ECLI:CZ:US:2003:4.US.29.03
sp. zn. IV. ÚS 29/03
Usnesení
IV. ÚS 29/03
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Pozemkového fondu ČR, zastoupeného prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, čj. 33 Ca 38/2002-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele o odepření informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (§15 odst. 4), a věc vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. Stěžovatel tvrdí, že právní názor, o který obecný soud opřel svoje rozhodnutí, tedy, že stěžovatel je veřejnou institucí, která hospodaří s veřejnými prostředky, nemá oporu v zákoně. Obecný soud uvedl, že stěžovatel je státní fond a tudíž jeho prostředky jsou "veřejné prostředky", s odvoláním na definici tohoto pojmu, jak je provedena zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře. Postavení stěžovatele je však určeno zákonem č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, který konstituuje stěžovatele jako právnickou osobu zapisovanou do obchodního rejstříku, podle ustanovení §15 odst. 2 tohoto zákona příjmy stěžovatele netvoří součást státního rozpočtu ČR a podle odst. 3 téhož ustanovení stěžovatel hradí náklady spojené se svou činností ze svých příjmů. Ustanovení §3 písm. b) zákona o veřejné podpoře definuje veřejné prostředky mimo jiné jako prostředky státních fondů, stěžovatel však na rozdíl od Fondu národního majetku v tomto ustanovení jmenovitě uvedena není, z čehož usuzuje na zřejmý úmysl zákonodárce. Stěžovatel dále uvedl, že není státním fondem ani ve smyslu ustanovení §28 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, a podotkl, že otázku, zda je či není státním fondem řešilo Ministerstvo financí, které mu poskytlo své sdělení ze dne 18. 10. 1996, čj. 151/61628/1996, jež přikládá k ústavní stížnosti. Ze všech výše uvedených důvodů má tedy za to, že napadeným rozsudkem obecného soudu došlo k porušení jeho základního práva, když je v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod nucen činit, co mu zákon neukládá, a jsou mu ukládány povinnosti bez zákonného základu a mimo jeho meze.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 33 Ca 38/2002, Ústavní soud zjistil, že žalobkyně, ing. J. D., žádala po stěžovateli informaci související s odstraněním hospodářské budovy, dříve postavené na pozemku p.č. 259 v k. ú. Skalná, okres Cheb, konkrétně informaci o tom, jak znělo zadání výběrového řízení, jak a kdy bylo výběrové řízení zveřejněno, které firmy se přihlásily do výběrového řízení a jaké podaly nabídky, s jakou firmou a na jakou částku byla uzavřena smlouva o dílo a jaké jsou další podmínky této smlouvy. Územní pracoviště stěžovatele v Chebu sdělilo žalobkyni dopisem, že jí požadované informace nemůže poskytnout. Žalobkyně měla za to, že nastoupila fikce vydání rozhodnutí o odepření informace ve smyslu ustanovení §15 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím a podala proti němu odvolání. Stěžovatel opětovně odmítl požadované informace poskytnout s odůvodněním, že není povinným orgánem ve smyslu ustanovení §2 citovaného zákona. K žalobě žalobkyně rozhodl obecný soud napadeným rozsudkem, ve kterém vyložil, že považuje stěžovatele za povinný subjekt ve smyslu ustanovení §2 odst. l zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť veřejnou institucí je subjekt, jehož založení a režim se odvozuje z veřejného práva. Veřejná správa přitom neznamená jenom autoritativní rozhodování o právech či povinnostech, ale i správu (obhospodařování) veřejných statků. Veřejnými prostředky se pak míní reálné napojení veřejných prostředků na veřejné rozpočty, kam s odkazem na definici veřejných rozpočtu v ustanovení §3 písm. d) zákona o veřejné podpoře nebo v Opatření o rozpočtové skladbě č. 111/270, náleží i prostředky státních fondů, tedy i stěžovatelky. Obecný soud tedy vyšel z fikce, že povinný subjekt vydal rozhodnutí, kterým odepřel informace (§15 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím), a proto rozhodl o zrušení takového rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností stěžovatel vytýká obecnému soudu, že v důsledku nesprávné interpretace pojmu "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" je považován za subjekt povinný poskytovat informace vztahující se k jeho činnosti. Ústavní soud se otázkou ústavně konformní interpretace tohoto pojmu zabýval již dříve, když v nálezu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III.ÚS 686/02, vyložil, že kromě státních orgánů a orgánů územní samosprávy zákon o svobodném přístupu k informacím řadí mezi povinné subjekty i třetí skupinu subjektů, totiž ty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, kteroužto lze označit jako veřejnoprávní korporace ("veřejnoprávní korporaci musí být svěřena mocenská pravomoc činit vrchnostenské úkony" - D. Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část. Praha 1994, s. 185). Ústavní soud pak dále uvedl, že definiční znaky pojmu veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky lze pak vymezit a contrario k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace a že z množiny veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností (viz obdobně stanoviska doktrinární: J. Matějka, Korporace veřejnoprávní. In: Slovník veřejného práva československého. Red. E. Hácha, J. Hoetzel, F. Weyr, K. Laštovka, Sv. II., Brno 1932, s. 370 a násl.; J. Hoetzel, Československé správní právo. Část všeobecná. 2. vyd., Praha 1937, s. 73 a násl.; D. Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část. Praha 1994, s. 186 a násl.). Všechny tyto znaky naplňují i ty subjekty, jejichž zahrnutí do rámce povinných subjektů představovalo záměr zákonodárce, jenž novelou zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zákonem č. 39/2001 Sb. zakotvil v postavení povinného subjektu rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Jednalo se o Českou televizi a Český rozhlas, přičemž dle zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, a zákona č. 484/191 Sb., o Českém rozhlasu, jsou tyto právnickými osobami, hospodařícími s vlastním majetkem, svoji činností sledují zákonem vymezené veřejné účely, jejich orgány jsou kreovány státem a nad jejich působením vykonává stát dohled.
Z výkladových pravidel výše naznačených vycházel Ústavní soud i v projednávané věci. Konstatoval, že stěžovatel naplňuje shora uvedené definiční znaky, neboť byl zřízen zákonem (§1 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky), jeho orgány jsou kreovány státem (§4, §9, §10 citovaného zákona), plní převážně veřejné účely stanovené zákonem (§2 odst. 2 citovaného zákona, §17, §18, §18a zákona č. 229/1991 Sb.), a stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled nad jeho činností. (§6 odst. 2, §10, §15 odst. 8, §16 zákona o Pozemkovém fondu).
K nesouhlasu stěžovatele s výkladem pojmu veřejné prostředky, tak jak jej provedl obecný soud, Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §3 písm. b) zákona o veřejné podpoře se za veřejné prostředky považují i prostředky právnických osob vlastněných státem plně nebo v míře, která mu v nich umožňuje vykonávat přímou nebo nepřímou kontrolu, což koresponduje s vymezením pojmu veřejných prostředků podle legální definice obsažené v ustanovení §2 písm. g) zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, kde veřejné prostředky zahrnují "veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)", přičemž jinou právnickou osobou dle §2 písm. a) uvedeného zákona je "právnická osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem". Ústavní soud k významu pojmu veřejné správy v souvislosti s působností stěžovatele připomíná, že její uplatňování se uskutečňuje jak vrchnostenskými tak i nevrchnostenskými metodami. Prostředky stěžovatele, byť nejsou přímou součástí státního rozpočtu, jsou s výjimkou zákonem povolené aktivity v oblasti cenných papírů, pod kontrolou státu. Rovněž při uzavírání úplatných smluv, jejímž předmětem jsou dodávky, provedení prací nebo poskytování služeb překračující limit stanovený zákonem č. 199/1994 Sb. o zadávání veřejných zakázek, stát kontroluje vynakládání prostředků stěžovatele, neboť stěžovatel je podle ustanovení §2 písm. b) bod 2 zákona o zadávání veřejných zakázek považován za zadavatele veřejné zakázky, a to bez dalšího, čímž je postaven na roveň státních orgánů, samosprávných orgánů a jiných právnických osob zřízených zákonem, hospodařících s prostředky státního rozpočtu (na rozdíl od "obyčejných" právnických osob, které k úhradě veřejné zakázky použijí prostředky veřejných rozpočtů - §2 písm. b) bod 6 tohoto zákona).
Z pohledu shora vyložených přístupů k akceptaci různých interpretačních alternativ aplikované normy má Ústavní soud za to, že právní závěr obecného soudu, že stěžovatel je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, byl učiněn ústavně konformním způsobem, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu