ECLI:CZ:US:2003:4.US.285.02
sp. zn. IV. ÚS 285/02
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 29. května 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 ve věci ústavní stížnosti MUDr. B. Z. a M. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 19. 2. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1821/2001, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12. 6. 2001 sp. zn. 20 Co 102/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 23. 7. 1999 sp. zn. 37 C 33/95, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali vydání ideální části nemovitostí.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2002 č. j. 28 Cdo 1821/2001-156, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. 20 Co 102/2000 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 1999 č. j. 37 C 33/95-111 se zrušují.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2002, se stěžovatelé, občané České republiky žijící trvale mimo území republiky, domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2002 č. j. 28 Cdo 1821/2001-156, kterým bylo jejich dovolání připuštěné výrokem rozsudku soudu odvolacího jako nedůvodné zamítnuto a ve zbývající části jako nepřípustné odmítnuto. Odvolací soud připustil dovolání k otázce, zda pro aplikaci §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, u osob, které se staly oprávněnými osobami až po účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., je výzva povinné osobě, která věc držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., podmínkou i v tom případě, kdy ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu tato osoba již nemovitost nedržela. Stěžovatelé navrhli zrušit i rozsudky dovolacímu rozsudku předcházející, tj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. 20 Co 102/2000 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 1999 č. j. 37 C 33/95-111, jimiž byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba, kterou se v restituční věci podle zákona č. 87/1991 Sb. proti žalované M. B. domáhali vydání každý ideálních 10/450 specifikovaných nemovitostí v k. ú. D. Obecné soudy žalobu zamítly s odůvodněním, že stěžovatelé svůj nárok neuplatnili u povinné osoby ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítaný zásah spatřují v právním posouzení jejich věci obecnými soudy, které svá rozhodnutí založily na právním názoru, že nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým byla věc vydána (§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve stanovené lhůtě k vydání věci povinnou osobu. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nárok stěžovatelů byl prekludován, když nebyl uplatněn do 6 měsíců od 1. 11. 1994 vedle žalované M. B. i vůči původním povinným osobám. Stěžovatelé takový názor považují za alibistické lpění na doslovném znění zákona. V jejich případě totiž tuto výzvu nemohli učinit, neboť povinná osoba věc v té době již nedržela, když ji už dříve vydala jiné oprávněné osobě (M. B.). Dále vyjádřili svůj nesouhlas s odkazem dovolacího soudu na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1437/96, uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedený rozsudek se dle jejich názoru týkal odlišného skutkového stavu, kdy oprávněné osoby nevyzvaly řádně a včas povinnou osobu k vydání nemovitostí, i když jim lhůta počala plynout všem shodně, tj. 1. 4. 1991. V jejich případě však šlo o zcela odlišnou situaci. Výzvu v první fázi účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy po 1. 4. 1991, nepodali, neboť v té době jako občané České republiky bez trvalého pobytu na jejím území nemohli být oprávněnými osobami s ohledem na v té době platné znění zákona č. 87/1991 Sb. Poukázali na judikaturu Ústavního soudu v restitučních věcech, dle níž v restitučních věcech je třeba ustoupit od přepjatého formalismu, který v konečném důsledku vede proti cílům restituce.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že připuštění dovolání se týkalo jen výkladu §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru však nedospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené judikatury anebo by přinášelo judikaturu novou. Dovolací soud vycházel z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro odchýlení se od tohoto publikovaného právního závěru nebyly dovolacím soudem v tomto konkrétním případě shledány důvody. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná.
Podáním ze dne 24. 1. 2003 stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 1999 č. j. 37 C 33/95-111. Návrh odůvodnili tvrzením, že předmětné nemovitosti mají být v brzké době prodány, čímž by uspokojení jejich restitučních nároků bylo zmařeno.
Krajský soud v Brně k návrhu na odklad vykonatelnosti uvedl, že trvá na stanovisku, které k žalobě zaujal senát ve svém rozsudku sp. zn. 20 Co 102/2000. Proto nepovažuje za nutné povolit jeho odklad.
M. B. jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno teprve dne 26. 5. 2003, uvedla, že se shodnými právními závěry soudů obou stupňů, jakož i Nejvyššího soudu se v zásadě ztotožňuje a považuje je za zcela správné. Stěžovatelé se stali oprávněnými osobami vzhledem k nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. až ke dni 1. 11. 1994. Počínaje tímto dnem měli ve lhůtě šesti měsíců uplatnit své nároky u subjektů, z jejichž strany byly předmětné nemovitosti vydány. Jelikož tak neučinili, došlo k prekluzi jejich nároků. Je proto přesvědčena, že pro zásah ze strany Ústavního soudu v žádném případě nejsou dány předpoklady; naopak právě zrušení napadených, po všech stránkách správných soudních rozhodnutí by považovala za zásah do právní jistoty. K návrhu na odklad vykonatelnosti uvedla, že jej považuje za zcela nedůvodný. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Při ústním jednání dne 29. 5. 2003 setrval přítomný účastník řízení i zástupce vedlejšího účastníka na svých stanoviscích.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 33/95 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba vyhovět, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 90 Ústavy. Citované ustanovení Ústavy (stejně jako čl. 95 Ústavy) samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Obdobně nemohl akceptovat ani jejich tvrzení o zásahu do práva zakotveného v čl. 11 Listiny, neboť citovaný článek chrání vlastnické právo již nabyté, existující, nikoliv pouhý nárok na ně, což vyplývá z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu.
Zbylo tudíž posoudit, zda napadeným rozsudkem dovolacího soudu došlo k namítanému porušení práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně zda Nejvyšší soud dostál své ústavní povinnosti zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, konkretizované v §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy.
Jak je výše uvedeno, Krajský soud v Brně ve výroku napadeného rozsudku ze dne 12. 6. 2001 připustil dovolání k otázce, zda podmínkou pro aplikaci §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. u osob, které se staly oprávněnými až po účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., je výzva povinné osobě, která věc držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., i v tom případě, kdy ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu tato osoba již nemovitost nedržela.
Dovolací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku z převážné části rekapituluje průběh dosavadního řízení, uvádí obsah dovolání a rozebírá otázky jeho přípustnosti. O vlastním posouzení, zda v daném případě jde o rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam, dovolací soud pojednává ve dvou odstavcích na předposlední (šesté) stránce svého rozsudku, kde v jednom odstavci konstatuje, že "V rozhodnutí uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, bylo vyloženo, že nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým věc byla vydána podle zákona č. 87/1991 Sb. (srov. §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání povinnou osobu, která věc držela k 1. 4. 1991 (ke dni účinnosti citovaného zákona)." V dalším odstavci pak Nejvyšší soud uzavírá: "Z těchto ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, a z citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, dovolací soud vycházel, neshledal důvodným se od citovaných právních závěrů odchýlit při projednávání této právní věci a konstatoval také, že z těchto právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů."
Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1437/96, uveřejněného pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyplývá, že nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým věc byla vydána podle zákona č. 87/1991 Sb. (§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), je podmíněn tím, že pominutá oprávněná osoba v zákonné lhůtě vyzvala k vydání věci právnickou osobu, která věc držela ke dni 1. 4. 1991. Je ovšem evidentní, že tento závěr Nejvyššího soudu nelze považovat za vyčerpávající odpověď na odvolacím soudem připuštěnou dovolací otázku, tedy zda podmínka uplatnění nároku u povinné osoby musí být striktně splněna i v těch případech, kdy ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 3/94; publikován též ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 38) tato osoba již nemovitost nedržela. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, a v tom je třeba se stěžovateli souhlasit, vychází ze zásadně odlišného skutkového, a tím i právního stavu, neboť se týká případu, kdy z oprávněných osob, kterým počala běžet lhůta k uplatnění práv shodně (1. 4. 1991), řádnou výzvu podaly jen některé. V projednávané věci se však stěžovatelé stali oprávněnými osobami až mnohem později, a to po nálezu Ústavního soudu, kterým byla jako neústavní zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky pro vydání majetku. Jinak řečeno, stěžovatelé jednali v důvěře v platné právo a neuplatňovali nárok, vědomi si toho, že nutnou (byť zřejmě spornou) podmínku trvalého pobytu nesplňují. Nárok uplatnili teprve tehdy, až se jim tato možnost otevřela, a to, zcela logicky, ve vztahu k příbuzné, které byl v mezidobí celý majetek původními povinnými osobami vydán. Pro takovou situaci však citované rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný právní názor nevyslovuje.
Dle přesvědčení Ústavního soudu se Nejvyšší soud odpovědi na odvolacím soudem položenou otázku vyhnul, čímž nedostál své zákonné povinnosti zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy. Odpověď na tuto otázku je třeba hledat především v odůvodnění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 2/1997 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 24/96; publikován též ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 133), kterým byla zrušena poslední část věty §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., vyjádřená slovy "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona". Ústavní soud zejména uvedl, že se přidržuje argumentace vyslovené již v nálezu ze dne 13. 12. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 8/95 (vyhlášen pod č. 29/1996 Sb. a publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 83), tj. že v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila jeho uplatnění. Dále uvedl, že případnou kolizi mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věc již mohla být vydána jiné oprávněné osobě, řeší zákonodárce způsobem, při kterém musí osoby, jimž byl majetek vydán, počítat s rizikem redukce svých nároků, že však taková úprava je zcela v souladu s účelem zákona a tendencí dát průchod ústavnímu principu rovnosti a umožnění všem oprávněným osobám, aby jejich nárok byl uspokojen v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší. Z tohoto hlediska je lhostejné, že některým byla již věc vydána. Ústavní soud dále v citovaném odůvodnění vyložil, proč se mu jeví jako nepřípadné, aby se dříve uspokojené osoby mohly dovolávat tzv. nabytých práv, či argumentovat retroaktivitou. Nález tedy zcela zřejmě počítal s tím, že v řadě případů majetek již vydán byl, není v držení původních povinných osob, a že je nezbytné pouze otevřít lhůtu k "narovnání" všech restituentů. Za těchto souvislostí jeví se být požadavek "výzvy" ve vztahu k původnímu povinnému jako absurdní. Požadavek takové výzvy dokonce neobstojí ani při ryze gramatickém výkladu zákona, neboť pojem povinné osoby vymezil zákonodárce v §4 zákona č. 87/1991 Sb. způsobem, ze kterého jasně plyne, že označený subjekt musí věc držet ke dni účinnosti zákona. Od data účinnosti zákona se proto pochopitelně odvíjely i lhůty další. Otevřela-li se novým oprávněným možnost k uplatnění jejich nároku v době, kdy povinná osoba ve smyslu §4 citovaného zákona již neexistovala, a nemá-li pro takový případ zákon výslovné řešení, jeví se být slušným a spravedlivým považovat za subjekt povinný k vydání toho, kdo v té době věc drží. Jinak by situace neměla řešení.
Ústavní soud proto podané stížnosti vyhověl, když dospěl k závěru, že Nejvyšší soud tím, že se vyhnul odpovědi na položenou otázku, zasáhl do práva stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces tak, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Pokud pak v důsledku takového rozhodnutí mělo být definitivně vyloučeno právo stěžovatelů na přiměřený podíl na restituci majetku, došlo též k porušení principu rovnosti v právech, který vyplývá z čl. 1 Listiny. Z těchto důvodů Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a z důvodů procesní ekonomie též i rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.