ECLI:CZ:US:2006:4.US.330.04
sp. zn. IV. ÚS 330/04
Usnesení
IV. ÚS 330/04
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L.S., právně zastoupeného advokátem JUDr. M.P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2004, čj. 9 T 127/2000-1605, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, čj. 12 To 62/2004-1788, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na řádný zákonný trestní proces tím, že nerespektováním zásady ústnosti vyjádřené v ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. byla porušena ustanovení čl. 90 a 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou " v pochybnostech ve prospěch obviněného" garantovanou čl. 40 odst. 2 Listiny.
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v nesprávném hodnocení provedených důkazů a dále v tom, že soud prvního stupně při hlavním líčení přečetl podle ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. výpověď svědka J.K. z přípravného řízení, ač nebyly splněny podmínky pro tento postup. Odvolací soud porušil dle stěžovatele zásadu "in dubio pro reo", když v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. dospěl k rozdílným skutkovým zjištěním a stěžovateli tak odňal možnost hájit se v rámci dvouinstančního postupu. Porušení uvedené zásady spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že byl uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu, aniž by v řízení bylo beze vší pochybnosti prokázáno, že nejenže falešné občanské průkazy obstaral, ale i věděl nebo byl minimálně srozuměn s tím, k jakému trestnému činu mají být použity.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřili účastníci řízení Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Hradci Králové.
Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení napadeného ústavní stížností s tím, že stanovisko k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti, včetně klíčové námitky týkající se nepoužitelnosti výpovědi svědka J.K., je v tomto odůvodnění obsaženo. Ke způsobu vyřízení věci Ústavním soudem se tento účastník řízení nevyjádřil.
Krajský soud v Hradci Králové konstatoval, že v trestní věci stěžovatele nedošlo v řízení před soudem prvního stupně k žádnému porušení jeho práv, a proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
VSZ a KSZ se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.
Z trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 127/2000, Ústavním soudem vyžádaného, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.1.2004 sp. zn. 9 T 127/2000 byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr. zák., které se jako spolupachatel ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. dopustil podle skutkové věty výroku rozsudku společně s K.K. a již odsouzeným P.Š. - stručně řečeno - tím, že dne 1.8.1997 v pobočce a.s. I., provedli K.K., W.P. a P.Š. výběr finanční hotovosti ve výši 12.000.000 Kč z účtu společnosti D., a.s., a to tak, že K.K. se prokázal falešným občanským průkazem znějícím na jméno odpovědného pracovníka a.s. D., Ing. V.P.; uvedená částka byla poté rozdělena mezi K.K., P.Š., W.P. a stěžovatele, jenž jako tehdejší příslušník Policie ČR využil svých kontaktů a v době předcházející datu 1.8.1997 za úplatu obstaral předmětný falešný občanský průkaz, ačkoli věděl, jakým způsobem bude užit; tímto jednáním obžalovaní způsobili a.s. I. škodu ve výši 12.000.000 Kč. Dále byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., které se dopustil společně s K.K., a již odsouzenými P.F. a P.Š. tím, že dne 3.9.1998 v pěti pobočkách a.s. I. v oblasti M., provedli K.K. a P.F. výběry finanční hotovosti v celkové výši 2.410.000 Kč z účtů společnosti Z., a to tak, že P.F. se prokázal falešným občanským průkazem znějícím na jméno odpovědného pracovníka a.s. Z., J.P., v šesté pobočce a.s. I. k výplatě finanční hotovosti ve výši 460.000 Kč nedošlo pro podezření ze strany pracovníků bankovní pobočky; vybrané finanční prostředky byly rozděleny mezi K.K., P.Š., P.F. a stěžovatele, jenž jako tehdejší příslušník Policie ČR v době předcházející datu 3.9.1998 za úplatu obstaral předmětný falešný občanský průkaz, ačkoli věděl, jakým způsobem bude užit; tímto jednáním obžalovaní způsobili a.s. I., škodu ve výši 2.410.000 Kč. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením pro výkon do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou se spoluobžalovanými škodu ve výši 12.000.000 Kč a 2.410.000 Kč poškozené Č., a.s., (právní nástupce I., a.s.).
Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.2004 sp. zn. 12 To 62/2004 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Stěžovatel - jak již bylo uvedeno - ústavní stížností brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, upozorňuje na procesní pochybení a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.
Jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy), hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není (čl. 81, čl. 90 Ústavy), že do rozhodování těchto soudů je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud je tedy oprávněn a i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud v posuzované věci především zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost, s výjimkou poukazu na porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. odvolacím soudem, uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, a to zejména v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku.
Orgány činné v trestním řízení v dané trestní věci shromáždily všechny reálně dostupné, pro meritorní rozhodnutí podstatné důkazy, což konstatoval i odvolací soud v usnesení, kterým zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné, když dospěl k závěru, že nalézací soud v rámci hlavního líčení provedl důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., tyto důkazy ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr.ř. řádně vyhodnotil, a dospěl tak v zásadě ke správným skutkovým zjištěním. Ač se odvolací soud se způsobem hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu a s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil, v odůvodnění svého rozhodnutí znovu podrobně rozvedl a vyhodnotil důkazy pro rozhodnutí v trestní věci stěžovatele podstatné a reagoval na všechny jeho námitky uplatněné v odvolání. Veškeré své závěry odvolací soud v usnesení, které je napadeno ústavní stížností, přesvědčivým způsobem odůvodnil.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Proto se v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však Ústavní soud neshledal.
Jak uvedeno shora, dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl zjištěn a v rozhodnutích těchto soudů přesvědčivě odůvodněn.
Rovněž právní závěry ze zjištěných skutečností ve vztahu ke stěžovateli vyvozené jsou v rozhodnutích soudů obou stupňů přiléhavě odůvodněny. S podstatou všech stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání se soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení řádně vypořádal. Obecné soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Ke konkrétním námitkám týkajících se procesního postupu obecných soudů uvádí Ústavní soud následující.
Nesplnění podmínek ustanovení §211 odst. 3 písm. a) t. ř. pro čtení výpovědi svědka J.K. z přípravného řízení namítal stěžovatel v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal, s procesním postupem nalézacího soudu, který pro časový odstup od původních výpovědí jmenovaného svědka (11.11.1999 a 21.6.2000) protokoly o těchto výpovědích při hlavním líčení dne 20.1.2004 přečetl, a to v rámci výpovědi tohoto svědka (nikoliv místo jeho výpovědi), vyslovil souhlas. Byť i citované ustanovení trestního řádu na procesní situaci, kdy výpovědi svědka J.K. z přípravného řízení byly přečteny ještě předtím, než svědek k podstatě věci vypovídal, plně nedopadá, nedošlo tímto postupem nalézacího soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Především třeba zdůraznit, že výpovědi svědka J.K. v přípravném řízení se staly důkazy použitelnými v řízení před soudem již tím, že při prvém projednání předmětné věci při hlavním líčení dne 27.2.2003 byly tyto výpovědi přečteny podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť přítomnost jmenovaného svědka u hlavního líčení nebylo možno zajistit. K tomuto postupu soudu a k obsahu výpovědí neměl stěžovatel ani jeho obhájce žádné připomínky. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při zrušení prvého rozsudku v této věci ze dne 27.2.2003, sp. zn. 9 T 127/2000, uložil nalézacímu soudu "znovu se pokusit svědka J.K. osobně vyslechnout v hlavním líčení", soud prvního stupně účast tohoto svědka při novém hlavnímu líčení konaném dne 20.1.2004 zajistil. Vzhledem k tomu, že tento svědek úvodem své výpovědi se v celém rozsahu na své výpovědi z přípravného řízení odvolal s tím, že tyto jsou správné a pravdivé a nemá důvod je doplňovat či měnit, byly tyto výpovědi podle ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. přečteny. Třeba zdůraznit, že při obou výpovědích svědka J.K. v přípravném řízení (čl. 603-614, 474-480) byl přítomen obhájce stěžovatele, měl možnost svědkovi klást otázky a tohoto oprávnění i využil. Rozhodující je rovněž, že po přečtení původních výpovědí svědek k dotazům předsedy senátu, stěžovatele a jeho obhájce znovu uvedl podstatné části výpovědí usvědčující stěžovatele ze žalovaného jednání, zejména potvrdil skutečnost, že falešné občanské průkazy obstaral pro K.K. stěžovatel. To, co uvedl svědek J.K. při hlavním líčení, zcela podporuje správnost skutkových závěrů krajského soudu.
Stěžovatel i jeho obhájce byli v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přítomni při výslechu svědka a měli možnost tomuto klást otázky, pročež k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, především práva na obhajobu, nedošlo.
V souvislosti s poukazem stěžovatele na nesprávnost postupu podle ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. navíc Ústavní soud zdůrazňuje tu skutečnost, že proti tomuto postupu soudu prvního stupně nevznesli stěžovatel ani jeho obhájce námitku přímo při hlavním líčení, kterému byli přítomni; tuto námitku uplatnil stěžovatel až následně v odvolání. Stěžovatel nevyužil tudíž svého oprávnění v době, kdy tak mohl a měl učinit.
Rovněž s námitkou stěžovatele, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. změnil či doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně, se Ústavní soud neztotožňuje. Soud druhého stupně v napadeném usnesení jednoznačně konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu vztahující se ke stěžovateli považuje za správná a úplná, k těmto skutkovým závěrům neuplatnil žádné výhrady. Pokud v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud hodnotil provedené důkazy, jedná se pouze o doplnění odůvodnění skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, nikoliv o změnu či doplnění samotných skutkových zjištění oproti rozsudku soudu prvního stupně, jak má na mysli ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Neopodstatněná je taktéž námitka, že stěžovateli byla odňata možnost obhajoby v rámci dvouinstančního procesu. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jakož i s výrokem o trestu. Pokud se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud některými důkazy znovu zabýval, činil tak v rámci vypořádání se s námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Soud druhého stupně nerozhodl tudíž odlišně od soudu nalézacího, proti jehož rozhodnutí měl stěžovatele možnost podat odvolání, kteréžto možnosti též využil.
Také námitka týkající se právní kvalifikace byla stěžovatelem uplatněna v řádném opravném prostředku a odvolací soud se s touto bezchybně vypořádal. Obecnými podmínkami trestní odpovědnosti za všechny formy účastenství ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 tr. zák. jsou jednak příčinný vztah mezi činem účastníka a následkem, kterým je trestný čin jiné osoby a jednak zavinění, trestný čin, k němuž se účastenství vztahuje, musí být v úmyslném zavinění zahrnut alespoň v obecných rysech, přičemž postačí i úmysl nepřímý. Pokud jde o okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, tj. v daném případě těžší následek (výše škody), postačí i zavinění z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].Po stránce subjektivní tedy předpokládá trestná pomoc, že pomocník ví o úmyslu hlavního (přímého) pachatele a jedná v úmyslu, aby jemu známý úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn. Není třeba, aby pomocník měl (v době trestné pomoci) přesnou představu o trestném činu přímým pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět útoku, rozsah, místo a čas, stačí že si představuje skutek připravovaný přímým pachatelem v hlavních rysech, ví, že osobou, které poskytuje pomoc, bude poškozen objekt (společenské vztahy, zájmy a hodnoty) chráněný trestním zákonem, a to takovým druhem jednání, který je trestním zákonem stíhaný. Splněním podmínek pro aplikaci ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. u stěžovatele se soudy obou stupňů zabývaly, a to i ve vztahu k výši škody způsobené přímými pachateli trestných činů, ke kterým stěžovatel poskytl pomoc. Vyvodily, že stěžovatel, který opatřil falešné občanské průkazy, věděl o tom, že tyto budou sloužit k podvodnému získání finančních prostředků ke škodě cizího majetku. Odvolací soud k námitce stěžovatele uplatněné v odvolání odůvodnění právní kvalifikace nalézacím soudem podrobně doplnil, a to i ve vztahu k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., přičemž zdůraznil charakter pomoci stěžovatelem poskytnuté, bez níž by nebylo možno trestnou činnost přímými pachateli uskutečnit, dále skutečnost, že stěžovatel byl v době páchání trestné činnosti policistou a vyvodil minimálně nepřímý úmysl stěžovatele ve vztahu k výši škodlivého následku. Soud druhého stupně připomenul rovněž shora rozvedené znění ustanovení §6 písm. a) tr. zák. Za situace, kdy soudy obou stupňů užitou právní kvalifikaci jednání stěžovatele v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnily, nepřísluší Ústavnímu soudu do těchto právních úvah obecných soudů zasahovat.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady "in dubio pro reo", konstatuje Ústavní soud, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citovaného pravidla.
Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pravidlo "in dubio pro reo" je namístě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy soudem hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného.
Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv stěžovatele na spravedlivý proces, zvážil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění obou napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelem namítaných ani jiných práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou ochraně lidských práv a základních svobod. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva v ústavní stížnosti konkretizovaná. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu k výrokům napadených rozhodnutí týkajících se stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel navrhl, aby byl zrušen rozsudek nalézacího soudu a usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu; je však evidentní, že ve výrocích o vině a trestu spoluodsouzených K.K. a W.P., o povinnosti k náhradě škody upínající se nikoliv k osobě stěžovatele, o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i o zamítnutí odvolání spoluobžalovaného K.K., nemohla být žádná základní práva stěžovatele dotčena; ostatně stěžovatel nic takového netvrdil a naopak celou ústavní stížnost vybudoval na námitkách svázaných výlučně s údajným porušením jeho vlastních ústavních práv. Co do výroků stěžovatele se netýkajících byla proto ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [(§43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006 Vlasta Formánková
předsedkyně senátu