, č.35), ve kterém se vyjádřil k problematice účastenství akcionářů v rejstříkovém řízení. Na závěry vyplývající z tohoto usnesení Ústavní soud odkazuje a zejména znovu opakuje, že v řízení před rejstříkovým soudem se nerozhoduje o právech či povinnostech akcionářů. Těm je právní úpravou zaručena dostatečná ochrana, i když nejsou účastníky řízení před rejstříkovým soudem. Z tohoto pohledu by dokonce mohlo přicházet v úvahu i odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání opravných prostředků k ochraně práv (v širším smyslu).
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaných ustanoveních Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
K ostatním stěžovatelem namítaným zásahům do jeho základních práv Ústavní soud konstatuje, že nesdílí jeho názor na způsobilost napadených rozhodnutí takový zásah založit, resp. k němu přispět.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu
ČESKÁ REPUBLIKA
OPRAVNÉ USNESENÍ
Ústavního soudu
Předseda čtvrtého senátu Ústavního soudu rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. J., zastoupeného Mgr. Mrg. V. S., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003, sp. zn. 29 Odo 436/2002, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 7 Cmo 26/2002, a s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. července 2000, sp. zn. F 27300/2000, sp. zn. F 29299/2000, sp. zn. F 43878/2000 a sp. zn. F 44506/2000, takto:
Záhlaví usnesení ze dne 10. listopadu 2003 zní:
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. J., zastoupeného Mgr. Mrg. V.S., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003, sp. zn. 29 Odo 436/2002, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 7 Cmo 26/2002, a s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. července 2000, sp. zn. F 27300/2000, sp. zn. F 29299/2000, sp. zn. F 43878/2000 a sp. zn. F 44506/2000, takto:
Odůvodnění:
Při vyhotovení čistopisu usnesení Ústavního soudu shora označeného došlo k písařské chybě, když omylem bylo v záhlaví uvedeno chybné označení dvou napadených usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. července 2000, a sice sp. zn. F 27299/2000, (na místo správného F 29299/2000) a sp. zn. F 43787/2000 (na místo správného F 43878/2000).
Toto pochybení bylo proto třeba napravit postupem dle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §164 o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu