ECLI:CZ:US:2016:4.US.2975.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2975/14
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 2. srpna 2016 sp. zn. IV. ÚS 2975/14 ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 147, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení stanovené rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014 a usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny i další práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozhodl o tom, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení stanovené rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011 (dále též "rozsudek krajského soudu"), pročež vykoná trest odnětí svobody, který mu byl tímto rozsudkem uložen, a to ve věznici s ostrahou.
3. Nutno dodat, že stěžovatel byl citovaným rozsudkem krajského soudu ze dne 8. prosince 2011 shledán vinným účastenstvím v různých formách na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s vyslovením dohledu. Krajský soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 3 T 293/2004-252 ze dne 19. března 2009, jenž stěžovateli za trestné činy podvodu dle §250 odst. 1 trestního zákona a další ukládal souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem v délce trvání dvou roků.
4. Usnesením č. j. 50 T 11/2008-6637 ze dne 9. ledna 2014 krajský soud započetl postupem dle §92 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a §334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), do pětileté zkušební doby, stanovené stěžovateli rozsudkem téhož soudu, již vykonanou část zkušební doby podmíněného trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 293/2004, která počala běžet dne 27. ledna 2009 a skončila právní mocí rozsudku krajského soudu, tj. dne 30. dubna 2013. Celková zkušební doba uložená stěžovateli podle soudu trvala od 27. ledna 2009 do 26. ledna 2014.
5. Z šetření krajského soudu, provedeného po uplynutí zkušební doby, vyplynulo, že stěžovatel v jejím průběhu nevedl řádný život, neboť se opakovaně dopustil trestné činnosti. Jmenovitě rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 T 77/2012 ze dne 19. září 2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 474/2012-666 ze dne 19. prosince 2012, které nabyly právní moci dne 13. října 2012 (ve výroku o vině) a 19. prosince 2012 (ve výroku o trestu), byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, který spáchal třemi útoky v období od prosince 2011 do února 2012. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou.
6. Krajský soud na podkladě tohoto zjištění dospěl k závěru, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem neosvědčil, načež vydal shora zmiňované usnesení sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl stížností, již však Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 jako nedůvodnou zamítl.
7. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítl, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, neboť dvouletá zkušební doba stanovená rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 3 T 293/2004-252 ze dne 19. března 2009 běžela od 27. ledna 2009 do 26. ledna 2011, což znamená, že v době vyhlášení rozsudku krajského soudu u něho existovala fikce osvědčení se dle ustanovení §83 odst. 3 a 4 trestního zákoníku, eventuálně pro případ, že by tomu tak nebylo, dopadala na stěžovatele amnestie prezidenta republiky ze dne 2. ledna 2013. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že uvedené skutečnosti při ukládání souhrnného trestu vůbec nerespektoval, čímž porušil ustanovení §43 odst. 4 trestního zákoníku. V rozporu se zákonem, a to ze stejných důvodů, je podle stěžovatele také usnesení krajského soudu ze dne 9. ledna 2014 o zápočtu zkušební doby, jenž měl být navíc učiněn dle §87, ve spojení s §82 odst. 4 trestního zákoníku, a nikoliv dle §92 odst. 2 trestního zákoníku. Samotné rozhodnutí o přeměně trestu pak odporuje ustanovení §85 odst. 1 trestního zákoníku, který jasně stanoví, že zkušební doba počíná právní mocí rozsudku, tj. v dané věci od 30. dubna 2013. Stěžovatel rozporoval názor obecných soudů, že zkušební doba běžela od 27. ledna 2009 do 26. ledna 2014, poukazem na odsuzující rozsudek vydaný ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 34/2010 dne 15. února 2012, jímž byl odsouzen za čin spáchaný dne 7. ledna 2010, tj. v pomyslné zkušební době. Pokud by postup krajského soudu byl správný, tak již 8. prosince 2011 při vyhlašování rozsudku si musel být soud vědom nutnosti přeměny uloženého trestu na nepodmíněný, jelikož stěžovatel "podmínku" dávno porušil. O tom, že se ve zkušební době naopak nenacházel, svědčí podle stěžovatele průběh a výsledek řízení u Okresního soudu v Litoměřicích (ve věci sp. zn. 5 T 34/2010), Okresního soudu v Trutnově i Krajského soudu v Hradci Králové, jež v roce 2012 při čtení opisů z Rejstříku trestů stěžovatele tuto skutečnost nezjistily. V opačném případě by se totiž nutně promítla do jimi stanovené výměry trestu. Stěžovatel závěrem podrobil kritice výši celkového trestu, který součtem výměr uložených mu ve shora popsaných trestních řízeních činí 7 let a 10 měsíců, považuje ho za nepřiměřený vzhledem ke své osobě, spáchaným skutkům a účelu trestu. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že tím došlo k porušení principu spravedlivého procesu, zásady ukládání sankcí jen na základě trestního zákona a zásady přiměřenosti trestních sankcí, zakotvených v ustanoveních §37 a 38 trestního zákoníku, a dále zásady uvedené v §2 odst. 5 trestního řádu.
II.
8. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Ústí nad Labem reagoval podáním, v němž označil argumentaci stěžovatele za nedůvodnou, načež odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014, který se s ní vypořádal. Krajský soud dodal, že stěžovateli byl souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků uložen zákonným způsobem, což představuje z hlediska posouzení věci rozhodnou skutečnost.
9. Vrchní soud v Praze navrhl odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti, maje za to, že svým postupem stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušil. K námitce stěžovatele týkající se absence podmínek pro uložení souhrnného trestu vrchní soud poznamenal, že nemohlo dojít k osvědčení stěžovatele ze zákona dle §83 odst. 3 a 4 trestního zákoníku, neboť krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011 (správně: 8. prosince 2011) ještě před uplynutím roční lhůty, která běžela až do 26. ledna 2012. Předmětný rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 30. dubna 2013, tedy po datu amnestie prezidenta republiky z 2. ledna 2013, proto se amnestie na stěžovatelovo odsouzení dle vrchního soudu nevztahovala. Rovněž následný postup krajského soudu při zápočtu vykonané zkušební doby, jakož i při přeměně trestu považoval vrchní soud za správný a zákonný. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění svého usnesení z 15. července 2014.
10. Stěžovatel práva repliky nevyužil.
III.
11. Ústavní soud se seznámil s námitkami stěžovatele a v jejich světle prostudoval odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i relevantní část předmětného soudního spisu. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).
13. Z řečeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy, pokud nemá současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
14. S ohledem na povahu námitek vznesených v ústavní stížnosti se Ústavní soud v projednávané věci zaměřil na otázku, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace příslušných ustanovení trestních předpisů upravujících běh zkušební doby při podmíněném odsouzení, její započtení a rozhodování o přeměně trestu nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
15. Podle §60a odst. 4 trestního zákona (shodně §86 odst. 1 trestního zákoníku) vysloví soud, že se podmíněně odsouzený, ohledně něhož byl vysloven dohled, osvědčil, jestliže vedl ve zkušební době podmíněného odsouzení řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, jinak rozhodne případně již během zkušební doby, že se trest vykoná.
16. V nyní posuzované věci odůvodnily obecné soudy rozhodnutí o přeměně trestu stěžovatele z podmíněného na nepodmíněný tím, že se stěžovatel v době od prosince 2011 do února 2012 třemi dílčími útoky dopustil trestného činu krádeže (viz rozsudek Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 T 77/2012 ze dne 19. září 2012). Stěžovatel naproti tomu namítal, že se v období, kdy došlo ke spáchání uváděné trestné činnosti, nenacházel ve zkušební době, a tedy že tato trestná činnost nemohla být důvodem pro přeměnu trestu. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, jinými slovy, záviselo na vyřešení otázky běhu zkušební doby.
17. V této souvislosti je dlužno připomenout, že stěžovateli byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 T 20/2004 ze dne 19. prosince 2005 uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání jednoho roku. Následně byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 3 T 293/2004-252 ze dne 19. března 2009 stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou roků. Konečně rozsudkem krajského soudu č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011 byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s vyslovením dohledu.
18. Dle §82 odst. 4 trestního zákoníku platí, že doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu.
19. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil jeden z předpokladů započítání zkušební doby a namítal, že mu rozsudkem krajského soudu č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011 neměl být uložen souhrnný trest odnětí svobody, a to s ohledem na §43 odst. 4 trestního zákoníku, jenž vylučuje aplikaci ustanovení o souhrnném trestu, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Předloženou argumentaci stěžovatele Ústavní soud věcnému přezkumu podrobit nemohl, neboť rozsudek krajského soudu č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011 nebyl ústavní stížností napaden, resp. nebyl uveden v petitu stížnosti. Kromě toho stěžovatel ve vztahu k předmětnému rozhodnutí nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jelikož odvolání proti tomuto rozsudku vzal zpět. Nemělo tedy smysl, aby Ústavní soud vyzýval stěžovatele k odstranění rozporu mezi odůvodněním ústavní stížnosti a jejím petitem, neboť ani po rozšíření petitu ústavní stížnosti by Ústavnímu soudu nezbylo než příslušnou námitku odmítnout jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Toliko nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že samotné uplynutí zkušební doby nemá automaticky za následek, že by se na pachatele hledělo, jako kdyby nebyl odsouzen. K tomu by bylo třeba, aby příslušný soud podle §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl o tom, že se obviněný ve zkušební době osvědčil, příp. aby nastala fikce osvědčení ve smyslu ustanovení §83 odst. 3 téhož předpisu. Poněvadž soud v tomto smyslu žádné rozhodnutí nevydal, mohlo k osvědčení stěžovatele dojít pouze uplatněním fikce dle §83 odst. 3 trestního zákoníku. Dvouletá zkušební doba stanovená rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 3 T 293/2004-252 ze dne 19. března 2009 počala běžet dne 27. ledna 2009 (k tomu podrobněji níže), z čehož plyne, že účinky fikce osvědčení by mohly nastat nejdříve dne 27. ledna 2012. V době vydání rozsudku krajského soudu č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011 se tedy na pachatele nehledělo, jako by nebyl odsouzen, a uložení souhrnného trestu, potažmo započítání zkušební doby nic nebránilo.
20. Započítání zkušební doby podle §82 odst. 4 trestního zákoníku je zvláštním případem započítání trestu ve vztahu k §92 odst. 2 téhož předpisu. Jsou-li splněny podmínky pro započítání dříve proběhlé zkušební doby do nově stanovené zkušební doby, je započítání obligatorní a soud o něm musí vždy rozhodnout. Jestliže tedy krajský soud rozsudkem č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011 ukládal stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, byl povinen započíst již vykonanou část zkušební doby podmíněného trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 293/2004 ze dne 19. března 2009.
21. Krajský soud tak učinil usnesením č. j. 50 T 11/2008-6637 ze dne 9. ledna 2014, přičemž do zápočtu zahrnul dobu od 27. ledna 2009 do 30. dubna 2013. Toto rozhodnutí Ústavní soud přitom považuje za nesprávné, neboť pomíjí, že postupem dle §82 odst. 4 trestního zákoníku lze započítat jen zkušební dobu nebo její část, která začíná dnem právní moci předchozího rozsudku a končí uplynutím původně stanovené zkušební doby (srov. ustanovení §82 odst. 1 a §85 odst. 1 trestního zákoníku, dle nějž zkušební doba počíná právní mocí rozsudku).
22. Vztaženo na případ stěžovatele měl být postup obecných soudů následující: Dne 27. ledna 2009, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 T 20/2004 ze dne 19. prosince 2005 počala stěžovateli běžet jednoletá zkušební doba tímto rozsudkem uložená. Dne 21. dubna 2009 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 293/2004 ze dne 19. března 2009, jímž byla namísto jednoleté stěžovateli stanovena dvouletá zkušební doba. Jelikož ke dni nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ještě původní jednoletá zkušební doba neuběhla, tato se započítala pouze částečně (za období od 27. ledna 2009 do 20. dubna 2009) a od 21. dubna 2009 počala běžet nová zkušební doba, jejíž konec připadal, po provedení započtení, na 26. ledna 2011. Dne 30. dubna 2013 nabyl právní moci rozsudek krajského soudu č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011, jímž byla stěžovateli stanovena pětiletá zkušební doba. Protože ke dni 30. dubna 2013 již dvouletá zkušební doba uložená předchozím rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích uplynula, měla se tato započítat v plném rozsahu (2 roky), a to tak, že od právní moci rozsudku krajského soudu stěžovateli běžela zkušební doba v trvání odpovídajícím rozdílu mezi novou zkušební dobou a započítaným rozsahem předchozí zkušební doby. Souhrnně vyjádřeno, zkušební doba na základě tří uvedených rozsudků měla běžet v období od 27. ledna 2009 do 20. dubna 2009, od 21. dubna 2009 do 26. ledna 2011 a konečně od 30. dubna 2013 do 29. dubna 2016. Pakliže krajský soud dospěl k závěru, že zkušební doba stěžovateli běžela v období od 27. ledna 2009 do 26. ledna 2014, postupoval nesprávně, neboť zkušební doba měla stěžovateli skončit až dne 29. dubna 2016. Jelikož se však jednalo o pochybení, jehož důsledky byly ve prospěch stěžovatele (zkušební doba skončila o více než dva roky dříve), nejedná se o skutečnost, která by byla způsobilá konstituovat neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených práv.
23. Zcela odlišná situace nastává, pokud obecné soudy použily stejný postup při rozhodování o přeměně trestu. Jak plyne z výše zmíněného přehledu, dne 26. ledna 2011 uběhla stěžovateli zkušební doba stanovená rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 293/2004 ze dne 19. března 2009. V období od 26. ledna 2011 do 30. dubna 2013 zkušební doba neběžela. Pokud se tedy stěžovatel dopustil trestné činnosti na přelomu roku 2011 a 2012, nestalo se tak ve zkušební době a právní posouzení, na němž obecné soudy založily své rozhodnutí o přeměně trestu, tzn., že stěžovatel ve zkušební době spáchal trestný čin, nemá oporu v učiněných skutkových zjištěních, resp. je s nimi v extrémním rozporu.
24. Ústavní soud zdůrazňuje, že jednotlivec v právním státě musí žít v jistotě při úvaze, zda jednání, které koná či zamýšlí konat, nezavdává příčinu k aktivizaci nástrojů trestního práva. Proto je z ústavněprávního hlediska zapovězena retroaktivní působnost trestních předpisů v neprospěch pachatele (srov. čl. 40 odst. 6 Listiny). V §85 odst. 1 trestního zákoníku se tato zásada odráží v pravidle, podle něhož běh zkušební doby počíná právní mocí rozsudku.
25. V nyní projednávané věci nebylo po stěžovateli možno požadovat, aby již v době, kdy uběhla dvouletá zkušební doba stanovená rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, počítal s tím, že mu bude v budoucnu uložen souhrnný trest, jímž dojde k prodloužení zkušební doby na pět let. Pokud se v období po 26. lednu 2011 stěžovatel dopustil trestné činnosti, mohl oprávněně předpokládat, že tak činí mimo rámec zkušební doby. Výklad, který učinily obecné soudy a který posunuje počátek zkušební doby před právní moc rozhodnutí, jímž je příslušný trest ukládán, působí retroaktivně, a nemůže tedy z hlediska principů spravedlivého trestního řízení, resp. principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny obstát.
26. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).