ECLI:CZ:US:2004:4.US.291.04
sp. zn. IV. ÚS 291/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 6. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 291/04 ve věci ústavní stížnosti M. P. proti rozhodnutí ředitele Věznice Valdice z 30. 3. 2004 č. j. 11051/75, usnesení Vrchního soudu v Praze z 18. 11. 2003 sp. zn. 7 To 149/2003 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 10. 2003 sp. zn. 2 T 3/2003, obsahující dále návrh, aby Ústavní soud konstatoval, že "stěžovatel byl vzat do vazby Krajským soudem Hradec Králové bezdůvodně, způsobem v rozporu se zákonem a ústavními principy České republiky a stěžovateli byla takto způsobena újma na jeho právech, když byla nezákonným způsobem omezena jeho osobní svoboda, zaručená mu ústavním řádem České republiky a Úmluvou o lidských právech a základních svobodách", dále obsahující návrh, aby Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím obecných soudů, a spojené s požadavkem, aby Ústavní soud samostatným usnesením vyslovil, že náhradu nákladů zastoupení zcela hradí stát, a dále spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ředitele Věznice Valdice.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2004, sepsanou JUDr. P. Š., advokátem, k níž bylo připojeno samotným stěžovatelem sepsané podání rovněž za ústavní stížnost označené a k níž v průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatel sám připojil další doplňky, včetně návrhu na přiznání odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ředitele Věznice Valdice, domáhal se stěžovatel zrušení rozhodnutí v záhlaví tohoto usnesení citovaných a nálezem vyslovení výroků Ústavního soudu též shora citovaných.
Dříve, než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") vázán.
V dané věci vyslovuje Ústavní soud, že věcný přezkum stěžovaných rozhodnutí a přijetí dalších požadovaných výroků jsou vyloučeny, a to z důvodů dále vyložených.
Především Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nebyl před Ústavním soudem zastoupen řádně zvoleným advokátem, ačkoliv z ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zjevně vyplývá, že takové zastoupení je obligatorní. Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k předložení plné moci, neboť i kdyby absence povinného zastoupení byla volbou advokáta odstraněna, nic by to nemohlo změnit na dále uvedených závěrech o opožděnosti a nepřípustnosti podané ústavní stížnosti stejně jako na závěru o tom, že dílem je Ústavní soud k jejímu projednání nepříslušný. Stěžovateli adresovaná výzva k odstranění této vady by tak byla pouhým formalismem, nehledě na to, že Ústavní soud nepřehlíží, že stěžovatelův postup v otázce zastoupení prvotně byl zapříčiněn nikoliv jím samotným, ale chybnou aplikací práva ze strany Krajského soudu v Hradci Králové. Tento soud totiž stěžovateli pro řízení před Ústavním soudem opatřením předsedy senátu krajského soudu č. j. 2 T 3/2003-744 ze dne 21. 7. 2004 ustanovil obhájcem JUDr. P. Š., advokáta; toto opatření odůvodnil krajský soud tím, že trestní řád výslovně ustanovení obhájce pro řízení před Ústavním soudem neupravuje, a že je tedy třeba vycházet z obecných zásad ohledně práva obviněného dle §33 trestního řádu, z Ústavy, jakož i z Listiny základních práv a svobod, přičemž je zároveň třeba aplikovat ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ustanovený advokát spolu s jím sepsanou ústavní stížností toto opatření Ústavnímu soudu předložil. Tím však nedostatek plné moci napraven být nemůže. Soud, který pro řízení před Ústavním soudem ustanovil stěžovateli obhájce, přehlédl, že jeho postup byl vyloučen již proto, že řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení trestního a stěžovatel v něm nemá postavení obviněného (případně obžalovaného či odsouzeného); povinná účast advokáta na straně stěžovatele není obhajobou, nýbrž právním zastoupením osoby, která jako navrhovatel řízení před Ústavním soudem podáním ústavní stížnosti zahajuje. Účelem tohoto povinného zastoupení je mimo jiné náležité předestření ústavněprávní argumentace, neboť právě a jen v mezích případného porušení ústavních kautel přezkoumává Ústavní soud navrhovatelem napadená pravomocná rozhodnutí nebo jiné zásahy orgánů veřejné moci. Kogentními ustanoveními §29, 30 a 31 zákona o Ústavním soudu je vázán nejen Ústavní soud, ale přirozeně i soud obecný, jenž v rozporu s nimi nemohl právně relevantním způsobem nedostatek právního zastoupení stěžovatele svým opatřením zhojit.
Ústavní stížnost navrhuje zrušení vpředu citovaného rozhodnutí ředitele Věznice Valdice. K tomuto požadavku vyjádřil se ředitel věznice, jako účastník řízení, k výzvě Ústavního soudu tak, že považuje rozhodnutí, které vydal na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 3/2003 ze dne 9. 2. 2004 za rozhodnutí, jímž nebyla porušena žádná právní povinnost; ve vyjádření uvedl, že naříkané rozhodnutí bylo odsouzenému předáno proti podpisu dne 6. 4. 2004 a nabylo právní moci dne 10. 4. 2004, neboť proti tomuto rozhodnutí si odsouzený (stěžovatel v řízení o podané ústavní stížnosti) stížnost nepodal; účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl. K dotazu Ústavního soudu potvrdil stěžovatel, že údaj účastníka řízení o převzetí jeho rozhodnutí dnem 6. 9. (správně 6. 4.) 2004 je správný a potvrdil současně, že toto rozhodnutí stížností nenapadl, což obsáhle odůvodnil tvrzením o její nadbytečnosti pro neefektivnost. Též z vyžádané kopie příslušného spisu je patrno, že stěžovatel vlastnoručně potvrdil převzetí tohoto rozhodnutí dne 6. 4. 2004.
Uvedené rozhodnutí vydal ředitel věznice podle relevantních ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, v platném znění, na podkladě předcházejícího usnesení vydaného vyšší soudní úřednicí Krajského soudu v Hradci Králové dne 9. 2. 2004 sp. zn. 2 T 3/2003. Posléze citované rozhodnutí nabylo dne zjištění Ústavního soudu právní moci dne 21. 2. 2004, a to aniž by proti němu stěžovatel jakkoli brojil, byť o možnosti proti němu opravný prostředek podat byl řádně poučen.
Stěžovatel naříkané rozhodnutí ředitele Věznice Valdice nenapadl stížností a tím sám při nevyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných mu k ochraně práva založil důvod pro to, aby v této části stala se ústavní stížnost nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto v uvedeném rozsahu Ústavní soud odmítá ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ohledně stěžovaných usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze zjistil Ústavní soud z vyžádaných fotokopií dodejek, že tato usnesení byla stěžovateli doručena dne 29. 10. 2003, resp. 27. 11. 2003. Byla-li ústavní stížnost proti těmto usnesením podána dne 26. 8. 2004, stalo se tak dávno po uplynutí propadné lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V této části je proto ústavní stížnost odmítnuta jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu. Z žádného ustanovení citovaného zákona a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl nad rámec konkrétního rozhodnutí o ústavní stížnosti povolán ke konstatačním akademickým výrokům. Proto došlo-li k odmítnutí ústavní stížnosti směřující proti vazebním rozhodnutím obecných soudů, není v pravomoci Ústavního soudu, aby při nemožnosti meritorně tato rozhodnutí přezkoumávat vzdor tomu samostatným výrokem konstatoval, že stěžovatel byl vzat do vazby Krajským soudem Hradec Králové bezdůvodně, způsobem v rozporu se zákonem a ústavními principy České republiky a stěžovateli byla takto způsobena újma na jeho právech, když byla nezákonným způsobem omezena jeho osobní svoboda, zaručená mu ústavním řádem České republiky a Úmluvou o lidských právech a základních svobodách [část d) petitu ústavní stížnosti]. Rovněž neexistuje žádná pravomoc Ústavního soudu prohlásit, že stěžovatel má právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím obecných soudů [část e) petitu ústavní stížnosti]. V těchto částech byla proto ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Při odmítnutí ústavní stížnosti nepřichází podle výslovného znění ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v úvahu, aby soudce zpravodaj rozhodl, že náklady stěžovatelova zastoupení zaplatí stát.
Vzhledem k tomu, že podanou ústavní stížnost nebylo možno pro její nepřípustnost, opožděnost a pro nepříslušnost Ústavního soudu věcně projednávat, nelze vyhovět stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti stěžovaného rozhodnutí ředitele Věznice Valdice.
Na závěr poznamenává Ústavní soud, že dle obsahu podání stěžovatele ze dne 19. 9. 2004, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 4. 10. 2004, bylo by možno dovodit, že stěžovatel shledává za neústavní veškeré postupy proti němu realizované ve spojitosti s pravomocnými rozhodnutími o jeho vzetí do vazby, takže snad má za to, že ve faktu provádění srážek z odměny za práci na podkladě napadeného rozhodnutí ředitele Věznice Valdice jest možno spatřovat jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Měl-li stěžovatel za to, že tímto dodatkem ústavní stížnosti lze se úspěšně domoci přikazovacího či zakazovacího výroku Ústavního soudu ve vztahu k těmto srážkám, nutno připomenout, že takovýto postup je vyloučen bez zrušení rozhodnutí, o něž se provádění srážek opírá; neexistuje žádný důvod k závěru, že by šlo o srážky protiústavní, pročež i zde je třeba stěžovatelův požadavek odmítnout z důvodu nepřípustnosti.