ECLI:CZ:US:2017:4.US.2838.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2838/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Roberta Vladyky, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2016, sp. zn. 11 To 39/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 4, v čl. 11 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. VZV 2/2016-1373, byly zajištěny nemovitosti stěžovatele, bylo mu zakázáno s nimi nakládat a uložena povinnost sdělit, kdo má k uvedeným nemovitostem práva; proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postup orgánů činných v trestním řízení považuje za projev nepřípustné svévole, neboť byl ve svém vlastnickém právu omezen bez náhrady. Důvodnost ústavní stížnosti dovozuje z jím tvrzené absence zákonného podkladu a proporcionality zákroku. Stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, neboť měl v rámci advokátní úschovy přijmout a následně vyplatit cca 24 milionů Kč, za což měl získat 181 500 Kč. Hodnota zajištěných nemovitostí však tvrzený výnos mnohonásobně převyšuje; nadto má stěžovatel omezenu dispozici s nemovitostí, kterou nabyl dávno před šetřenou trestnou činností. Stěžovatel má za to, že v jeho případě nehrozí uložení peněžitého trestu, které by odůvodňovalo zajištění tak hodnotnou nemovitostí, navíc samo trestní stíhání považuje za nedůvodné a postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k vybočení z mezí daných ustanovením §344a trestního řádu. Vrchní soud v Praze neuvedl důvody, pro které má být peněžitý trest uložen, proč v tak vysoké výši; napadené rozhodnutí nesplňuje kritérium přiměřenosti, přesahuje meze minimalizace zásahu státní moci a vlastnického právo bylo omezeno bez adekvátní náhrady.
Stěžovatel s aplikovaným postupem nesouhlasí a je přesvědčen, že i v jeho případě mu náleží přiměřená náhrada, alespoň pro případ, že nebude následně trest uložen, a to i za situace, kdy zákon v takovém případě o náhradě nehovoří. Ve své ústavní stížnosti odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu (například nálezy sp. zn. II. ÚS 3662/14, sp. zn. IV. ÚS 219/03, sp. zn. III. ÚS 271/96 či sp. zn. I. ÚS 3511/14) a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného i předcházejícího rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele, což neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti projevuje nesouhlas jak se samotným zajištěním, které považuje za nepřípadné - i s ohledem na hodnotu zajištěného majetku. Podle ustanovení §344a odst. 1 trestního řádu může soud a v přípravném řízení státní zástupce, je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který je třeba vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům obviněného očekávat uložení peněžitého trestu, zajistit určenou část majetku obviněného. Citované ustanovení tedy ponechává příslušným orgánům při rozhodování značnou míru volnosti a je přitom otázkou znalosti konkrétních okolností případu, zda popsaný postup je efektivním krokem k naplnění daného účelu - Ústavní soud dospěl v tomto případě jednoznačně k závěru, že v souladu s požadavkem podle čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, nepřekročil státní zástupce (stížnostní soud) limity, jež trestní řád pro podobné případy stanoví. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, je toto zákonné zmocnění legálním omezením vlastnického práva. Postup orgánů směřoval k zajištění sledovaného cíle a byl proveden zákonným postupem; proto zajištěním prostředků stěžovatele nebylo zasaženo do jeho zaručených práv.
Trestní stíhání bylo zahájeno samostatným rozhodnutím, přičemž přezkum důvodnosti trestního stíhání je pak úkolem celého trestního řízení a kdykoliv, i bez návrhu, může být trestní stíhání zastaveno, ukáže-li se, že pro jeho pokračování neexistují důvody. Obdobně i v případě zajištění majetku je možno požadovat o zrušení zajištění, pomine-li jeho důvod, což konečně zmínil i vrchní soud v napadeném usnesení. V něm dále konstatoval, že sice nehrozí stěžovateli peněžitý trest v tvrzené výši (přesahující 24,5 milionů Kč - tedy ve výši způsobené škody), ale za dané situace lze důvodně předpokládat peněžitý trest ve výši násobně přesahující skutečný majetkový výnos (181 500 Kč).
Za daného stavu věci neshledal Ústavní soud v postupu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatelem namítané zkrácení v jeho zaručených právech. Řízení, které proběhlo v souladu s procesními předpisy (čl. 36 Listiny) a které aplikovalo zákonnou výluku ochrany vlastnického práva (čl. 11 Listiny), nezasáhlo do zaručených práv stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu