ECLI:CZ:US:2014:4.US.2832.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2832/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2013, č.j. 7 To 327/2013-61 a proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 27. 6. 2013, č.j. 30 PP 30/2013-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti předvídané příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že napadaná usnesení nepřípustně zasahují do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva nebýt stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny. Dále stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadaná rozhodnutí jsou porušením povinnosti státu uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, tedy jsou v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiložených usnesení zjistil Ústavní soud následující. Okresní soud shora specifikovaným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel splňuje dvě ze tří zákonných podmínek podmíněného propuštění uvedených v ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku (tj. vykonal alespoň polovinu uloženého trestu odnětí svobody a ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení). Okresní soud však dále uvedl, že třetí podmínku (tj. od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život) nepovažuje za splněnou, neboť má obavy, že se stěžovatel může dopustit recidivy trestné činnosti. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení krajský soud usnesením, které je rovněž napadeno ústavní stížností, zamítl, neboť se po právní i skutkové stránce se závěry okresního soudu ztotožnil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že při posuzování žádosti o podmíněné propuštění na svobodu soudy porušily právní princip ne bis in idem, neboť přihlédly výlučně k chování stěžovatele před započetím výkonu trestu odnětí svobody, které však soudy zvážily již při ukládání trestů. Okresní soud, a následně i krajský soud, tak při svém rozhodování vycházely z hodnocení předchozí trestní minulosti stěžovatele a nepřihlédly k dalším skutečnostem (vážným rodinným důvodům, kázeňským odměnám a řádnému plnění pracovních a jiných povinností při výkonu trestu, příslibu zaměstnání a přípisům dalších subjektů). Okresní soud tak dle názoru stěžovatele považoval jeho chování před zahájením výkonu trestu za rozhodující a nijak nezohlednil míru jeho snahy o nápravu a zařazení do řádného života. Stěžovatel ve své stížnosti dále odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval aplikací ustanovení §88 trestního zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (přehled rozhodnutí viz usnesení sp. zn. II. ÚS 468/14 ze dne 15. 4. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost - za stanovených podmínek - odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Tato možnost, a nikoli povinnost, je však svěřena soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi které lze řadit i důvodný předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. Z hlediska přezkumu, ke kterému je povolán Ústavní soud, je tak zkoumání zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně v pravomoci příslušného obecného soudu.
Stěžovatel namítá, že okresní soud vzal v úvahu pouze jeho chování před započetím výkonu trestu. Ústavní soud však z odůvodnění napadených usnesení zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele není jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzal okresní soud v úvahu. Okresní i krajský soud se dostatečně argumentačně vypořádaly se všemi důkazy a vzaly v úvahu i skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Jejich závěr je tak smysluplně a racionálně odůvodněn a nepředstavuje výraz svévole, případně další vybočení z mezí stanovených ústavním pořádkem.
Pokud se stěžovatel odvolává na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), resp. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), pak lze říci, tyto nálezy směřují proti situacím, kdy předchozí činnost odsouzeného byla jedinou skutečností, kterou soudy braly v úvahu. V posuzovaném případě však tato skutečnost představuje pouze jednu z těch, které soudy zvažovaly při vytváření komplexního obrazu možného budoucího chování stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu