ECLI:CZ:US:2014:4.US.2952.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2952/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Radka Smejkala, zastoupeného Mgr. Ondrejem Štefánikem Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 1136/12, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014 č. j. 12 To 247/2014-978 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 4. 2014 č. j. 1 T 27/2011-962, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel, který v rámci trestního řízení vystupoval v pozici poškozeného, navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Praha-západ, kterým byl zamítnut jeho návrh na uhrazení nákladů vzniklých přibráním zmocněnce ve výši 326 942,- Kč včetně DPH. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že i trestní soudy ve svých rozhodnutích přiznaly účelnost nákladů vynaložených na zastupování zmocněncem, přičemž jeho návrh na náhradu těchto nákladů zamítly výhradně z toho důvodu, že stěžovatel svému zmocněnci (advokátovi) dosud odměnu reálně neuhradil. Stěžovatel zdůrazňuje, že zmocněnci smluvenou odměnu neuhradil výhradně z důvodu finanční nouze způsobené spácháním trestného činu, kdy mu odsouzený doposud nenahradil způsobenou škodu, přestože mu tato povinnost byla uložena v pravomocném odsuzujícím rozsudku. Upozorňuje, že v řízení civilním není vyžadováno, aby účastník prokázal, že zvolenému advokátovi odměnu uhradil, a vyžadování této podmínky v řízení trestním považuje za nespravedlivé upírání práva nemajetnému poškozenému na právní pomoc.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
V prvé řadě je třeba uvést, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v právě projednávané věci jde.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že výklad ustanovení §154 odst. 1 tr. řádu, z něhož vycházela napadená rozhodnutí a který předpokládá, že poškozený může v trestním řízení uplatňovat jen ty náklady, které mu již skutečně vznikly, tzn. že je skutečně vynaložil, lze považovat za ústavně souladný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3193/13 a obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2311/12). Rovněž odborná literatura hovoří o tom, že náklady na zmocněnce představují mj. odměnu, kterou poškozený za zastupování zaplatil (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1852-1853).
Ve vztahu k výše uvedené argumentaci stěžovatele je nutno uvést, že rozdílné nastavení právní úpravy náhrady nákladů řízení v civilním řízení a řízení trestním je výhradně věcí zákonodárce. Stěžovateli sice lze přisvědčit v tom, že tyto rozdíly, které se týkají náhrady nákladů spojených s právním zastoupením, jsou problematické, avšak Ústavnímu soudu nepřísluší je napravovat, protože právní úprava náhrady nákladů poškozeného obsažená v ustanovení §154 tr. řádu nevykazuje žádný rozpor s ústavním pořádkem.
Ústavní soud musí na závěr konstatovat, že v posuzované věci jde pouze o interpretaci a aplikaci podústavního práva, která nepřesahuje do ústavněprávní roviny. Trestní soudy svůj právní názor, na základě kterého dospěly k vydání napadených rozhodnutí, patřičně odůvodnily. S ohledem na princip nezávislosti soudní moci tedy Ústavní soud není oprávněn trestním soudům vnucovat jiný právní názor.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu