ECLI:CZ:US:2015:4.US.3371.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3371/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Kamila Mase, zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Ostrava, Dlouhá 53/6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2014 sp. zn. 6 To 69/2014 a proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 4 VZV 2/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, kterým byla zamítnuta jeho žádost o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a o zrušení písemného slibu včetně přiměřených omezení spočívajícího v tom, že po dobu probíhajícího trestního stíhání nebude statutárním orgánem, členem statutárního orgánu a ovládající osobou obchodní společnosti, jejímž předmětem je maloobchod a velkoobchod, a dohledu probačního úředníka. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně uvádí, že poté, co byl propuštěn z vazby, která trvala 7 měsíců a 14 dnů, a byla mu uložena výše uvedená omezení nahrazující vazbu, je nepřípustné, aby délka trvání těchto omezení v součtu s délkou vykonané vazby přesáhla maximální dobu jednoho roku, jež vyplývá z ustanovení §72a odst. 1 písm. c) a §72a odst. 2 trestního řádu [stěžovatel chybně uvádí ustanovení §71 odst. 8 písm. c) a §71 odst. 9 trestního řádu, která danou věc obsahově shodně upravovala do 31. 12. 2011]. Stěžovatel dále brojí proti údajné existenci důvodů útěkové a předstižné vazby a namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí stížnostního soudu (stěžovatel chybně hovoří o soudu odvolacím). Námitky stěžovatele konečně směřují též proti důvodnosti samotného trestního stíhání, které je proti němu vedeno.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Uvedené závěry lze - mutatis mutandis - vztáhnout i na posuzování rozhodnutí o uložení omezujících opatření, která nahrazují vazbu.
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, však v projednávané věci shledáno nebylo.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že i na trvání opatření, jež nahrazují vazbu, se vztahují lhůty stanovené v ustanovení §72a odst. 1 a 2 trestního řádu. Jestliže stěžovatel uvádí, že "pokud může vazba trvat maximálně jeden rok, tím spíše to platí pro nahrazení vazby písemným slibem s uložením omezení a povinností a dohledem probačního úředníka", nelze toto tvrzení považovat za argument a minore ad maius, neboť vazba je pochopitelně výrazně závažnějším zásahem do práv jednotlivce, než opatření, která ji mají nahrazovat. Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 5 a v návaznosti na ni i trestní řád v ustanovení §72a limitují výhradně délku vazby jakožto omezení osobní svobody jednotlivce. Z žádného ustanovení normy ústavněprávní úrovně či normy podústavní nevyplývá podobné omezení i pro trvání institutů nahrazujících vazbu, takové omezení ani nelze dovodit výkladem. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje i s argumentací prezentovanou v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci (srov. s. 5-6 tohoto usnesení).
Ani v dalších bodech nemůže Ústavní soud v podstatné míře akceptovat argumentaci stěžovatele. Pokud jde o důvod útěkové vazby, ten byl v napadených rozhodnutích dovozen primárně na základě hrozby vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato skutečnost sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09). Stěžovateli lze sice přisvědčit, že samotné cizí státní občanství nemůže zakládat důvod útěkové vazby, nicméně v daném případě šlo ze strany orgánů činných v trestním řízení spíše pouze o argument podpůrný.
Také v souvislosti s důvodem vazby předstižné považuje Ústavní soud závěry orgánů činných v trestním řízení za akceptovatelné. Z charakteru trestné činnosti stíhané v daném případě, zejména pak ze skutečnosti, že k této trestné činnosti mělo dojít v rámci organizované zločinecké skupiny, může reálně vyplývat obava z jejího pokračování.
Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí výslovně konstatoval, že po přezkoumání spisového materiálu došel k závěru o důvodném podezření z podílu stěžovatele na stíhané trestné činnosti. Tento soud tedy nerezignoval na posuzování důvodnosti vedeného trestního stíhání. V dané věci navíc nelze přehlédnout, že trestní řád v §73 podmiňuje aplikaci některého z opatření nahrazujících vazbu toliko existencí důvodu vazby uvedeného v ustanovení §67 písm. a) nebo c), nikoli vyšší mírou důvodnosti trestního stíhání, která je nutná pro vzetí do vazby, jak to uvádí §67 trestního řádu. Vrchní soud v Olomouci se tedy v dané situaci v podrobnostech mohl spokojit s odkazem na závěry státního zástupce o oprávněnosti trestního stíhání.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu