ECLI:CZ:US:2000:4.US.291.2000
sp. zn. IV. ÚS 291/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. H. a M. H., zastoupených doc. JUDr. Ing. M. P., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, č.j. 24 Cdo 22/2000-90 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1999, č.j. 37 Co 116/96-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, č.j. 24 Cdo 22/2000-90 kterým bylo podle §243b odst. 1, věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1999, č.j. 37 Co 116/96-72, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. 1. 1996, č.j. 7 C 230/94-40 v napadeném výroku o povinnosti odpůrce, tj. vedlejšího účastníka Zemědělského družstva D., se sídlem v D., zaměřit specifikované pozemky v k.ú. V. u D. a vytyčit jejich vlastnické hranice tak, že návrh stěžovatelů se zamítá.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s Listinou základních práv a svobod ("Listina"), když aplikovaly na existující právní situaci nesprávné právní normy a takto navrhovatelům odepřely právní ochranu. Dle jejich přesvědčení neposkytnutím právní ochrany obecné soudy podstatně ztížily výkon jejich vlastnických práv k předmětným pozemkům, když právnímu nástupci subjektu, který v minulosti hranice jejich pozemků svévolně odstranil, nebyla soudy uložena povinnost tyto hranice opět na svůj náklad obnovit. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali vývoj právní úpravy zemědělského družstevnictví po roce 1991, zejména pokud jde o právo družstevního užívání, transformaci družstev a vztahy mezi družstvem a jeho členy při užívání pozemků.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou. Historicko-právní rozbor problematiky práva družstevního užívání a jeho zániku obsažený v ústavní stížnosti je dle jeho názoru nepochybně správný a je v souladu s právním závěrem odvolacího soudu i soudu dovolacího. K odlišným závěrům docházejí stěžovatelé až v tom, jaký právní vztah vznikl mezi vlastníky pozemků užívaných družstvem, jehož byli v té době členy. Stěžovatelé zastávají názor, že šlo o právní vztah blížící se vztahu výpůjčky. Tvrzení stěžovatelů, že Nejvyšší soud ČR přijal závěr, že mezi žalobci jako členy žalovaného družstva a tímto družstvem byla po přijetí nových stanov 30. 11. 1992 uzavřena nájemní smlouva k předmětným pozemkům, užívaným dříve na základě práva družstevního užívání, nepovažuje za správné. Nejvyšší soud ČR vyšel z úvahy, že pozemky žalobců užívalo žalované družstvo po zrušení zákona o zemědělském družstevnictví na základě konkludentně vzniklého smluvního vztahu v zákoně výslovně neupraveného, na nějž je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky takovým vztahům nejbližší, což jsou zřejmě ustanovení o vztahu nájemním (viz str. 6 písemného vyhotovení rozsudku). Tento závěr však nebyl rozhodující pro výsledek dovolacího řízení. Tím bylo konstatování, že žádný obecně závazný právní předpis nestanovil povinnost dosavadního uživatele zaměřit a vytýčit reálné hranice pozemků do té doby užívaných na základě práva družstevního užívání, resp. jiných užívacích práv. Z příslušných ustanovení zákona o půdě vyplývá, že povinnost hradit výdaje spojené mj. s vyměřením pozemků, se ukládá státu; v praxi objednává provedení příslušných geodetických prací ten, kdo má na vyměření a vytýčení hranic zájem, nebo požádá o zadání těchto prací Okresní úřad, který v obou případech hradí náklady spojené s těmito pracemi.
Z hlediska obsahových náležitostí ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR zdůraznil povahu ústavní stížnosti; z článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky plyne, že tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod musí být odůvodněné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 169/97, uveřejněné pod č. 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 8). Stěžovatelé dovozují, že odvolací i dovolací soud postupoval v rozporu s Listinou základních práv a svobod, když aplikoval na existující právní situaci nesprávně právní normy a tak stěžovatelům odepřel soudní ochranu. Kromě toho prý neposkytnutím právní ochrany podstatně ztížil stěžovatelům výkon jejich vlastnických práv k uvedeným pozemkům, když se dodnes nemohli domoci toho, aby jim právní nástupce subjektu, který v minulosti svévolně odstranil vlastnické hranice jejich pozemků, tyto hranice opět na své náklady obnovil. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR jde zřejmě o zdůvodnění zcela nedostatečné. Nejvyšší soud ČR zastává názor, který je dle jeho přesvědčení v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 568/99), že k porušení práva na soudní ochranu, které stěžovatelé uplatňují, by došlo tehdy, kdyby jim v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny byla odepřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o jimi podaném návrhu, nebo zůstal bez zákonného důvodu nečinným. Tak tomu v dané věci nebylo. Samotná skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Nejvyšší soud přitom pokládá za vhodné zdůraznit, že skutečnost, že dovolací soud vyslovil právní názor, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz též nález Ústavního soudu ze dne9. 7. 1996, sp. un. II. ÚS 294/95, uveřejněný pod č. 63 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 481, svazek 5). Závěrem vyjádřil souhlas s tím, aby Ústavní soud jednal v jeho nepřítomnosti.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 7 C 230/94, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem občanskoprávního sporu a polemika s právními názory obecných soudů a to za situace, kdy, jak vyplývá zejména z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, tyto soudy zastávají názor, že po zrušení zákona o zemědělském družstevnictví k 1. 1. 1992 žádný právní předpis neobsahoval povinnost dosavadního uživatele vyměřit po ukončení užívání pozemky a vytýčit v terénu jejich hranice, nicméně tuto povinnost zákonodárce uložil státu, jak plyne z ustanovení §19 odst. 2 a §21a odst. 3 zákona o půdě. Uvedená ustanovení zákona o půdě nemají výslovnou vazbu na některé právní vztahy zákonem upravené, jako je vydání pozemků podle části druhé zákona nebo ukončení užívacích práv podle části čtvrté, a je třeba je vztáhnout na všechny potřebné pozemkové úpravy, včetně úpravy pozemků vyčleněných z družstevního užívání, jak je tomu ve případě stěžovatelů. Je tudíž věcí stěžovatelů, aby své požadavky uplatnili řádným postupem ve vztahu k příslušnému státnímu orgánu. Pokud však svá práva uplatnili vůči vedlejšímu účastníkovi, tj. subjektu, který v jejich věci nebyl pasivně legitimován, nemůže obstát jejich tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv. V ostatním, pokud jde o absenci ústavněprávního rozměru celé věci, sdílí Ústavní soud v podstatě názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu