ECLI:CZ:US:1996:4.US.304.95
sp. zn. IV. ÚS 304/95
Usnesení
IV. ÚS 304/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.R. a V.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 1994, sp. zn. 14 Co 530/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 19. 12. 1995 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 1993, čj. 34 C 52/92-15, kterým bylo zastaveno řízení ve věci vydání nemovitostí neboť soud shledal, že žaloba směřuje vůči subjektu Ú. Městské části Brno, který nemá způsobilost mít práva a povinnosti a nemůže tedy vystupovat jako účastník řízení.
Stěžovatelé v postupu odvolacího soudu, který podle jejich názoru zejména neakceptoval upřesnění v označení žalovaného a nedodržel poučovací povinnost uloženou v ustanovení §5
IV. ÚS 304/95
občanského soudního řádu, spatřují porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, a proto navrhují zrušení jeho rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a přiložená soudní rozhodnutí a zjistil, že proti usnesení Krajského soudu v Brně podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1995, čj. 4 Cdo 132/94-29, odmítnuto, a to z důvodu jeho nepřípustnosti.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, (§75 odst. 1), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel snad odvozuje běh lhůty od okamžiku, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud považuje za nutné konstatovat, a to s odkazem na svou judikaturu, že v případech, kdy zákon dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepřipouští, není možné dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je třeba považovat za rozhodnutí, které autoritativně konstatuje neexistenci práva. Proto nelze s takovým rozhodnutím spojovat běh lhůty pro podání ústavní stížnosti, zejména ne v tom případě, kdy rozhodnutí dovolacího soudu samo stížností napadáno není.
S ohledem na uvedené skutečnosti lhůta pro podání ústavní stížnosti plynula ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 1994, sp. zn. 14 Co 530/93. Jak Ústavní soud zjistil na základě dotazu učiněného u Městského soudu v Brně, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 2. 1994. Jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve dne 11. 12. 1995, stalo se tak nepochybně po uplynutí zákonné lhůty šedesáti dnů.
IV. ÚS 304/95
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud za bezpředmětné, aby s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, stěžovatele, resp. jejich právního zástupce vyzýval k odstranění vad návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj