ECLI:CZ:US:2004:4.US.324.03
sp. zn. IV. ÚS 324/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti D. Š., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, směřující proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci pod sp. zn. 14 T 108/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. června 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), návrh směřující proti postupu soudu u hlavního líčení konaného v uvedené věci dne 12. května 2003 a dne 9. června 2003. Navrhovatel uvedl, že v řízení, v němž vystupoval v postavení svědka a současně poškozeného, mu nebylo umožněno účastnit se od počátku celého hlavního líčení, klást otázky a vyjadřovat se k výpovědi. Tím mělo být zasaženo do jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle č.l. 36 odst 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména do práva být přítomen a moci se vyjadřovat k provedeným důkazům, a rovněž do práva na rovnost všech stran v řízení, zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Dále navrhovatel obsáhle popsal konkrétní okolnosti průběhu hlavního líčení, jimiž mělo k zásahům do jeho základních práv a svobod dojít. Odkázal přitom i na nález Ústavního soudu ze dne 22. května 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 3. Předsedkyně senátu 14 T uvedla, že se jedná o řízení proti manželce stěžovatele, a to pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu dle ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona. Po zahájení hlavního líčení byl stěžovatel vyzván, aby po dobu výslechu obžalované zůstal na chodbě, neboť v řízení měl postavení svědka. Tuto výzvu stěžovatel akceptoval, ale ihned po předvolání k výslechu tento postup napadl. Při následném hlavním líčení bylo zapotřebí doplnit výslech obžalované, a proto byl stěžovatel opět vykázán z jednací síně. Následně byl opět vyslechnut a bylo mu umožněno vyjádřit se k výpovědi obžalované i k výpovědi z předchozího hlavního líčení. Poté zůstal v jednací síni a bylo mu umožněno klást otázky vyslýchaným osobám. V případě prvního hlavního líčení (12. května 2003) se obecný zmocněnec stěžovatele dostavil přibližně po hodině jednání, v případě druhého hlavního líčení (9. června 2003) pak byl obecný zmocněnec přítomen po celou dobu jednání. Popsaný procesní postup byl zapsán v protokolech o hlavním líčení. Účastník se nedomnívá, že by tímto postupem byla porušena práva stěžovatele v trestním řízení. Soud postupoval v souladu s ustanovením §209 odst. 1 trestního řádu, a vycházel z ustálené judikatury k tomuto ustanovení, zejména rozhodnutí R III/1967. Procesní práva stěžovatele, který je současně v postavení klíčového svědka, zůstala v maximální míře zachována. Závěrem soud odkázal na nezměněné znění §209 odst. 1 v trestním řádu. Považuje proto argumentaci aktuální úpravou občanského soudního řádu za zcela irelevantní. Navrhl proto ústavní stížnost zamítnout.
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud konstatoval, že popsaným postupem soudu mu nebylo umožněno účastnit se jednání celého hlavního líčení, klást otázky vyslýchané osobě a vyjadřovat se k její výpovědi, a dále, aby Ústavní soud zakázal obvodnímu soudu pokračovat v porušování jeho základních práv.
Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry týkající se trestního řízení. Na jejich základě dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem. V daném případě tedy citované články Listiny (čl. 36, čl. 37 a čl. 38) zajišťují zachování základních práv a svobod zejména vůči účastníkovi řízení, tj. vůči obžalované. Právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zaručuje trestně stíhanému nezávislé a nestranné posouzení věci u orgánu soudní moci, kde postavení státu (reprezentovaného státním zástupcem) a postavení obžalované osoby je rovné (čl. 37 odst. 3 Listiny). Postavení stěžovatele je v tomto případě adhezní. Zejména však se stěžovatel na Ústavní soud obrací v době, kdy řízení doposud nebylo skončeno. Pokud by Ústavní soud do věci zasahoval, jednalo by se o ovlivňování soudu za situace, kdy stěžovateli příslušela a přísluší celá řada procesních nástrojů k nápravě postupu soudu. Ústavní soud v této fázi řízení není orgánem státní moci, kterému by příslušelo posuzovat postup soudu prvého stupně, aniž byly užity opravné prostředky, případně aniž by bylo vydáno pravomocné rozhodnutí.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost (nikoli tedy nevhodnost či problematičnost) nelze napravit jinak (viz např. nález č. 78, svazek 4, resp. usnesení č. 61, svazek 12, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Představa stěžovatele, že také pravomocná procesní rozhodnutí obecných soudů jsou takové povahy, že se jimi musí Ústavní soud zabývat, Ústavní soud nesdílí. Musel by totiž v takovém případě přezkoumávat ustanovení znalce, ustanovení tlumočníka atd., tedy být de facto odvolací instancí dokonce i tam, kde procesní předpisy (především v zájmu rozhodnutí věci v přiměřené době - čl. 38 odst. 2 Listiny) opravný prostředek nepřipouštějí.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako nepřípustnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj