ECLI:CZ:US:2011:4.US.2991.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2991/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem na adrese Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2011 č. j. 30 Cdo 945/2010-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. října 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále, že byl porušen čl. 4 odst. 4 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení 200 000,- Kč po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. září 2008 č. j. 27 C 104/2008-26 uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 150 000,- Kč s přísl. a zamítl žalobu do zbývající částky 50 000,- Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudkem ze dne 27. července 2009 č. j. 68 Co 606/2008-46 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalované dotčené části tak, že zamítl žalobu do částky 24 000,- Kč s přísl., jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně v částce 24 000,- Kč a potvrzení zamítnutí žaloby do částky 50 000,- Kč, napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížnosti dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné [§237 odst. 2 písm. a), §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s výkladem ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak jak jej Nejvyšší soud provedl v napadeném rozhodnutí a namítal, že podle svého názoru brojil proti zamítnutí nároku u obecných soudů ve výši celkem 74 000,- Kč, přičemž dovolací soud hodnotil nároky odděleně, a to ve výši 24 000,- Kč a 50 000,- Kč. Dále stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že dovolací soud odmítl věc bez věcného projednání a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pokud stěžovatel napadá usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost, pak v takovém případě je Ústavní soud pouze oprávněn se zabývat porušením tvrzených práv stěžovatele nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
V posuzované věci dovolání směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Brně, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně v částce 24 000,- Kč a potvrzen co do zamítnutí žaloby do částky 50 000,- Kč. Nejvyšší soud dovodil, že přípustnost dovolání je nutno posoudit ve vztahu ke každému z výroků rozsudku odvolacího soudu, tj. ve vztahu k výroku měnícímu i potvrzujícímu, zvlášť, jak to plyne z ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť z hlediska přípustnosti dovolání podléhá každý z daných výroků jinému právnímu režimu.
Ústavní soud k tomu konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jež nevybočil z ústavních mezí a svůj postup též přiměřeným způsobem odůvodnil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá v předmětné věci i ustálené judikatuře tohoto soudu a neodchyluje ani od judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1774/11 a II. ÚS 1611/09 in http://nalus.usoud.cz). Závěrům dovolacího soudu uvedeným v napadeném rozhodnutí nelze proto z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je vedena toliko polemikou se závěry dovolacího soudu, a pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které tento soud v řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu