ECLI:CZ:US:2014:4.US.3226.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3226/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Palác Fénix, a. s., se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha, zastoupené JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Náplavní 2013/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013 č. j. 9 Cmo 287/2013-187 a rozhodnutím předcházející jeho vydání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013 č. j. 53 Cm 196/2012-176 o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření. Dále požaduje i zrušení všech rozhodnutí předcházející vydání usnesení vrchního soudu. Předběžným opatřením byla stěžovatelce uložena povinnost, aby se zdržela chování, které by umožnilo osobě, respektive osobám, které předloží akcie Paláce Fénix, a. s., s datem 24. 8. 1995, znějící na majitele, o jmenovité hodnotě 10 000 00 Kč, pořadové číslo 01-142, vykonávat veškerá akcionářská práva spojená s vlastnictvím akcií a další povinnosti související s výkonem akcionářských práv, a to do doby pravomocného rozhodnutí soudu v řízení o žalobě o určení vlastnického práva k akciím.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Zejména zdůrazňuje absenci potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků a namítá, že nařízením předběžného opatření hrozí stěžovatelce značná škoda. Tvrdí, že rozhodnutí soudů, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu, jsou z důvodu nedostatečného odůvodnění nepřezkoumatelná a poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze rozhodl v obdobné věci zcela odlišně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především obecně vyjadřuje nesouhlas s nařízením předběžného opatření, přičemž ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů, které nevyhověly návrhu na jeho zrušení.
Podle ustanovení §77 odst. 2 o. s. ř. "Předběžné opatření předseda senátu zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno". Je zřejmé, že při rozhodování o zrušení předběžného opatření soud zkoumá, zda mezi spornými stranami došlo k relevantní změně poměrů, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, či tyto důvody zcela pominuly. Příslušný soud při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření tedy znovu v plném rozsahu důvody opodstatňující nařízení předběžného opatření nezkoumá.
Ústavní soud přitom v řadě předchozích případů judikoval, že posouzení podmínek pro vydání, resp. zrušení předběžného opatření je zásadně věcí civilního soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší závěry soudů z věcného hlediska přezkoumávat z pozice další odvolací instance. Při posuzování ústavní stížnosti směřující do rozhodnutí týkajícího se předběžného opatření, tedy rozhodnutí, kterým není konečným způsobem zasahováno do práv a povinností účastníků, je však Ústavní soud povinen se přesvědčit, zda civilní soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu.
Uvedenému kritériu soudy v posuzované věci dostály. Ústavní soud ověřil, že soudy se návrhem stěžovatelky řádně zabývaly a zjišťovaly, zda nastaly shora uvedené okolnosti, které by podle ustanovení §77 o. s. ř. umožnily rozhodnout o zrušení nařízeného předběžného opatření. Své závěry odůvodnily a uvedly, proč mají za to, že jsou dány důvody pro ponechání předběžného opatření v platnosti. Šlo především o to, že stěžovatelka v podstatě setrvala na svých námitkách, které uplatňovala v souvislosti s rozhodnutím o nařízení předběžného opatření, aniž by tvrdila nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na zrušení nařízeného předběžného opatření. Tyto námitky však již posouzeny byly a bylo o nich k odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření rozhodnuto usnesením č. j. 9 Cmo 279/2012-113 ze dne 5. 9. 2012 (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 1155/13 a II. ÚS 3185/12).
Ústavní soud dodává, že neústavnost napadených rozhodnutí nemůže způsobit ani okolnost, že v jiné, byť obdobné, věci rozhodoval vrchní soud odlišně. Při rozhodování soudy posuzují každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, zvláštnostem, uplatněné argumentaci apod. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v souvislosti s přezkoumáváním ústavní stížnosti posuzoval správnost rozhodování soudů ve vazbě na jejich další, ústavní stížností nenapadená, rozhodnutí.
Dále Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatelka v neurčitě formulovaném petitu navrhuje i zrušení všech rozhodnutí předcházejících ústavní stížností napadenému rozhodnutí vrchního soudu, tedy patrně rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, je nutné takový návrh posoudit jako návrh podaný po lhůtě. Je totiž evidentní, že při podání ústavní stížnosti proti samostatným pravomocným rozhodnutím, kterými bylo rozhodováno o nařízení předběžného opatření, nebyla dodržena zákonná lhůta pro podání takovéto ústavní stížnosti.
Ústavní soud uzavírá, že civilní soudy zákonu odpovídajícím způsobem zvážily možnosti opodstatňující zrušení předběžného opatření, své právní závěry přiměřeně odůvodnily a uvedly, jaké okolnosti je k rozhodnutí vedly. Napadená rozhodnutí nelze proto považovat za ústavně nesouladná, přičemž přezkoumání správnosti závěrů o reálné existenci důvodů pro zrušení předběžného opatření Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu