ECLI:CZ:US:2000:4.US.340.98
sp. zn. IV. ÚS 340/98
Usnesení
IV. ÚS 340/98
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.S., zastoupeného JUDr. V.M., proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 5. 1996, čj. 11 C 281/95-33, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 1998, čj. 21 Co 424/96-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že v řízení před soudem prvého stupně došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručujícího projednání věci v přítomnosti účastníka, kterýžto nedostatek v řízení před odvolacím soudem již nemohl býti nahrazen. Zjištění skutkového stavu obecnými soudy nebylo dostačující k posouzení předmětné věci, v níž existují závažné rozpory mezi tvrzením žalobkyně a stěžovatele, když počínání žalobkyně třeba označiti za šikanózní. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 11 C 281/95 Okresního soudu v Kroměříži Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo přivoleno k výpovědi stěžovatele z nájmu bytu, ve výroku tohoto rozsudku blíže označeného, s tím, že stěžovatel je povinen byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15 dnů po uplynutí výpovědní doby. Okresní soud zjistil, že stěžovatel žalobkyni nehradí od 1. 1. 1995 nájemné a zálohy na služby, a navíc, že byt užívá pouze občas. Podle názoru okresního soudu jsou proto naplněny výpovědní důvody uvedené v ustanovení §711 odst. 1 písm. d), h) občanského zákoníku. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil jen tak, že stěžovatel je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po poskytnutí přístřeší, zatímco jinak rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že ostatně i stěžovatel sám ve své výpovědi potvrdil neplacení nájemného žalobkyni v době od ledna 1995 do 15. 5. 1996, což odůvodnil tím, že pobíral pouze existenční minimum v částce 2 600,-- Kč měsíčně. Doba neplacení nájemného, včetně služeb s tím spojených, činila v souhrnu 29 měsíců. Za tohoto stavu věci považoval i odvolací soud za naplněnu skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, a nepovažoval proto za nezbytné zabývat se i dalším výpovědním důvodem. K dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 3. 2000, čj. 26 Cdo 1399/99-90, tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nebyla stěžovateli v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.), neboť z obsahu spisu plyne, že stěžovatel se k nařízeným jednáním opětovně nedostavil, aniž by požádal o odročení jednání, a k podané žalobě se písemně vyjádřil. Předvolání k jednání nařízenému na den 15. 5. 1996 bylo stěžovateli doručeno postupem podle §46 odst. 2 o. s. ř., stěžovatel se však k jednání nedostavil. Procesní úkony, které stěžovatel neučinil před soudem prvého stupně, mohl vykonat v řízení před odvolacím soudem, kde byl osobně přítomen (též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17 roč. 1998 pod poř. č. 123). Přípustnost dovolání nebylo možno pak dovoditi ani z ustanovení §238 a §239 o. s. ř.
Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci vzhledem k výše uvedenému se také stalo, podmínky dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy. K uvedenému Ústavní soud dodává, že stěžovatel sám ve svém přípise ze dne 2. 4. 1996 uvedl, že ze zdravotních důvodů před soudem vypovídat nemůže a že toto jeho vyjádření, v němž požaduje buď přiměřeně stejný byt nebo vyplacení odstupného částkou 250 000,-- Kč, je třeba považovat za konečné. Obecným soudům rozhodně nelze vytknout, že by projednání věci nevěnovaly dostatečnou pozornost, když kupř. dne 16. 4. 1996 byl sepsán protokol na místě samém, tj. u stěžovatelova bytu, který byl však uzamčen, přičemž bylo zjištěno, že stěžovatel, který neměl vykázáno doručení, nebyl k uvedenému dni hospitalizován. Stěžovateli lze tedy stěží přisvědčiti v tom, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť způsob svého kontaktu se soudem prvého stupně, jak již bylo konstatováno, si zvolil sám.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu