ECLI:CZ:US:2018:4.US.3217.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3217/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Zemana, zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem, sídlem Kounicova 39, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 696/2017-175, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 44 Co 152/2016-146 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 5 C 177/2014-113, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město a 2. Mgr. Jaromíra France, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Jičíně, sídlem Husova 64, Jičín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů a dovolání přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Žalobou podanou u okresního soudu se stěžovatel domáhal po vedlejších účastnících náhrady škody za nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka - soudního exekutora, způsobený tím, že vydáním exekučního příkazu zakázal notáři vyplatit z notářské úschovy peníze ve výši 7 000 000 Kč složené stěžovatelem. Peníze byly vyplaceny až poté, co byl exekuční příkaz jako nezákonný zrušen. V důsledku prodlení s výplatou peněz byl stěžovatel povinen zaplatit částku ve výši 101 068,49 Kč jako úroky za pozdní vyplacení. Uhrazení této částky a nákladů řízení (a dále příslušenství celkové částky) se stěžovatel domáhal postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Ministerstvo spravedlnosti však nárok stěžovatele neuznalo. Proto se obrátil na okresní soud.
4. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vedlejší účastník - soudní exekutor svým postupem porušil zákon, tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a také došlo ke vzniku škody. Současně však dospěl k závěru, že pro vznik odpovědnostního vztahu nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou stěžovateli a nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka - soudního exekutora. Podle okresního soudu stěžovatel v průběhu exekuce nevyužil standardní způsoby ochrany proti nezákonné exekuci a nepodal návrh na zastavení exekuce, případně návrh na částečné zastavení exekuce. Dále stěžovatel podle názoru soudu neprojevil žádnou procesní aktivitu, aby čelil nepříznivým důsledkům exekuce. Okresní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel se vlastní vinou připravil o možnost procesní obrany v rámci exekučního řízení, když nepodal žádný z relevantních návrhů, a nereagoval ani na výzvy, které směřovaly k jeho aktivitě jako jediného statutárního zástupce subjektu, který byl povinný v exekučním řízení a které se neoprávněně dotklo jeho soukromých prostředků.
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že skutečnosti zmiňované okresním soudem neznamenají ztrátu příčinné souvislosti, avšak mohou vést až k její naprosté minimalizaci. Za podstatné však městský soud považoval, že povinností stěžovatele bylo zaplatit 7 000 000 Kč, což mohl učinit jakýmikoli penězi, a ne pouze penězi blokovanými, a mohl tak plnit své závazky. Škodu, kterou uváděl, si tak podle krajského soudu svým celkovým počínáním způsobil sám, zejména s ohledem na to, že jako škodu uplatňoval náklady na právní zastoupení ve sporu o zaplacení uvedené částky oprávněnému, ve kterém zjevně neměl naději na úspěch.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění uvedl, že v dovolání položená otázka, tedy povaha příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoli právní. Stěžovatel mohl podle Nejvyššího soudu napadnout určení relevantních skutečností, avšak nikoli vztah příčinné souvislosti mezi nimi. Proto dovolání podle §237 a §243c odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak je zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále namítá porušení základního práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy postupovaly přehnaně formalisticky a sofistikovaně odůvodňovaly zřejmou nespravedlnost. Nejvyšší soud podle jeho názoru pouze formalisticky posoudil dovolání, ze kterého má být zcela patrné, že zákonem stanovené podmínky jsou splněny. Okresní soud se podle názoru stěžovatele odchýlil od judikatury Ústavního soudu, konkrétně usnesení ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3275/14 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz), což Nejvyšší soud zcela pominul. Stěžovatel je proto přesvědčen, že se Nejvyšší soud měl jeho dovoláním zabývat a ne je odmítnout.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí soudů všech tří stupňů (okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu). Jeho argumentace však primárně směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatní soudní rozhodnutí pouze obecně považuje za přehnaně formalistická. K zásahu Ústavního soudu do úvah Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání však může dojít pouze v případě, když ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazuje rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu; viz např. usnesení ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 644/04, ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. III. ÚS 86/06, ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1335/17). O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná, a proto ani v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení zákládající porušení práva na soudní ochranu.
12. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že dovolací soud své závěry o nepřípustnosti dovolání, v souladu s ústavními požadavky kladenými na řádný proces, řádně odůvodnil, a to i s ohledem na stěžovatelovo dovolání, které měl Ústavní soud k dispozici. Nejvyšší soud jasně vyložil, proč považuje existenci či neexistenci příčinné souvislosti za otázku skutkovou a vysvětluje, jak měl stěžovatel postupovat. Není zde však patrný důraz na to, že stěžovatel mohl mít v případě jiné formulace ve věci úspěch. Je zcela v pravomoci Nejvyššího soudu posuzovat přípustnost dovolání a Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumávat vlastní obsah takového rozhodnutí, ve kterém soud dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Nejvyšší soud jasně vyložil, proč považuje dovolání za nepřípustné a dostál všem podmínkám kladeným na ústavnost svého rozhodnutí.
13. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou věcnou argumentaci k namítané protiústavnosti rozsudků okresního soudu a krajského soudu. Z jejich obsahu také není patrné, že by byly způsobilé zasáhnout základní práva a svobody stěžovatele. Rozhodnutí jsou odůvodněna dle požadavků konstantně kladených Ústavním soudem a postup soudů je logicky, věcně i právně konzistentní.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu