ECLI:CZ:US:2011:4.US.3256.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3256/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Z. G., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, AK se sídlem nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2010, č. j. 16 Ad 61/2010-76, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2010 č. j. 6 Ads 73/2010-61 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. června 2009 č. j. 525 704 340 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o nepřiznání příspěvku v důchodu dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a 405/2005 Sb (dále jen "nařízení vlády").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že splňuje podmínky uvedené v nařízení vlády pro přiznání příspěvku k důchodu. Ty jsou především dány tím, že byla rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 8. 4. 1975 zbavena osobní svobody, přičemž po roce 1989 byla stejným soudem rehabilitována.
Shora uvedená rozhodnutí odmítla tento příspěvek přiznat proto že, ačkoli stěžovatelka odsouzena byla, nebyl trest jí uložený vykonán, což je nutnou podmínkou pro jeho přiznání. Tento právní názor vyjádřil ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud (jenž zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci a vrátil mu věc k dalšímu řízení), přičemž tímto rozhodnutím byl krajský soud vázán.
Stěžovatelka však odmítá uvedené závěry soudů, přičemž je přesvědčena o tom, že pro přiznání příplatku k důchodu postačuje toliko skutečnost, že byla odsouzena a následně rehabilitována. Napadenými rozhodnutími tak byla dle stěžovatelky porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, obě spadající pod institut práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, jakož i náležitostí ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Posouzením podmínek řízení Ústavní soud především dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, jež navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010 (kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), je návrhem nepřípustným ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se jedná o kasační (a tudíž nikoliv konečné) rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 290/03, nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 248/04, usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 125/06, přístupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx). I v projednávaném případě proto rozhodl návrh stěžovatelky v této části odmítnout, neboť nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V dalším se tedy Ústavní soud zabýval zbylými částmi ústavní stížnosti. Při posouzení souladu rozsudku krajského soudu (potažmo závěry učiněnými Nejvyšším správním soudem) s ústavním pořádkem České republiky Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětným rozhodnutím nebyla porušena jakákoli základní práva a svobody stěžovatelky. Jakkoli se stěžovatelka snaží obhájit, že na předmětný příspěvek k důchodu má nárok, Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího správní soudu uveřejněné v shora zmíněném rozsudku, na něž co do odůvodnění plně odkazuje.
Ústavní soud pouze dodává, že ačkoli bylo předmětnými rozhodnutími z doby komunistické totality nepřípustně zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky, které demokratický právní stát musí vždy a za všech okolností odmítnout, dotčená nařízení vlády se vztahují na případy, kdy bylo do práv a svobod zasaženo důraznějším způsobem, tedy převážně tím, že daný trest museli jím postižení vykonat.
Mimo již vyřčené Ústavní soud upozorňuje na zjevnou nesprávnost ve vyjádření Krajského soudu v Plzni k předmětné ústavní stížnosti, v kterémžto uvádí, že "soud je vázán právním názorem nadřízeného soudu". Jak již Ústavní soud judikoval, princip platný v kasačním řízení, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), nemá své pokračování v řízení před Ústavním soudem. Stanovisko krajského soudu, který v řízení před Ústavním soudem podle zákona o Ústavním soudu podává ve smyslu §42 odst. 4 tohoto zákona vyjádření k ústavní stížnosti jako účastník řízení, nemusí proto nutně být v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v kasačním řízení podle části třetí hlavy III. díl I. soudního řádu správního (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 158/04, přístupný na: http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx). Pokud tedy krajský soud nejprve rozhodl ve prospěch stěžovatelky a až po zásahu Nejvyššího správního soudu své předchozí rozhodnutí změnil, měl a mohl v dotčeném vyjádření prezentovat argumenty, které ho vedly k prvnímu rozhodnutí, nikoli pouze slepě odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu. Předmětné pochybení však nemá vliv na rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy, na základě shora uvedeného, posoudil ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu