Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.05.1997, sp. zn. IV. ÚS 34/97 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 49/8 SbNU 11 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.34.97

sp. zn. IV. ÚS 34/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. 5. 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. P. U. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 1996, čj. 38 Ca 305/96-21, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 1996, čj. 38 Ca 305/96-21, se z r u š u j e . Odůvodnění: Dne 30. 1. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel dožaduje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 1996, čj. 38 Ca 305/96-21. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze zamítl správní žalobu stěžovatele, která směřovala proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru vnitřní správy, ze dne 11. 8. 1994, čj. MHMP 70379/OVS 1176/1994, zamítajícímu jeho odvolání proti rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 2 ze dne 6. 6. 1994, čj. 606/4-2571/94. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že podle ustanovení §13 písm. c) a §17 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, nelze stěžovateli vydat osvědčení o státním občanství České republiky. Stěžovatel uvádí, že věc byla již projednávána Ústavním soudem, který usnesením ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. I. ÚS 2/95, řízení přerušil a postoupil plénu návrh na zrušení ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb., který byl s touto ústavní stížností spojen. Nálezem ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, byl tento návrh zamítnut. K tomu stěžovatel uvádí, že výklad pléna považuje za značně restriktivní a rozporný s ústavním pořádkem České republiky, že jej však respektuje. Řízení o ústavní stížnosti pak pokračovalo před I. senátem Ústavního soudu, který nálezem ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 2/95, napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a to z toho důvodu, že v řízení před soudem byly porušeny zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Na základě tohoto nálezu Městský soud v Praze věc znovu projednal, tentokrát v ústním jednání, rozhodl však stejně, tj. žalobu rozsudkem zamítl. Z rozsáhlé argumentace ústavní stížnosti jsou podstatné především následující skutečnosti: Stěžovatel se narodil 8. 10. 1941 v Praze. Jeho rodiče byli až do svého úmrtí československými státními občany, stejně jako stěžovatel, který pak od 1. 1. 1969 byl též státním občanem České republiky. Československé ani české státní občanství až do zániku České a Slovenské Federativní Republiky nikdy nepozbyl, takže od 1. 1. 1993 byl ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. pouze státním občanem ČR. Dne 30. 6. 1993 učinil podle §3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Z.z. volbu, na základě které získal též státní občanství slovenské. Jak stěžovatel připomíná, tento zákon Slovenské republiky rozlišuje získání státního občanství udělením na základě žádosti (§7) a jeho získání volbou (§3). Jak stěžovatel dále uvádí, odmítl mu Obvodní úřad pro Prahu 2 vydat osvědčení o státním občanství ČR přesto, že při podání žádosti tento orgán výslovně upozornil na to, že volbou provedenou na velvyslanectví SR dne 30. 6. 1993 projevil pouze vůli získat též slovenské občanství, nikoli však vůli pozbýt občanství české. Tento jeho názor však nebyl správními orgány, později pak ani soudem, akceptován. Stěžovatel trvá na názoru, že napadený rozsudek je v rozporu se zákonem i Ústavou ČR. Podle jeho názoru je závěr o pozbytí státní příslušnosti ex lege na základě §17 zákona č. 40/1993 Sb. závěrem, který ignoruje ústavní princip obsažený v čl. 12 odst. 2 Ústavy a který interpretuje platný zákon č. 40/1993 Sb. v rozporu s tímto článkem. Nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že každý pozbývá státní občanství ČR, jestliže získá na základě své žádosti státní občanství jiného státu. Soud vycházel z názoru, že projev vůle nabýt cizí státní občanství v sobě nutně obsahuje i projev vůle směřující ke ztrátě občanství českého. Takový výklad považuje stěžovatel za nepřípustně extenzivní a nepřihlížející ke skutečnosti, že žádný právní předpis České republiky ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu dvojího státního občanství a že toto naopak výslovně připouštějí. Občan, který projeví vůli získat i jinou státní příslušnost, má právo spoléhat na to, že předpisy o nabývání a pozbývání občanství ČR budou správně aplikovány. Za ústřední otázku považuje tedy to, jakou vůli ten, kdo podle právních předpisů jiného státu zvolil jeho občanství, skutečně projevil, a nikoli to, jakou vůli jeho projevu podsouvá státní orgán, který zákon aplikuje. Při posuzování věci bylo povinností soudu vykládat zákon č. 40/1993 Sb. v souladu s Ústavou jako normou vyšší právní síly a respektovat ústavní pokyn, který výslovně zakazuje odnětí státní příslušnosti proti vůli dotčeného občana. Pro výklad projevu vůle považuje stěžovatel za analogicky použitelná obecná výkladová pravidla, která jsou uvedena v ustanovení §35 občanského zákoníku, na základě kterých dospívá k závěru, že jestliže Ústava nezakazuje dvojí nebo i víceré státní občanství, nelze projev vůle směřující k získání státního občanství jiného státu ztotožňovat s projevem vůle směřujícím ke ztrátě státního občanství ČR. Opačný výklad přirovnává k praxi bývalého režimu, který např. emigraci bez povolení vykládal jako implicitní projev vůle směřující k opuštění majetku, který emigrant na území státu zanechal. Konečně pak, s odvoláním na jazykový (gramatický) výklad rozdílu mezi pojmy "zbavení" a "pozbytí" státního občanství, který podal Ústavní soud ČR v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ve vztahu k čl. 12 Ústavy ČR, je stěžovatel názoru, že naprosto stejná logika měla být použita i při výkladu §17 zákona č. 40/1993 Sb., pokud jde o rozlišení pojmů "žádost" a "volba". Předpokladem pozbytí státního občanství ČR je podle citovaného ustanovení zákona nabytí cizího státního občanství "na vlastní žádost". Stěžovatel uvádí, že takovou žádost nikdy nepodal, ač ji zákon platný ve Slovenské republice upravuje, nýbrž provedl volbu státního občanství. Tuto volbu provedl vědomě a právě proto, že věděl, že pozbytí státního občanství ČR je spojeno pouze s případem, kdy k získání jiné státní příslušnosti došlo na základě žádosti a byl proto přesvědčen, že takový následek u něho nehrozí. Ze všech výše uvedených důvodů je stěžovatel názoru, že postupem orgánů státní moci došlo vůči němu k porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny, v čl. 95 odst. 1 a v čl. 112 odst. 1 Ústavy a v důsledku toho je krácen i v základním politickém právu, které vyplývá z čl. 21 Listiny. Tím je jako údajný cizinec diskriminován, což představuje porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 3 odst. 1 Listiny, v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dovolává se též nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 215/94. Vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podal předseda senátu Městského soudu v Praze JUDr. L. L., se odvolává na odůvodnění rozsudku ze dne 22. 11. 1996. Soud nesdílí názor, že by stěžovatel byl zkrácen ve svých právech, neboť i když zákon č. 40/1993 Sb. v §17 užívá pojem "žádost", není z tohoto možné dovozovat, že v případě volby státního občanství SR účinky spojené s nabytím cizího státního občanství nenastanou. Vzhledem ke specifickému způsobu nabývání státního občanství občanů České republiky a Slovenské republiky po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky se soudu jeví jako logický výklad zákona, že volba státního občanství je stejným projevem vůle jako žádost a že tedy nastávají účinky stanovené v §17, tj. pozbytí státního občanství ČR. Magistrát hl. m. Prahy se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu a s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2/95, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud se v tomto rozhodnutí nezabýval hmotněprávní stránkou věci a že jeho zrušovací nález se opírá pouze o zjištění, že řízení jako celek nebylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, zakotvenými v čl. 90 a 96 odst. 2 Ústavy, v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K nálezu je připojeno odlišné stanovisko soudkyně JUDr. I. B., podle jejíhož názoru se nález měl vypořádat i s obsahem projednávané věci. Byl-li stěžovatel jako občan zaniknuvší České a Slovenské Federativní Republiky nositelem československého státního občanství, které zastřešovalo i občanství slovenské, lze stěží konstatovat, že volbou podle zákona Národní rady SR č. 40/1993 Z.z. nabyl cizí státní občanství. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou všechny orgány, tedy i senát Ústavního soudu, vázány nálezy Ústavního soudu. Přesto, že existují i jiné názory, mělo by být nesporné, že povaha nálezu Ústavního soudu je takového charakteru, že závazný není pouze jeho výrok, ale i právní názory a věty vyslovené v odůvodnění nálezu. S ohledem na tuto skutečnost byl tedy senát povinen při svém rozhodování respektovat nález pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS 5/95, ze dne 8. 11. 1995. V tomto nálezu považuje Ústavní soud za podstatné, že k nabytí cizího státního občanství podle §17 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, dochází vlastním projevem vůle občana (žadatele) a že zákonným následkem takového projevu vůle je ztráta státního občanství České republiky. Jestliže tedy občan projevil (projeví) vůli nabýt na vlastní žádost cizí státní občanství, musel (musí) si být vzhledem k jasnému a kategorickému znění napadeného zákonného ustanovení vědom toho, že de lege lata pozbývá státní občanství České republiky, jakmile získá státní občanství cizího státu. Pokud přesto takový úkol učinil (učiní), je povinen snášet právní následky, které s tímto úkonem platné právo spojuje. Ustanovení §17 citovaného zákona není proto v rozporu ani s článkem 3 odst. 1 Listiny, s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Jak se v uvedeném nálezu dále konstatuje, vychází naše současná právní úprava ze zásady jediného výlučného státního občanství, žádný právní předpis České republiky ani její ústavní pořádek neobsahují princip umožňující existenci dvojího státního občanství. Jádrem projednávané věci je tedy otázka, zda stěžovatel, který vzhledem k ustanovení §1 odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, byl ke dni 1. 1. 1993 státním občanem České republiky, toto občanství pozbyl provedenou volbou státního občanství Slovenské republiky ze dne 30. 6. 1993. V tomto směru Ústavní soud doplnil řízení výpovědí stěžovatele jako účastníka řízení, z níž zjistil, že prohlášení o volbě státního občanství Slovenské republiky učinil dne 30. 6. 1993 na velvyslanectví Slovenské republiky v Praze, a to vyplněním příslušného formuláře, který předal přítomné konzulce s tím, že si chce současně ponechat i státní občanství České republiky. V tomto smyslu stěžovatel hovořil o zamýšleném kroku již před 30. 6. 1993 s několika desítkami osob a po převzetí osvědčení o získání státního občanství Slovenské republiky, vydaného mu v tentýž den, i se zpravodajem ČTK. Jak dále stěžovatel uvedl, vedly jej k tomuto postupu tři důvody, a to rovněž i to, že tuto právní cestu považoval za určitý precedens pro několik desítek tisíc etnických Čechů žijících na Slovensku. Městský soud v Praze při posuzování shora uvedené otázky nepovažoval za rozhodující to, jak stěžovatel svůj úkon provedl, ale tu skutečnost, že dobrovolně a projevem vlastní vůle získal občanství jiného státu. Přitom to, že tento projev spojil s výhradou, že si nepřeje ztratit občanství České republiky, nepovažoval z hlediska ustanovení §17 citovaného zákona za právně relevantní. Ústavní soud má však za to, že tato argumentace by byla zcela namístě a bylo by ji nejen možno, ale také nutno akceptovat vzhledem k již uvedeným závěrům pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/95 za předpokladu, že volbu státního občanství lze podřadit pod případ nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost podle ustanovení §17 citovaného zákona. V této souvislosti však, podle názoru Ústavního soudu, nelze pominout, že zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, oba tyto instituty důsledně rozlišuje, a to opodstatněně, neboť volba je svou povahou jednostranným aktem, zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé strany. Jakkoli tedy na jedné straně o obsahovém významu pojmu volba lze mít stěží pochybnosti, jsou na druhé straně účinky pozbývání státního občanství podle ustanovení §13 citovaného zákona spojovány pouze s prohlášením (§16) a nabytím státního občanství (§17). Podle posléze uvedeného ustanovení je podmínkou pozbytí státního občanství České republiky naplnění skutkové podstaty předpokládající nabytí cizího státního občanství "na vlastní žádost". Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, obsahuje sice i část třetí, týkající se zvláštních ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, žádné z těchto ustanovení však neupravuje volbu státního občanství státním občanem České republiky, a proto ani právní účinky takové volby. Možnost takové volby je upravena pouze v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Z.z. tak, že ji může učiniti osoba, která byla ke dni 31. 12. 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky a není přitom státním občanem Slovenské republiky (§3 odst. 1). Právě v této souvislosti třeba zdůraznit, že státní občanství je právním statusem, se kterým právní řád spojuje zvláštní práva a povinnosti. Proto také všechny akty, jimiž jednotlivec má či může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně podmíněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný a jednoznačný projev vůle však ve stěžovatelově případě nepochybně nejde, a to tím spíše, že stěžovatel jej učinil v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, postrádá, jak již bylo uvedeno, ustanovení týkající se volby státního občanství státním občanem ČR a jejích právních účinků, tedy ustanovení nezbytné pro předvídatelnost a seznatelnost následků takového právního úkonu, a tím nezbytné právě v zájmu právní jistoty. Ústavní soud sdílí v tomto směru stanovisko naší právní teorie, že jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty, jako jednoho z jeho atributů, je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo. Podstata právní jistoty spočívá tedy v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil. V uvedeném tkví důvod, proč prvním předpokladem jistoty v oblasti aplikace práva je seznatelnost právní normy, resp. seznatelnost právního stavu a předvídatelnost právního rozhodnutí (viz Viktor Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 205 a násl.). Dospěl-li tedy Městský soud v Praze k opačnému závěru, a to pomocí aplikace ustanovení §17 citovaného zákona, jenž podle názoru Ústavního soudu na projednávanou věc nedopadá, je tento jeho závěr v extrémním rozporu se skutečným projevem stěžovatelovy vůle, jakož i s již konstatovaným nedostatkem právní úpravy volby státního občanství státním občanem České republiky v zákoně ČNR č. 40/1993 Sb. a jejích právních účinků, kterýžto nedostatek činí v projednávané věci irelevantními další otázky, a to např. i otázku případného dalšího stěžovatelova státního občanství. Vzhledem k uvedeným zjištěním a závěrům má proto Ústavní soud za to, že stěžovatel státní občanství České republiky prohlášením ze dne 30. 6. 1993 nepozbyl, takže nebyla-li mu poskytnuta ochrana proti postupu správních orgánů, odmítajících mu vydat osvědčení o státním občanství České republiky, porušil Městský soud v Praze tímto postupem jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů podle ustanovení §82 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrhu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. května 1997 ODLIŠNÉ STANOVISKO soudce JUDr. P. V., podané podle §22 zákona č. 182/1993 Sb. ve věci ústavní stížnosti Ing. P. U. Podle mého názoru měla být ústavní stížnost zamítnuta, a to z těchto důvodů: Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou všechny orgány, tedy i senát Ústavního soudu, vázány nálezy Ústavního soudu. Přesto, že existují i jiné názory, mělo by být nesporné, že povaha nálezu Ústavního soudu je takového charakteru, že závazný není pouze jeho výrok, ale i právní názory a věty vyslovené v odůvodnění nálezu. S ohledem na tuto skutečnost je tedy senát povinen při svém rozhodování respektovat nález pléna ÚS, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, ze dne 8. 11. 1995, podle kterého nelze jako porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy kvalifikovat takovou zákonnou úpravu, která předpokládá, že občan, který na základě vlastní iniciativy získal občanství jiného státu, pozbude své původní občanství. Plénum Ústavního soudu rovněž vyložilo důvody, pro které nepovažuje za totožné pojmy "zbavení" a "pozbytí" státního občanství. Stejně tak je senát vázán názorem pléna, že nelze akceptovat kategorické a obecně formulované tvrzení stěžovatele, že žádný právní předpis ČR ani její ústavní pořádek neobsahují zákaz dvojího státního občanství, ale že je naopak připouštějí. Plénum naopak konstatovalo, že způsob pozbytí státního občanství, který je obsažen v §17 zákona č. 40/1993 Sb., vyplývá právě ze zásady jediného výlučného státního občanství, na kterém je tento zákon vybudován. Současně Ústavní soud konstatoval, že existující právní úprava zániku státního občanství ČR je v plném souladu s tendencemi současné moderní demokratické Evropy i s právní úpravou v řadě jiných zemí, zejména pak v těch, které ratifikovaly Dohodu o omezení případů několikanásobné státní příslušnosti a o službě v ozbrojených silách v případě několikanásobné státní příslušnosti ze dne 6. 5. 1963. Další významnou skutečností je, že v souvislosti s ukončením existence ČSFR nebyla mezi nástupnickými státy uzavřena žádná smlouva řešící otázky státního občanství. Z tohoto důvodu nelze patrně při hledání spravedlivého rozhodnutí vycházet jen z právní úpravy české, ale i ze zákona o státním občanství Slovenské republiky č. 40/1993 Z.z., jakož i ze vzájemných souvislostí obou úprav, a na základě tohoto zhodnocení odpovědět na otázku, zda nabytí státního občanství Slovenské republiky podle §3 cit. zákona NR SR, tedy volbou, je další výjimkou z principu jediného státního občanství, ze kterého vychází právní úprava ČR. Přitom nelze pominout skutečnost, že zákon ČNR č. 40/1993 Sb. byl vydán 29. 12. 1992 a nabyl účinnosti 1. 1. 1993, zatímco zákon NR SR č. 40/1993 Z.z. byl vydán až 19. 1. 1993 a účinnosti nabyl 15. 2. 1993. Jak Ústavní soud zdůraznil v již několika svých rozhodnutích, je třeba při výkladu a aplikaci právních předpisů vycházet z jejich účelu a smyslu, přičemž účel a smysl nelze hledat jen ve slovech a větách, tedy jen v pozitivním právu. V právním předpisu vždy jsou nutně obsaženy i právní principy uznávané demokratickými právními státy. Z dostupných srovnávacích studií vyplývá, že jako principy, které jsou v souladu se základními lidskými právy a svobodami, je především uznáváno, že: - nikdo nesmí být svévolně zbaven svého státního občanství, - dobrovolné nabytí jiného státního občanství může být důvodem, který zákonodárství suverénního státu spojuje s pozbytím občanství dosavadního, - při udělování státního občanství lze vyžadovat, aby se žadatelé zřekli státního občanství jiného (dosavadního), - státní občanství nelze ztratit, jestliže by to vedlo ke stavu bez státní příslušnosti. Mezinárodní právo veřejné považuje institut státního občanství za vztah trvalý, který odlišuje skutečné obyvatelstvo státu od osob, které žijí na daném území přechodně (cizinci), byť případně i dlouhodobě. Trvalý pobyt na území státu bývá proto jednou z podmínek pro udělení občanství nebo alespoň argumentem ke zpochybnění mezinárodních důsledků jiného občanství některého obyvatele státu. Státní občanství je tedy jedním z kompetenčních titulů státu. S přihlédnutím k těmto principům a východiskům je tedy třeba posoudit následující fakta: Oba nástupnické státy zakotvily do svých zákonů o státním občanství zvláštní ustanovení, která se týkají občanů bývalé ČSFR, resp. která obsahují pravidla pro řešení situací v souvislosti s rozdělením ČSFR. Zákon slovenský v již citovaném §3, pod nadpisem "volba státního občanství Slovenské republiky" umožnil všem osobám, které byly k 31. 12. 1992 státními občany ČSFR, avšak nebyly státními občany SR, aby si zvolily státní občanství SR. Volbu bylo možné vykonat do 31. 12. 1993. Žádné jiné podmínky, než náležitosti písemného vyhlášení, zákon nestanovil (zejména tedy nevyžadoval pobyt na území SR, což je s ohledem na výše zmíněné mezinárodněprávní pojetí státního občanství postup poněkud neobvyklý). Zákon ČNR č. 40/1993 Sb. v §1 vymezil, koho považuje za občana nově vzniklé ČR. Ve zvláštních ustanoveních §18 a 19 pak umožnil, aby toto občanství získali i občané SR, a to volbou. Zákon tedy upravil volbu pouze jako způsob vstupu do státoobčanského svazku, nezná však volbu jako způsob vystoupení z tohoto svazku. Zákon však současně stanovil podmínky, zejména nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR po dobu dvou let, propuštění ze státního svazku SR (s výjimkou některých případů) a podmínku tzv. beztrestnosti. Ústavnost těchto podmínek byla Ústavním soudem ČR posuzována k návrhu skupiny poslanců, neústavnost však většinou pléna shledána nebyla (nález Pl. ÚS 9/94). Novelou č. 139/1996 Sb. pak byly tyto podmínky částečně zmírněny. Česká právní úprava tedy vychází z uznávaných mezinárodních principů, podmínky však jsou, resp. byly, vůči bývalým občanům ČSFR na hranici ústavnosti (dle mého soudu za ní - viz separátní vótum k cit. plenárnímu nálezu). Podle §13 písm. c) zákona č. 40/1993 Sb. se státní občanství ČR pozbývá nabytím cizího státního občanství (v závorce odkaz na §17), s výjimkou případů, kdy k nabytí cizího státního občanství dojde v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením dítěte. V §17 se pak tento text (z legislativního hlediska poněkud nelogicky) vlastně opakuje s tím, že se zde stanoví okamžik pozbytí státního občanství ČR, který nastává tehdy, kdy někdo na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství. Pokud budeme respektovat výše zmíněnou zásadu, tj. že smysl a obsah právního předpisu nelze hledat jen v jednotlivých slovech a větách, ale i ve vzájemných souvislostech a s přihlédnutím k obecně uznávaným právním principům, jeví se být výklad §17, který zaujal Městský soud v Praze, jako ústavně konformní, resp. rozhodně není výkladem extrémním, který by opravňoval Ústavní soud ke zrušení rozhodnutí. Obecný soud totiž nepovažoval za rozhodující to, jak stěžovatel svůj úkon provedl, ale tu skutečnost, že dobrovolně a projevem vlastní vůle získal občanství jiného státu. Přitom to, že tento projev spojil s výhradou, že si nepřeje ztratit občanství ČR, nepovažoval za právně relevantní. Pro tento výklad daleko spíše svědčí celá koncepce zákona, neboť by postrádalo logiku, aby na jedné straně bylo od těch občanů SR, kteří si chtěli zvolit občanství ČR, požadováno vzdání se občanství SR, na druhé straně by však volba obrácená měla za následek ex lege vznik dvojího státního občanství. Jestliže se Česká republika deklaruje v preambuli Ústavy jako stát založený na principu občanském, a nikoli národním, pak princip jediného státního občanství je i z tohoto pohledu zcela logický. Oproti této logice však většinové stanovisko připouští, že pokud by každý občan postupoval tak jako stěžovatel, skládala by se ČR z deseti miliónů bipolitů, případně by na území nových suverénních států převažovali občané "česko-slovenští". Pokud jde o gramatický výklad, je význam slova volba naprosto jednoznačný (volbou se podle Slovníku spisovného jazyka českého rozumí rozhodování pro jednu z několika možností, případně výsledek tohoto rozhodnutí). Také výklad historický hovoří pro výše uvedené chápání pojmu volby, neboť zcela stejně byla volba koncipována v zákoně ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, v mezinárodních smlouvách o zamezení či úpravě dvojího státního občanství (např. Úmluva mezi ČSSR a PLR publikována pod č. 71/1966 Sb.), jakož i v ústavním zákoně č. 236/1920 Sb., který řešil tzv. opční právo v souvislostech s rozpadem Rakouska-Uherska. Volba upravená zákony ČR i SR se tedy jeví být zcela zřetelně opcí, tedy zákonným oprávněním občanů území, na kterém došlo ke změně státní svrchovanosti, zvolit si mezi občanstvím nových států (byť v případě občanství ČR se značným omezením). V praxi ani teorii nebylo nikdy pochyb o tom, že optant volí mezi státním občanstvím více států (buď volí občanství jiné, nebo jinou příslušnost odmítá). Nejde tedy o kumulaci občanství, ale o výběr. Volbu (opci) je tedy zřejmě nutné považovat nejen za způsob nabytí státního občanství, ale i za specifický způsob jeho pozbytí. Z výše uvedeného je zřejmé, že gramatický, logický i historický výklad daleko více podporuje názor, že volba je jednostranným aktem výběru jedné možnosti ze dvou (nebo více). Kromě toho nelze abstrahovat ani od faktu, že občanství by mělo být právním svazkem, jehož základem je skutečné spojení existence, zájmů a pocitů, spolu s existencí vzájemných práv a povinností (jak definoval Mezinárodní soudní dvůr ve věci Nottebohm v roce 1955). Státní občanství je právním svazkem, jehož základem je sociální spojení a solidarita zájmů. Vůle nabýt občanství by tedy měla být i vůlí být trvale spjat s územím, na kterém člověk zpravidla trvale sídlí, a tudíž i vztahem k legální státní moci, která jej ovládá. Jinak řečeno, státní občanství by mělo být poutem, nikoli gestem. Ze všech výše uvedených důvodů proto zastávám názor, že ústavní stížnost měla být zamítnuta. V Brně dne 5. května 1997