ECLI:CZ:US:2009:4.US.2963.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2963/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Bytového družstva OBNOVA, sídlem Bílkova 21/854, Praha 1, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem Přemyslovská 11/2346, Praha 3 - Vinohrady, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 796/2008-379 ze dne 19. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 12. 2008 faxem doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 796/2008-379 ze dne 19. 8. 2008. Tento návrh byl ve lhůtě řádně doplněn písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2008.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") č. j. 30 C 129/2002-212 ze dne 13. 9. 2006 bylo určeno, že žalobkyně C. A. E. G. (dále jen "vedlejší účastnice") je jediným vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku I. rozsudku a současně byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatele (žalovaného) na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je on. Rozhodnutí obvodního soudu bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 18 Co 33/2007-279 ze dne 8. 6. 2007, který následně napadli dovoláním stěžovatel a městská část Praha 1, mající v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka, vstoupivšího do řízení na straně stěžovatele. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 796/2008-379 ze dne 19. 8. 2008 bylo dovolání stěžovatele (výrok I.) i dovolání městské části Praha 1 (výrok II.) odmítnuto, a to v případě stěžovatele z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") a u Městské části Praha 1 z důvodu uvedeného v §243b odst. 5 a §218 písm. b) občanského soudního řádu, tzn. jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Dovolací soud rovněž uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud svým postupem v dovolacím řízení porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýkal, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a že jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jakož i s rozhodovací praxí obecných soudů i soudu Ústavního. Za zcela zásadní nedostatek pak stěžovatel označil absenci argumentace, upínající se k mezinárodněprávnímu aspektu případu, tzn. zejména k aplikaci tzv. náhradových dohod a jejich vztahu k ustanovením Vídeňské úmluvy o smluvním právu, publikované pod č. 15/1988 Sb., přestože tento aspekt byl stěžovatelem i Městskou částí Praha 1 zvláště akcentován, a to i prostřednictvím znaleckého posudku Ústavu státu a práva, zpracovaného JUDr. V. B., CSc. Kopie tohoto posudku tvořila na základě přípisu ze dne 29. 12. 2008 rovněž přílohu ústavní stížnosti. Stěžovatel dovozoval, že tvoří-li náhradové dohody součást právního řádu České republiky, vyplývá z nich orgánům státu, včetně orgánů soudních, povinnost chránit tuzemské subjekty před zásahem, v jehož důsledku dochází k odnětí vlastnického práva těmto osobám ve prospěch subjektů cizozemských. K otázce povahy náhradových dohod stěžovatel dále odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/08. Jestliže výsledkem řízení před obecnými soudy bylo odnětí vlastnického práva stěžovateli bez náhrady, byl dle jeho názoru porušen rovněž čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Konečně také stěžovatel namítal, že se dovolací soud měl zabývat argumentací, uvedenou v dovolání městské části Praha 1, neboť za situace, kdy dovolání podal jak účastník řízení (stěžovatel), tak vedlejší účastník, který ho v řízení podporoval (městská část Praha 1), nemělo být dovolání tohoto vedlejšího účastníka považováno za návrh podaný neoprávněnou osobou. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 796/2008-379 ze dne 19. 8. 2008 svým nálezem zrušil.
Dne 1. 4. 2009 obdržel Ústavní soud přípis Městské části Praha 1, v němž tato sdělila Ústavnímu soudu, že dle §76 zákona o Ústavním soudu "vstupuje" do řízení o ústavní stížnosti jako vedlejší účastník na straně stěžovatele, neboť byla účastníkem řízení, z nějž napadené rozhodnutí vzešlo. Ve svém vyjádření pak Městská část Praha 1 vznesla v podstatě tytéž námitky, které již byly obsaženy v ústavní stížnosti, a shodně se stěžovatelem měla za to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu by mělo být zrušeno.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba podotknout, že stěžovatel již v minulosti napadl rozsudek obvodního soudu č. j. 30 C 129/2002-212 ze dne 13. 9. 2006 a rozsudek městského soudu č. j. 18 Co 33/2007-279 ze dne 8. 6. 2007, tedy tatáž rozhodnutí, která byla předmětem přezkumu v dovolacím řízení, ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2518/07 ze dne 28. 2. 2008 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v citovaném usnesení podrobně vyložil, proč existence náhradových dohod (mezivládní dohody mezi Československou republikou a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z roku 1949 a 1982 o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, příp. obdobné mezivládní dohody se Švýcarskou konfederací) nebránila obecným soudům dospět k závěru o důvodnosti určovací žaloby. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje, neboť stěžovatel neuvedl žádný nový argument, jenž by byl způsobilý správnost závěrů v něm obsažených zpochybnit. Co se týče předloženého znaleckého posudku, tento uváděl, že obecné soudy měly povinnost zjišťovat, zda vedlejší účastnici byla či mohla být vyplacena náhrada dle výše uvedených dohod, a teprve v návaznosti na tato zjištění měly posoudit důvodnost její žaloby, aby tak bylo zabráněno situaci, kdy by vedlejší účastnice obdržela odškodnění za majetek, jež jí byl následně vrácen, kteréžto "dvojí" odškodnění bylo v posudku označeno za přinejmenším nemravné. V této souvislosti nezbývá než zopakovat závěr prezentovaný již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2518/07, že z mezivládních náhradových dohod lze dovodit toliko právo, nikoliv povinnost, československých (nyní českých) orgánů zastavit řízení o případných nárocích vedlejší účastnice, jestliže by se prokázalo, že vedlejší účastnice, resp. její právní předchůdci, byli v minulosti dle těchto dohod odškodněni. Předmětné dohody žádnou povinnost chránit tuzemské osoby před nároky odškodněných osob v tom smyslu, jak ji konstruoval stěžovatel, nezakládají a nelze tedy ani dovodit existenci odpovídajícího subjektivního práva stěžovatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž bylo v posudku odkazováno (sp. zn. 28 Cdo 1584/99, 28 Cdo 559/2003, 28 Cdo 1626/2005), dopadají na za zcela odlišný skutkový stav, kdy se původní vlastník domáhal vydání věcí, k nimž pozbyl vlastnické právo, cestou restitučních předpisů. V projednávané věci však vedlejší účastnice, resp. její právní předchůdci, vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nepozbyli, neboť byli po celou dobu v katastru nemovitostí evidováni jako jejich vlastníci. Důvody, proč nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na stát vydržením pak byly rozvedeny v usnesení sp. zn. II. ÚS 2518/07. Obecné soudy tedy z ústavněprávního hlediska nepochybily, jestliže poskytly vlastnickému právu vedlejší účastnice soudní ochranu.
Za situace, kdy právnímu názoru aplikovanému obecnými soudy nebylo možno nic vytknout, by ani případná kasace usnesení Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného nedostatku odůvodnění nemohla v konečném důsledku vést k výsledku pro stěžovatele příznivějšímu. Bylo proto nadbytečné zabývat se otázkou, zda měl Nejvyšší soud reagovat i na námitky obsažené v podání Městské části Praha 1. Stěžovatel nebyl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces, neboť s jeho argumenty se podrobně vypořádal Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2518/07.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu