ECLI:CZ:US:2017:4.US.3146.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3146/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky "I.P.-95, s.r.o." se sídlem Ostrava-Radvanice, Těšínská 202/225, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Praha 5, Malátova 633/12, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2016 č. j. 30 C 66/2010-529, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2016 č. j. 56 Co 165/2016-574 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 č. j. 25 Cdo 4291/2016-617, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Ostravě zamítl návrh stěžovatelky na vstup společnosti NESTARMO TRADING LIMITED na její místo do řízení o náhradu škody ve výši 1 788 558 707,53 Kč s příslušenstvím, v části, ve které se domáhá zaplacení částky 1 741 768 087,88 Kč. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v daném řízení došlo k účelovému postoupení pohledávky. Cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči případně neúspěšné stěžovatelce nedobytnou. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se závěry soudů o účelovosti postoupení pohledávky. Namítá, že soud prvního stupně a soud odvolací nedostatečně odůvodnily vztah předchozí majetkové činnosti jednatele stěžovatelky Ing. P. B. k dané věci, a že jeho předchozí majetková trestná činnost nemůže pro futuro zakládat domněnku nepoctivého jednání. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11, resp. na odlišné stanovisko k němu, podle kterého by závěr soudů o zneužití procesního práva podle §107a o. s. ř., měl korelovat se závěrem, že hmotněprávní jednání stěžovatelky bylo nepoctivé anebo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka spatřuje v postupu soudů libovůli spočívající v tom, že soudy bez zjišťování konkrétních okolností dospěly k závěru, že samotný postup pohledávky na zahraniční osobu za subjektivně posouzenou nízkou cenu je nepoctivým jednáním, kterému je třeba odepřít ochranu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy velmi podrobně odůvodnily své závěry o tom, že v dané věci došlo k účelovému postoupení pohledávky, a že cílem stěžovatelkou navrhovaného procesního postupu podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy a použití uvedeného ustanovení by ve výsledku znamenalo, že možná pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení se vůči neúspěšné stěžovatelce stane nedobytnou.
Stěžovatelka i v řízení před Ústavním soudem v podstatě pokračovala v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila před civilními soudy. Předložila tak spor o výklad podústavního práva, jehož řešení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které soudy aplikovaly, také rozumně a přiléhavě odůvodnily a to i s ohledem na skutečnost, že právním nástupcem stěžovatelky (v rozsahu 97 % žalobou uplatněného návrhu) se má stát zahraniční právnická osoba.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání řádně odůvodnil. Uvedl, že odvolací soud pro své rozhodnutí vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Získal-li tedy potřebnou jistotu ve svém přesvědčení, a dospěl-li tak k jednoznačnému závěru o účelovosti postoupení pohledávky a zmíněné motivaci návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř., nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení. Jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Odkaz stěžovatelky na shora uvedený nález Ústavního soudu není přiléhavý, neboť se týká právě případu, kdy se obecný soud dostatečně nezabýval možností postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu