ECLI:CZ:US:2018:4.US.29.18.1
sp. zn. IV. ÚS 29/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Matěje Faragy, zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, sídlem 17. listopadu 230/19, Říčany, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2017 č. j. 32 Co 333/2017-131 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. června 2017 č. j. 8 C 336/2016-104, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Blanky Schramové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zajištěné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, směřující proti vedlejší účastnici jako žalované, na neúčinnost právního jednání - smlouvy o darování nemovitých věcí, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Současně účastníky řízení poučil o možnosti podání dovolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, o kterém Nejvyšší soud dosud nerozhodl. Jeho přípustnost přitom opřel o §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti stěžovatel připustil, že podmínkou meritorního přezkumu ústavní stížnosti je též vyčerpání všech procesních prostředků, tedy včetně dovolání, současně však upozornil, že zná případy z poslední doby, kdy ústavní stížnost podaná proti meritorním rozhodnutím ve lhůtě jdoucí od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, kde dovolání nebylo neshledáno přípustným z hlediska §237 o. s. ř., byla odmítnuta jako opožděná. Z tohoto důvodu ústavní stížnost podal souběžně s dovoláním.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, dle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by proto byl nějaký důvod.
6. Nebude-li totiž stěžovatel v dovolacím řízení úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné pro nesplnění podmínek ustanovení §237 o. s. ř. Argumentuje-li stěžovatel tím, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadeným soudním rozhodnutím, Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což je právě situace, kterou stěžovatel zmiňuje, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
7. Možno dodat, že i kdyby Nejvyšší soud posoudil podané dovolání jako nepřípustné podle §238 o. s. ř., stěžovatel by neztratil možnost podat ústavní stížnost, a to vzhledem k (nesprávnému) poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání za podmínek §237 o. s. ř. přípustné je. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadeným rozsudkům soudů nižších stupňů by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání [viz např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2725/15, ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16, a řada dalších].
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj