ECLI:CZ:US:2002:4.US.287.02
sp. zn. IV. ÚS 287/02
Usnesení
IV. ÚS 287/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti obchodní společnosti T., společnosti s ručením omezeným, zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2002, čj. 28 Ca 290/2000-33, rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ, referátu regionálního rozvoje ze dne 27. 6. 2000, čj. Výst.328/1-1826/00-01-Sch, a rozhodnutí Stavebního úřadu v Mníšku pod Brdy ze dne 26. 4. 2000, čj. SÚ 255/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím správních orgánů, kterými bylo stěžovatelce nařízeno odstranit nepovolené terénní úpravy na pozemku č. 1037/2 v k. ú. Č., a rozsudku správního soudu zamítajícímu žalobu podanou podle hlavy druhé části páté o. s. ř., stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen právo na spravedlivý proces a na přezkoumání rozhodnutí správních orgánů soudem), v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (právo na rovné postavení v řízení) a čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 1, 4 a čl. 2 odst. 3 Listiny (vlastnické právo). V ústavní stížnosti podrobně rozvádí sled událostí, které byly završeny vydáním rozhodnutí stavebního úřadu, který uložil stěžovatelce odstranit terénní úpravy na předmětném pozemku za podmínek v rozhodnutí stanovených. Odvolací správní orgán podané odvolání stěžovatelky zamítl, stejně jako správní soud zamítl podanou správní žalobu. Stěžovatelka tvrdí, že již od samého počátku zdůrazňovala, že navezení teplárenského popílku na pozemek nemělo být posuzováno jako provádění terénních úprav, ale jako dočasné uložení materiálu, který hodlala dále využít, částečně také k rekultivaci předmětného pozemku. Orgány veřejné moci však výsledek její činnosti posoudily jinak a následnou nesprávnou interpretací ustanovení §71 odst. 1 a §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), došlo k tomu, že jí byla nařízena povinnost odstranit terénní úpravy extra legem pro absenci základní podmínky, a to že vůbec šlo o terénní úpravy. Stalo se tak i přesto, že v jiném řízení (o uložení pokuty podle zákona o obcích) Okresní úřad Praha - západ i Městský soud v Praze (sp. zn. 38 Ca 370/2000) používaly pojmu mezideponie materiálu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že byla stavebním úřadem vmanipulována do pozice, kdy musela podat žádost o povolení úprav a prokazovat soulad jejich provádění s veřejným zájmem, což pociťuje jako porušení práva na rovné postavení v řízení, poukazuje na to, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná, neboť z nich není zřejmé, jaká stanoviska dotčených správních orgánů či vyjádření, resp. části z nich, byly vzaty skutečně v úvahu a v rozhodnutích není konkretizován jediný předpis, s nímž by navrhované terénní úpravy neměly být v souladu z hlediska zájmů chráněných zvláštními předpisy. Upozorňuje, že správní orgány jí upřely možnost vyjádřit se k zaslaným stanoviskům a vyjádřením Okresního úřadu Praha-západ, referátu životního prostředí, Mysliveckého sdružení Č. - L., obce Č. a Pražských vodovodů a kanalizací, a.s., kteroužto žalobní námitku správní soud zcela pominul. Stěžovatelka má výhrady i k rozhodnutí správního soudu, které je podle ní neúplné, a tudíž nepřezkoumatelné, a tvrdí, že správní soud se nezabýval důsledně přezkoumáním napadených správních rozhodnutí, při svém rozhodování nevycházel z obsahu celé žaloby a neposkytl tak stěžovatelce dostatečnou ochranu jejím právům. Ze všech výše uvedených důvodů tedy navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Stavebního úřadu v Mníšku pod Brdy a spisu Okresního úřadu Praha - západ, referátu regionálního rozvoje, vedených k napadeným rozhodnutím, a ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 290/2000, Ústavní soud ověřil skutečnosti rozhodné pro posouzení stěžovatelčiných tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem řízení před orgány veřejné moci bylo posouzení stěžovatelčiny činnosti prováděné na pozemku č. 1037/2 v k. ú. Č. v závěru roku 1999, aplikace příslušných ustanovení stavebního zákona, vydání rozhodnutí a soudní přezkum zákonnosti těchto rozhodnutí. Závěry těchto orgánů, že činnost stěžovatelky bylo třeba považovat za terénní úpravy prováděné bez předchozího povolení stavebního úřadu a že postup podle ustanovení §71 odst. 1 a ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona byl namístě, stěžovatelka nesdílí a zastává názor odlišný. Pro Ústavní soud však bylo rozhodující zjištění, že zákaz provádění nepovolených terénních úprav byl učiněn ústavně souladným způsobem, neboť vychází ze skutkových zjištění majících oporu ve spisovém materiálu, je vyložen a odůvodněn přezkoumatelným způsobem a opírá se o příslušná ustanovení stavebního zákona. Z napadených rozhodnutí je seznatelné, jaké důvody vedly orgány veřejné moci k odmítnutí stěžovatelčiny námitky, že jde o tzv. mezideponii materiálu či o uvádění pozemku po bývalé kompostárně do původního stavu, vyplývá z nich, jak byla po obsahové stránce posouzena stěžovatelčina žádost ze dne 1. 2. 2000 o povolení terénních úprav, popsaných jako rekultivace prostoru bývalé kompostárny návozem certifikovaného zemního materiálu, proč nevyhověly žádosti o její překvalifikaci a z jakých podkladů správní orgány dovodily, že terénní úpravy není možno dodatečně povolit pro rozpor s veřejným zájmem. Podle těchto hledisek je přezkoumatelný i rozsudek Městského soudu v Praze, ze kterého vyplývá, jak se soud vypořádal se vznesenými žalobními námitkami stěžovatelky a proč je neshledal důvodnými. Námitku, že v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů není konkretizován předpis, s nímž by navrhované terénní úpravy nebyly v souladu, Ústavní soud bere na vědomí, s tím, že tento nedostatek není schopen sám o sobě zvrátit závěr o dodržení pravidel spravedlivého procesu. Vychází z toho, že veřejný zájem je neurčitým právním pojmem, jehož obsah a rozsah nelze přesně právně definovat. Uvážení správního orgánu se při interpretaci takového pojmu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu případu a jeho rozsah hodnotí podle okolností a skutečností konkrétního případu. Stavební zákon obsahuje demonstrativní výčet základních hledisek, které správnímu orgánu pomáhají hodnotit okolnosti konkrétního případu v určitých mezích, zájmy chráněné zvláštními předpisy jsou pak pouze jedním z těchto uvedených hledisek. Pro posouzení dodržení pravidel spravedlivého procesu bylo pro Ústavní soud rozhodujícím zjištění, že tato otázka, prokázání souladu prováděných terénních úprav s veřejným zájmem stěžovatelkou jako stavebníkem, byla předmětem přezkumu soudu, který potvrdil závěr, že stěžovatelka své povinnosti nedostála, když žádné podklady v tomto směru nepředložila.
Ústavní soud považuje v projednávané věci za nutné připomenout meze, v nichž mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti přísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své dřívější rozhodovací praxi dal již mnohokrát najevo, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí, nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Porušení práva na soudní či jinou právní ochranu, byť stěžovatelkou tvrzené, Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Stěžovatelce nebylo bráněno domáhat se ochrany svých práv před správními orgány a správním soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a svých práv plně využila. Co se týče jejího tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu připomíná, že obsah tohoto pojmu není možné vykládat tak, jako by se účastníku garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li v projednávaném případě obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení před správním soudem, a v souladu s kautelami zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup řádně odůvodnil, jak se v projednávaném případě stalo, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ke kasaci těchto rozhodnutí by Ústavní soudu mohl přistoupit jedině, pokud by vyšel najevo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž v projednávaném případě nedošlo. Ústavní soud rovněž neshledal důvod ke svému zásahu v důsledku nesprávné interpretace hmotněprávního ustanovení stavebního zákona (§71 odst. 1) zasahující vlastnické právo, neboť tvrzení stěžovatelky vychází z jejího odlišného názoru na posuzování její činnosti, která, jak shora uvedeno, byla orgány veřejné moci posouzena jinak. Ústavní soud konstatuje, že řadu námitek stěžovatelka uplatnila v řízení před správními orgány a v žalobě, konkrétně dle jejího názoru nesprávný postup správních orgánů podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tvrzení, že byla stavebním úřadem vmanipulována do pozice, kdy musela podat žádost o povolení úprav a konečně i závěr, že neprokázala soulad provedených terénních úprav s veřejným zájmem. Tyto námitky byly předmětem soudního přezkumu a z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, jak se s nimi správní soud vypořádal.
Městskému soudu v Praze stěžovatelka vytýká, že se nezabýval tím, že některá stanoviska či vyjádření byla zaslána stavebnímu úřadu po ústním jednání či dokonce v odvolacím řízení a stěžovatelce nebyla dána možnost se k nim vyjádřit, případně navrhnout další důkazy. Ústavní soud zjistil, že správní soud tuto námitku nepominul a v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že předmětem přezkumné činnosti bylo to, zda stěžovatelka ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona prokázala soulad terénních úprav s veřejným zájmem, jak již bylo uvedeno shora, podle správního soudu této povinnosti nedostála. S ohledem na zvláštnosti řízení podle citovaného ustanovení stavebního zákona a na uloženou prvotní povinnost stavebníka prokázat, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, a předložit s žádostí o dodatečné povolení i podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem, Ústavní soud má za to, že způsob, jakým se správní soud vyrovnal s námitkou stěžovatelky, nevyvolává důvod k jeho zásahu. K tvrzení, že soud nevycházel z obsahu celé žaloby, neboť se nevyjádřil k žalobní námitce stěžovatelky ohledně úplnosti skutkových zjištění co do vyjasnění, jak třeba rozumět uložené povinnosti uvést pozemek bývalé kompostárny do původního stavu, neboť "předešlý stav" pozemku zasažený zasažen skládkou Kovohutí Mníšek, nebyl nijak zjišťován, Ústavní soud ověřil, že správní soud skutečně nezaujal k této námitce v odůvodnění svého rozhodnutí žádné stanovisko. Z kontextu celého případu však lze mít za to, že tato námitka nebyla pro daný případ určující. Předmětem soudního přezkumu nebylo rozhodnutí Stavebního úřadu v Mníšku pod Brdy ze dne 27. 7. 1999, čj. SÚ 1488/99, o dodatečném povolení stavby kompostárny na dobu dočasnou do konce roku 1999, s tím, že po uplynutí tohoto termínu bude pozemek uveden do původního stavu, ale rozhodnutí, kterým bylo zakázáno provádět činnost, jež byla posouzena jako terénní úpravy, kterými se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry (§71 odst. 1 stavebního zákona). Ústavní soud tedy uzavírá, že absence reakce správního soudu na tuto žalobní námitku nepředstavuje pochybení, jež mohlo posunout celou věc do ústavně právní roviny.
Pod zorným úhlem shora uvedeného se jeví neopodstatněným i tvrzení o porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť ustanovení §93 odst. 1 stavebního zákona připouští zjednodušený postup podle ustanovení §88 až 92 při odstraňování provedených terénních úprav. Stejný závěr je třeba učinit i o tvrzení o porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a o uložení povinnosti extra legem v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Ústavní soud má za to, že zákonné podmínky k nařízení odstranění stavby byly dány, neboť jak shora uvedeno, šlo o terénní úpravy, k jejich realizaci je však nutné stavební povolení, jež stěžovatelka neměla, a podmínky pro dodatečné povolení nesplnila.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu