ECLI:CZ:US:2001:4.US.331.01
sp. zn. IV. ÚS 331/01
Usnesení
IV. ÚS 331/01
Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti S., zastoupených JUDr. M.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, čj. 26 Cdo 585/2000-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka dovozuje, že tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Nejvyšší soud ČR totiž nevzal v úvahu, že stát prostřednictvím Fondu národního majetku předmětné nemovitosti privatizoval a ty na základě kupních smluv přešly výlučně na stěžovatele, který za nemovitosti také uhradil kupní cenu. Práva disponovat s předmětem vlastnictví a pobírat užitky z něj mohou být omezena pouze právy jiných vlastníků a nesmí být zneužita na újmu práv druhých a nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Napadeným rozhodnutím soudu bylo však podle přesvědčení stěžovatelky zasaženo do jejího vlastnického práva způsobem, který odporuje jejím ústavně zaručeným právům. Byl-li by totiž závěr obecného soudu doveden do důsledků, musel by být přijat za platný obecný postulát, že v určitých případech je vlastník věci povinen o tuto věc pečovat jako řádný hospodář a vynakládat na tuto péči prostředky, protože vlastnictví zavazuje, na druhé straně by však nesměl s věcí disponovat a brát z ní užitky, protože toto právo náleží někomu jinému. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 23 C 54/98 Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u tohoto soudu žalobu na zaplacení dlužného nájemného za dobu od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 v částce 26 868,-- Kč s poplatkem z prodlení, neboť žalovaný M.V., který v domě v jejím vlastnictví bydlí, dlužné nájemné neuhradil. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, čj. 23 C 54/98-38, žalobě na zaplacení částky 26 868,-- Kč vyhověl, když dospěl k závěru, že hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků z roku 1970 vztahující se k předmětné nemovitosti se stala dnem 1. 1. 1992 neúčinnou vzhledem k novele občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., takže od této doby byli nájemci bytů v předmětném domě povinni platit nájemné stěžovatelce, která podle výpisu z katastru nemovitostí se stala cestou tzv. velké privatizace jeho výlučnou vlastnicí. K odvolání stěžovatelky a žalovaného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, čj. 25 Co 650/99-61, tak, že rozsudek soudu okresního soudu změnil z vyhovujícího na zamítavý. V důvodech svého rozhodnutí odkázal krajský soud na soudní judikaturu sdílenou i Nejvyšším soudem ČR, z níž vyplývá, že již citovaná hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků nezanikla, a proto žalovaný právem uhrazuje nájemné P. M. L. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání zamítl. Jak v důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, otázkou, zda smlouvy o sdružení finačních prostředků jsou platné i po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, zabýval se tento soud již ve svém rozsudku z 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, na který odkazuje. Toto rozhodnutí bylo také usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2001 zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil Nejvyšší soud ČR v citovaném judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení nedošlo a že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům. Otázkou existence zániku či transformace práva inkasovat úhradu řešil Nejvyšší soud ČR v jiném rozsudku z 18. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1510/2000, v němž se dovozuje, že právo účastníků smlouvy o sdružení vybírat úhradu za užívání bytů nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. S ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku tohoto práva dojít ani privatizací státního podniku S., neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti přehlíží tu základní skutečnost, že byty v domě, o který jde, byly vystavěny v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku (§17 a násl. vyhl. č. 94/1959 Ú. l., ve znění vyhl. č. 47/1960 Sb. a č. 44/1961 Sb.), a že vzhledem k ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku smlouva o sdružení finančních prostředků ani v projednávané věci nemohla proto zaniknout. Také podle názoru Ústavního soudu nelze pro takový zánik práva nalézt v zákoně oporu, a proto za tohoto stavu věci lze mít stěží za to, že v tomto řízení došlo k porušení jakýchkoli stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu