ECLI:CZ:US:2002:4.US.318.02
sp. zn. IV. ÚS 318/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D. N., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 14. března 2002, sp. zn. Zt 122/2002, ve spojení s usnesením Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, Uherské Hradiště ze dne 4. února 2002, čj. ČVS: OVUH-1015/Pa-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. května 2002 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, kterým byla odmítnuta jeho stížnost do usnesení Policie ČR, jímž bylo proti němu zahájeno trestní stíhání.
Stěžovatel namítá, že důvod odmítnutí jeho stížnosti spočíval v údajném pozdním podání opravného prostředku. Rozhodnutí bylo zasláno nejen jemu, ale i jeho právnímu zástupci. Počátek lhůty pro podání opravného prostředku měl být proto počítán od později doručeného rozhodnutí. Právnímu zástupci stěžovatele bylo rozhodnutí Policie ČR doručeno dne 14. února 2002 a lhůta tedy skončila dne 18. února 2002. Odvolání právní zástupce podal již dne 15. února 2002 a zákonná lhůta tedy byla zachována.
V popsaném postupu okresního státního zastupitelství shledal stěžovatel zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 lit. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel napadl i rozhodnutí Policie ČR, když uvedl, že ta svým rozhodnutím porušila princip rovnosti dle čl. 1 Listiny, právo na ochranu bez jakékoliv diskriminace dle čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech, právo na spravedlivý proces dle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a rovněž i právo na zachování osobní cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny. Porušení principu rovnosti mělo spočívat v tom, že stěžovatel byl jedním z několika společníků, přičemž pouze vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání.
Závěrem se stěžovatel odvolal na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 206/98 a IV. ÚS 222/99.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Okresní státní zastupitelství v Uherském Hradišti. Státní zástupce ve vyjádření uvedl, že stěžovateli bylo sděleno obvinění dne 4. února 2002 a stěžovatel jeho písemné vyhotovení převzal dne 5. února 2002 v místě svého trvalého bydliště. Dne 11. února 2002 zplnomocnil stěžovatel svého právního zástupce, který se následně dal zastoupit na základě substituční plné moci ze dne 12. února 2002. Právní zástupce stěžovatele pak převzal usnesení dne 14. února 2002, tedy v době, kdy již bylo pravomocné a nebylo proti němu opravného prostředku. Z uvedených důvodů proto státní zástupce odmítl stížnost jako podanou po lhůtě. Dle názoru účastníka tak bylo postupováno v souladu se zákonem, neboť usnesení vydané dle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu nabylo právní moci dne 9. února 2002.
Účastník rovněž Ústavnímu soudu zaslal kopie doručenek rozhodnutí Policie ČR.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak je zjevné z vyjádření účastníka i z dokladů jím zaslaných, obdržel stěžovatel usnesení Policie ČR ČVS:OVUH - 1015/Pa -2000 dne 5. února 2002. Tímto dnem tedy počala běžet lhůta stanovená k podání stížnosti dle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu. Lhůta marně uplynula a usnesení Policie ČR nabylo právní moci dne 9. února 2002. Stěžovatel následně zmocnil svého právního zástupce a plná moc, resp. substituční plná moc, byla vyhotovena teprve dne 12. února 2002. Dva dny poté, tedy dne 14. února 2002, bylo rozhodnutí v souladu se zákonem doručeno i právnímu zástupci. To však nemohlo nic změnit na skutečnosti, že rozhodnutí již bylo pravomocné. Pokud tedy lhůta k podání stížnosti byla odvozena od doručení usnesení Policie ČR právnímu zástupci, nemohla tato skutečnost nic změnit na pravomocnosti napadeného rozhodnutí. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem lhůt jako takových a současně by narušoval zásadu právní jistoty.
Ústavní soud dále uvádí, že pokud jde o věc samu, tedy zda vznesení obvinění může být samo o sobě předmětem přezkumu Ústavního soudu, opakovaně v této věci judikoval, že tomu tak není. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. V posuzované věci je však především nutno poukázat na právní větu vyslovenou v nálezu III. ÚS 62/95, publikovaném pod č. 78, svazek 4. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu §167 trestního řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu.
Po posouzení všech předložených podkladů tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů veřejné moci bylo zasaženo do stěžovatelových základních práv způsobem a v rozsahu tvrzeném v ústavní stížnosti.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu