ECLI:CZ:US:2014:4.US.3117.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3117/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Richarda Kyselého, zastoupeného Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2241/2014-325 ze dne 16. 7. 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 399/2013-287 ze dne 9. 1. 2014 a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 64 EXE 594/2010-264 ze dne 25. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné. Pro případ, že by se Ústavní soud ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, se domáhá zrušení shora uvedených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 z důvodu promlčení částečně zastavil exekuci nařízenou pro částku ve výši 480 807 Kč, a to v částce ve výši 432 807 Kč (dlužné výživné). Předmětem exekuce zůstala poté již jen částka ve výši 48 000 Kč. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí o předmětu exekuce v tomto rozsahu potvrdil. Dovolací soud dovolání odmítl, neboť nesměřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Stěžovatel má za to, že pro odmítnutí dovolání nebyly dány důvody, neboť nejde o spor o peněžité plnění, ale o řízení k zastavení exekuce. Soudu prvého stupně a odvolacímu soudu vytýká, že se nezabývaly otázkou zániku dluhu jeho splněním.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh částečně zjevně neopodstatněný a částečně o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, který shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel ohledně částky 48 000 Kč s přísl. neprokázal splnění svého dluhu. Ústavní soud konstatuje, že přijatým, řádně odůvodněným závěrům Nejvyššího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Pokud stěžovatel napadá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako podanou po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel včasnost své ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu, ačkoliv se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Důsledkem tohoto postupu stěžovatele je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 292/14, II. ÚS 3504/13, III. ÚS 346/14, I. ÚS 203/14 a další).
Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2241/2014-325 ze dne 16. 7. 2014 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu