ECLI:CZ:US:2003:4.US.328.02
sp. zn. IV. ÚS 328/02
Usnesení
IV. ÚS 328/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obce Š., zast. JUDr. O. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.3.2002, č.j. 22 Cdo 1646/2000-53, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12.4.2000, č.j. 21 Co 110/2000-44, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení ze dne 9. 5. 2002, který byl doručen Ústavnímu soudu 23. 5. 2002, domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2002, čj. 22 Cdo 1646/2000-53, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, čj. 21 Co 110/2000-44, vydanými ve sporu o určení vlastnického práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v roce 1999 podala u soudu I. stupně návrh na určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Zatímco okresní soud jejímu žalobnímu návrhu vyhověl, odvolací soud shledal existenci překážky věci rozsouzené a prvoinstanční rozsudek zrušil a řízení zastavil, následně Nejvyšší soud ČR zamítl stěžovatelčino dovolání. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry ohledně překážky věci rozsouzené a popisuje skutkový stav věci. Namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že jimi bylo porušeno právo na rovné postavení před soudem. Stěžovatelka vytýká i porušení čl. 11 Listiny, upozorňuje na rozpor s čl. 90 Ústavy ČR ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatelka domnívá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně s čl. 6, a dále s Protokolem č. 1 k této Úmluvě.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatelka nepolemizuje s jeho úvahami o totožnosti předmětu řízení, pouze uvádí, že šlo o dva různé nároky, opírající se o dva různé právní předpisy. Podle jeho názoru vychází stěžovatelka z nesprávné úvahy, že pro určení předmětu řízení je rozhodující uvedení právního předpisu, o který tvrzený nárok opírá. K tomu soud připomíná, že předmět řízení je určen vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním petitem, právní kvalifikace je již věcí soudu. To znamená, že pokud je vylíčen v prvním řízení skutkový stav tak, že věc je možnost posoudit podle více právních předpisů, avšak účastník se dovolává jen jednoho z nich, nejde o jiný nárok, podá-li posléze žalobu výslovně opřenou o druhý právní předpis. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR navrhl, aby stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil.
Ústavní soud se nejprve zabýval naplněním formálních náležitostí stěžovatelčina podání. Zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisů Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 5 C 204/99, sp. zn. 5 C 184/99, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří námitky vůči procesnímu postupu obecných soudů při posuzování existence překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) ve sporu o určení vlastnického práva. Přitom je zřejmé, že stěžovatelka podala nejprve žalobu (dne 26.8.1999) na určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. O. u Z. a v kat. úz. Š., které považovala za tzv. historický majetek ve smyslu §2 zák. č. 172/1991 Sb., protože ohledně něho uzavřela v r. 1939 trhovou smlouvu. Soud I. stupně žalobu zamítl, rozsudek nabyl právní moci dne 8. 10. 1999. Stěžovatelka dne 24. 9. 1999 podává druhou žalobu na určení vlastnického práva k těmže nemovitostem, a to s odkazem přímo na trhovou smlouvu. Soud I. stupně její žalobě vyhověl, soud II. stupně (na základě odvolání žalovaného) prvostupňový rozsudek zrušil a řízení zastavil pro existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté. Proti odvolacímu rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením zamítl.
Podstatou překážky věci rozsouzené je posouzení totožnosti věci pravomocně skončeného řízení a věci v řízení probíhajícím. Totožnost věci je dána několika znaky: totožností účastníků (včetně případných právních nástupců), totožností samotné věci (kauzy) - předmětu řízení, tzn. jak žalobního nároku, tak i žalobního důvodu. Totožnost předmětu řízení je dána tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení existence překážky není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. V tomto smyslu v napadeném usnesení Nejvyšší soud odkazuje na svoje předešlá rozhodnutí a především zdůrazňuje, že i skutková tvrzení stěžovatelky v obou žalobách jsou totožná. Z obou žalob je zřejmé, že opírá tvrzené vlastnické právo o koupi sporných pozemků a o jejich následné znárodnění a pozdější restituci. Obě žaloby umožňovaly, aby soud prohlásil, pokud by k tomu byly shledány potřebné předpoklady, pozemky za vlastnictví stěžovatelky. Ústavní soud se s tímto právním hodnocením ztotožňuje.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu